Nedělní obědy

Za komunismu bylo všeho málo. Táta ze mě chtěl mít silného chlapa co umí vzít za práci. Tak se snažil, abychom co nejčastěji obědvali klokaní maso.

Mí splužáci, nikdy nic takového nejedli. Začalo mi to být divné. Kde by otec vzal maso z Australie?

Byla tu ještě jedna velká záhada. V naší vesnici se začali ztrácet psi. Večer jsem slýchával sousedky jak volají:,, Alíku, Míšo, kde se touláš? Pojdˇ domů.“ Žádný psý miláček nepřiběhl.

Dokonce vyvěšovali na autobusovou zastávku vzkazy : Ztratil se pes. Někdy přidaly i fotku.

Vrtalo mi to hlavou. Zeptal jsem se otce kde kupuje klokaní maso.

On se pousmál a řekl: „Přeci tady u řezníka Petříka. Nechutná ti?“

„ Chutná, ale kluci ve škole se mi smějí, že si vymyšlím, prý klokaní maso neexistuje,“řekl jsem.

„ Nevšímej si jich, oni jedí jenom brambory. Závidí, že máš něco lepšího,“chlácholil mě otec.

 

Nedalo mi to a šel jsem do řeznictví. Nesměle jsem vkročil.

„ Máte klokaní maso?“ zašeptal jsem.

„ Máme klokana,antilopu, taky ježka,“ smál se obtloustlý řezník.

„ No, tatínek ho tady kupuje,“ řekl jsem.

„ Opravdu? Já tu mám už měsíc pouze vepřové maso. Jiné není k mání, to si z tebe pěkně vystřelil.“

„ Tak naschledanou“. Utíkal jsem pryč.

 

Táta by si ze mě přeci nikdy neutahoval. To řezník si ze mě dělal dobrý den.

 

„ Táto, byl jsem u řezníka a on povídá, že prodává jen vepřové maso.“

„ Co máš co chodit do krámu, ty kluku ušatá,“ rozčiloval se otec.

„ Maso ted´ dostávám od kamaráda. Přeci víš, že mu dělám střechu.“

 

Nechal jsem to být. Jednou navečer jsem si hrál s míčem a míč se mi zakutálel za sousedovu stodolu. Slyšel jsem nějaké hlasy. Přikrčil jsem se a poslouchal.

 

„ Blaženko, já jsem tak neštastná, zaběhnul se mi Ronísek. Týden po něm není vydu ani slechu.“ povzdychla si paní Pokorná.

 

„ Nepovídej, takový hodný pejsek. Starýmu Vokřálovy se taky zaběhl, ale kdo ví jestli ho Brabencovi neměli k obědu. Sama jsem ho viděla jak večer Brabenec táhne Vokřálovýho vořecha do stodoly,“ řekla Blaženka.

„ Ach, bože, myslíš, že by snědli i mého Roníska?“ zděsila se paní Pokorná.

 

I já byl v šoku. Táta by pejskům nikdy neubližoval. Chtěl jsem se prozradit a něco sousedkám říct, ale zrovna mě volala maminka k večeři.

 

 

S nechutí jsem zkoumal co mi maminka dala na talíř.

„ Co je s tebou? Není ti špatně?“ starala se maminka.

„ Co je to za maso?“ optal jsem se.

„ Tatínek ho donesl, je to králík.“

„ Váhavě jsem se zakousnul. Chutnalo stejně jako údajné „klokaní maso.“

„ Jsi celý bledý, jdi si raději lehnout. Uvařím ti dobrý čaj, aby se ti lépe usínalo,“ usmála se maminka.

 

 

 

V posteli jsem koukal z okna a přemýšlel. Je jediné řešení. Vystopovat otce. Nebylo to jednoduché. Táta si začal stodolu zamykat. Už jsem to chtěl vzdát. Ale po týdnu jsem si všimnul, že je ve stodole uvolněné prkýnko. Neviděl jsem toho skrz škvírku mnoho, ale i to málo mi stačilo k tomu, abych se přesvědčil, že obědváme sousedovic psy.

Otci jsem nikdy nepřiznal, že jsem ho šmíroval přímo při akci. Hodně dlouho jsem pak odmítal maso. Maminka z toho byla neštastná. Pořídili jsme si králíky a já po čase zase dostal chut´, protože jsem věděl, že už jím opravdového králíka.

---