Panelový blues

Slunce vstalo toho rána chladný. Až na miliony stupňů na povrchu, pochopitelně. Jenže ty, človíček uvězněnej na kusu kamene bloudícího vesmírem podle zákonitostí, v něž mu víra dovolovala věřit, prostě nedokázal cítit.

 

Mám tohle ranní běhání s Argem fakt ráda. Musí se sice vyrazit brzo – tak brzo, aby to slovo mělo nepřekonatelně negativní význam pro většinu ostatních lidí, ale pokud se to podaří, pak ty okamžiky samoty uprostřed němýho města nic nenahradí. Člověk se v klidu toulá vlastní hlavou, Argo nadšeně pobíhá od stromu ke stromu, a i když jste v nejzazším bodě parku jenom pár stovek metrů od nejbližšího paneláku, přesto – jako by nic jinýho neexistovalo.

Pár minut vysvobození… nebo spíš takový podivný moderní meditace.

Ve světě, kde každej touží bejt svým obrazem v síti, se samota sakramentsky podceňuje. Jasně, nesmí se zapomínat na toho Péťova oblíbenýho Aristotela a jeho člověka coby tvora společenského, ale... Nic se nemá přehánět. Moderní obsese homo sociologicem možná až moc zavání Huxleym. Na druhou stranu on Vilda, žijící v tý svý jeskyni vysoko v mracích by taky mohl vyprávět.

Jo, kluk je to hodnej, chytrej… skvělej. Jenže mu samota leze až moc na mozek. Tak moc, že se s ním prostě nedalo vydržet, aniž by z člověka nevysál všechny emoce jako nějaký lovecraftovský monstrum. No jo – když se samota zkříží s duší umělce, je to těžký.

Každopádně těch několik okamžiků denně čistí duši jako nic jinýho. Navíc si vždycky říkám, že v těchhle stromech, z nichž některý dokonce pamatujou válku, sídlí něco… nadpřirozenýho. Ale tak nějak… mile. Shovívaví patroni lidstva, povzbuzující nás v hříčkách našich životů. Tak nějak líp se tu dýchá.

„Argo, co to tam máš? Fuj! Fuj je to!“

 

Curtiss C-46 doroloval až na konec přistávací dráhy, kde si Celní správa den předtím zřídila provizorní odbavovací stanoviště. SNB, pro kterou Pavel momentálně pracoval – po úspěšném absolvování prověrek a následném přeřazení – s ní měla „konat v co nejvyšším stupni spolupráce“. Kdosi nahoře to alespoň napsal do oběžníku.  Co si pod tím ovšem představoval, už Pavlovi nedokázal nikdo vysvětlit.

V chaosu, co tu momentálně vládl, se pojem spolupráce dal vykládat asi jen jako nejmenší míra překážení improvizaci. Mimo celníků, SNB, vojenských techniků a osazenstva letiště, vojáků z povolání, OBZ, civilních techniků a několika neuniformovaných lidí od StB tu ještě pobíhali ti hlavní: zástupci „Židovské agentury“.

Pavel si je v duchu rozdělil na tři skupiny. První z nich si označil jako „diplomaty“ – ty, se kterými se jednalo. Byli dva. Objevovali se jen zřídka, na sobě zpravidla oblek bez vázanky, jeden uměl plynně česky, druhý francouzsky a německy. Zaplaťbůh za Pavlovo absolutorium reálného gymnázia. Nebo možná do pekel – kvůli jeho angličtině, francouzštině a latině ho používali soustavně jako tlumočníka. Ostatně měl podezření, že právě proto ho sem z Prahy táhli – ale sper to čert. Zaplaťpánbůh oba „diplomati“ na letiště přijeli jen v případech hašení nejdůležitějších problémů.

Druhou skupinu tvořili „civilové“. Češi, co netušili, která bije, nicméně vždycky dostali od nějakých tajemných vyšších míst strašlivě důležitý úkol, a ten jim museli všichni kolem pomáhat plnit. Karel je nesnášel nejvíc, i když nutno doznat, že potkali i světlé výjimky – Lojza Vicherek nejenom, že se s ním podělil o cigára, ale ukázalo se, že se s ním dá i rozumně mluvit a mezi personálem platí jeho slovo za bernou minci. Když bylo potřeba, šel Pavel za ním.

A ta třetí skupina… V duchu si je označil jako „kovbojové“. Američani, pár Britů, nějací kluci z Palestiny… letci. Žoldáci. Ze všeho tu měli legraci, na pokyny nereagovali, nedělalo jim problém nosit pistole jen tak za pasem, a město díky nim stálo vzhůru nohama. Na druhou stranu se jich dalo i využívat – jeden z nich, Harold, mu přivezl z Palestiny za karton cigaret malou bedničku pomerančů. Bráchovy děcka měly radost. V květnu 48, čtyři roky po válce, se takový zboží rovnalo zlatu.

Ne. Nerovnalo. Zlata se totiž radši každej zbavoval dřív, než mu ho zabavili. Ta bedýnka byla mnohem cennější.

Shodou okolností se v C-46ce Harold zase vrátil. Akorát vystupoval. Když Pavla spatřil, jak stojí vedle dráhy a kouří cigaretu, nadšeně se zakřenil a zavolal:

„Hey, you bloody bolshevik boy, I’got somethin‘ for ya!“

Výborně. Je dobré mít přátele i za železnou oponou. I když s tím marasmem, co se na nás valí…

 

Argovi je už pět dní neuvěřitelně zle. Od doby, co našel při ranním běhání tu kost. Jako já se v tom nevyznám, nejsem doktor, ale klidně bych řekla, že mohlo jít o nějakou lidskou. Jenže znáte to. Při určitým stupni psychickýho vypětí se začínají stávat děsivosti realitou a člověk si musí dávat sakramentsky bacha na to, aby tenhle vlak duševního vypěti nenechal ujet moc daleko.

Poe je zářným příkladem někoho, kdo na to rezignoval. Měl jenom štěstí, že na rozdíl od těch milionů jiných, co se jim stalo totéž, po sobě nechal zápisky o stavu svý mysli, který díky zálibě lidstva v odpornosti i po sto letech pořád přitahujou.

Každopádně jsem s Argem skočila na veterinu, a tam si s ním neví rady. Jako by chytil nějakou infekci – jenže, ne a ne jí medicínsky najít. Má křeče v břiše a všechno, co se s tím dá spojit. Nejí. Pije jen občas.

Připadá mi, že se z něj vytrácí život před očima. A nejde najít záplatu na místo, kudy odchází.

Argo, Argo, chudáčku. Neutíkej do tmy, vždyť tu máš mě. Hladím ho mezi ušima, jak to má rád a on se na mě smutně dívá těma svýma vodnatýma očima, ve kterých se zrcadlí všechna bolest světa.

Někdo prej řekl, že nejkrásnější pohled na světě se naskytne člověku ze hřbetu koně. Já jsem teď a tady svědkem toho nejděsivějšího.

 

Že pro Pavla přijdou, tušil zhruba od ledna ’49. Ačkoliv s tím jejich Izraelem neměl nic společného a ani s ním nic společného koneckonců mít nechtěl, službu na žateckém letišti mu už  nikdo neodpáře. Bohužel. A znalost angličtiny s francouzštinou – západních jazyků – taky ne.

Popravdě moc pořád netušil, co se vlastně seběhlo, ale jak noviny, tak šeptanda hovořili jasně – Židi jsou zase jednou na špatný straně barikády. A s nima všichni, kdo jim kdy pomáhali. Vědomě i nevědomě.

Den D jen tak nezapomene. 24. března 1951. Sychravo, sotva dvanáct stupňů. Přesně ten čas, kdy netušíte, jestli ve vzduchu visí podzim, jaro nebo zima. Pokud samozřejmě nemáte kalendář. Ale z fotky byste to dohromady nedali.

Zazvonili chvíli před desátou, když si zrovna dočistil zuby a chystal se do pyžama. Dva. Oba v dlouhých kabátech, pečlivě vyleštěných polobotkách, s klobouky a perfektně utaženými vázankami. Prý se urgentně vyžaduje jeho přítomnost na stanici a oni jsou tu, aby ho doprovodili.

Nevěřil jim ani slovo, ale už za války se naučil, že tomuhle typu lidí se neodporuje. Navíc tentokrát nebude problém, protože stejně nedělal nic špatně, a navíc tehdy v Žatci potkal Waltera, a ten se znal osobně s Reicinem, tak když poteče do bot, svý práva zná. A pánové budou mít problém na vyšších místech, než si dokážou představit. Nejpozději na snídani je zpátky.

Neměl tušení, že Reicin ani Walter mu nepomůžou, ale přitíží.

A že na jeho práva doba kašle.

Na snídani se vrátil.

16. května 1960.

 

O pojmech jako „nepřetržitý výslech“, „předběžný otázkový protokol“ a „vykonstruovaný proces“ člověk slyšel mnohokrát. Sem tam něco zaslechl i Pavel – ale moc tomu nevěřil. Víra se nejrychlejc hroutí pod nátlakem syrový zkušenosti kontaktu s realitou.

Byl by rád řekl, že časem z tý absence spánku člověk otupí vůči nesmyslnýmu násilí, ale není tomu tak. Jakmile se dostanete do rukou zvířatům, co ve vás nevidí nic jinýho než podřadnou věc místo příslušníka lidskýho pokolení, jste bez šance.

Nemá cenu vyprávět Pavlův kolodějský příběh. I když možná patřil k těm mírnějším, promítly se do něj všechny momenty, co se v jemu podobných vyzdvihují. Tentokrát ale nechme vystoupit do popředí místo bití hadicí po zádech, rukou sloužících jako náhražka toaletního papíru i polévkový lžíce, výslechu trvajícího tři dny v kuse a pokusu o sebevraždu jedno jméno. Jméno, co Pavlovi změnilo život víc než celá mašinérie, které se dostal do spárů.

Antonín Medek. Vedoucí jeho spisu.

Osobně přítomný u všech „úkonů“, u kterých mohl být, když náhodou nešel do kantýny něco sníst nebo domů na kutě. Vzal si tak nějak za své, že když pánové z Moskvy hledají nepřítele, bude to právě on, kdo jim ho dá. A Pavel, s historií výslechů z Gestapa, po kterých nikdy neskončil ani ve vazbě, a s pracovním životopisem, kde se vyjímalo léto 1948 a „letiště Žatec – akce DI“, byl ideálním kandidátem.

Antonín Medek, vyhozený z měšťanky, otrok kovodělných závodů, o kterého se ani to Gestapo za války nezajímalo, člověk bez účelu až do roku 1947, kdy ho vysvobodila KSČ, si zakládal na tom, že hledat nepřítele umí dokonale.

A Pavlovi se věnoval skoro rok a půl.

Během něj Pavel přiznal všechno, co mu vložili do úst. Něco z toho se nakonec objevilo i ve spisu na Reicina, ale o tom Pavel netušil. A i kdyby tušil, bylo by mu to jedno. V létě 1952 už chtěl jenom umřít.

Místo toho ho poslali na doživotí do Leopoldova.

K Medkově velkému zklamání.

 

V šedesátém ho pustili. „U příležitosti 15.  výročí osvobození ČSR sovětskou armádou“ a v rámci toho, že to umožnily „úspěchy, dosažené při dovršování socialistické výstavby“. Dokonce ho rehabilitovali, vrátili mu stranickou knížku a jako satisfakci dostal byt ve zrovna dokončeném paneláku. Ale ne v Praze – natolik strana štědrostí nepřekypovala. Uklidili ho daleko na sever.

Na konec světa, střílel si občas z Marty. Potkal jí o rok později někde v místech, kde dneska stojí Luna. Jen pár měsíců stačilo a brali se. Když vám vezmou sedm let života, naučíte se čas využívat beze zbytku.

 

Koncert dobrej, kluci umí, ale z tý jejich eklektický deprese se mi fakt nejlíp neudělalo. Uběhly dalš tři dny a Argovi je čím dál tím hůř. Mě taky. A kluci tomu fakt nepřidali. Vzala jsem to z novýho Podzemí radši pěšky – takhle v noci v těch lesích stejně nenarazíte na nic nebezpečnýho. Divoký prasata už si zvykly se silnici vyhnout a ty lidský řádí tam, v centru, kde narazí na kořist snáz. Procházka pod hvězdama tudíž člověka většinou uklidní. Ale tentokrát, jak se ve mně sečetlo všechno dohromady, to mělo efekt naprosto opačnej.

Těch pět pater paneláku jsem radši vzala po schodech v domnění, že aspoň tenhle mlčenlivej výstup do oblak pomůže.

Nepomohl.

Šátrám v bundě po klíčích. Nerozsvěcím, mám tu tmu radši. Je v ní něco… Důvěrně známýho. Tenhle je od Podzemí, tenhle od schránky, tenhle od sklepa…

„Odpusťte, slečno, že vás ruším…“ ozvě se tichej mužskej hlas. Otáčím se, mžourám do tmy. Co to…

V chodbě stojí chlápek, vypadá tak kolem padesátky. Na sobě nejspíš hnědý sáčko, po tmě se to těžko odhaduje… Na hlavě mu nezbývá moc vlasů. Celej působí tak nějak…  pomuchlaně.

„Potřebujete něco?“ Klíče v kapse sevřu do pěsti tak, aby mi mezi prsty vytvořili improvizovanýho boxera. Zatím nevypadá nebezpečně, ale to v paneláku nic neznamená.

„Já jsem Soukup, ze sedmičky. Já… nechci být vlezlý…“ proboha… sevřu pěst pevněji a neznatelně se pootočím, abych stála ve střehu. Pár let kickboxu udělá svý… „Já jen, že jsem slyšel, že máte nemocného pejska.“

Oukej, tohle jsem nečekala.

„No, mám… ale… proč vás to zajímá? A navíc v… jednu ráno?“

„Víte, já jen, že jestli ho ta nemoc nepopadla potom, co se ochomýtal kolem toho velkého stromu v parku. Té lípy, co pamatuje už válku. Víte, naše Lída tam onehdy našla nějakou kost či co, a pak se roznemohla,“ pokračuje chlapík, aniž by bral ohledy na moje otázky.

„No… jo, zrovna tam u té lípy Argo našel nějakou kost…“ Sama netuším, proč odpovídám zrovna takhle.

„Rozumějte, my o Lídu málem přišli… ale pomohlo jí nakonec tohle,“ zašátrá v saku a vytáhne z něj malou hnědou lahvičku bez etikety, „Teď už je zdravá, tak to nepotřebujeme. Třeba to budete chtít zkusit.“

„N-no… d-dobře…“ Nechápu. Zmatek v hlavě. Nevěřím a popravdě nevím, jestli věřit chci nebo ne. Nebo jestli věřit mám anebo ne. Možná se mi to všechno zdá – ležím v posteli a moje zoufalství mi kreslí cestu ven z mý nejaktuálnější krize. O moc hůř každopádně být nemůže, takže beru lahvičku a zkouším na ní zaostřit.

„Tak díky,“ říkám do tmy.

Odpovědí je mi ticho. Zvedám oči.  Chlapík nikde. Bože, to je fakt divnej sen. Odemykám.

Jdu spát. Ráno moudřejší večera je jedno z nejpravdivějších rčení, co lidstvo vymyslelo. Kor když se večer nejspíš odehrává ve snu.

 

„Pavle, byl tu za tebou nějakej chlap,“ říká mi Marta do telefonu. Zní vystrašeně. „Nechal tu pro tebe psaní. Prej si ho máš přečíst co nejdřív.“

„Počkej, Marti… co to bylo za chlapa… jak vypadal, jak se jmenoval…“

„To ti nemůžu říct. Přijeď domů, prosím.“

Takovejhle chlap. Už zase. Dohajzlu, jako by toho už nebylo dávno dost.

Šéf moc dobře pochopil, jaká hra se hraje, když za ním Pavel obratem přiběhl s prosbou o půl dne volna, protože se necítí dobře. Ti dva se znali z Leopoldova. Jen tiše kývl a zašeptal:

„Hlavně neudělej nějakou blbost, Pájo.“

 

V dopise stálo jenom:

„Vážený soudruhu,

díky neocenitelné pomoci, kterou jste prokázal při budování naší socialistické vlasti bych Vám rád učinil nabídku. Věřím, že jí nebudete zklamán. Ve Vašem vlastním zájmu a v zájmu Republiky Vás proto žádám, abyste se dostavil dnes večer v jedenáct hodin k pomníku prezidenta Sjednotitele v parku Rudé armády.

 

S úctou a přáním pevného zdraví Vás i Vaší choti,

                                                                                    podplukovník Antonín Medek“

Ten hajzl. Ten zk****ej za*****j hajzl! Dostaveníčko při měsíčku. Sv*** jedna!

Jenže Pavel věděl, že těmhle lidem se neodporuje.

Kor, když přejou pevný zdraví vaší ženě.

„Marti, dneska večer se vrátím pozdě, jdeme s klukama slavit.“

„To sis přečet v tom dopise?“ zeptala se ho nedůvěřivě, „Já, že ten chlápek, co to přines na tvýho kamaráda moc nevypadal. Spíš… Znáš to – černej kabát, vyleštěný polobotky, utažená kravata…“

„Ne, neboj to jsem si tam nepřečet. Mára slaví povýšení.“

„Aha…  no dobře. A co v tom dopise píšou?“

„Ale… nic zajímavýho.“ odpověděl co možná nejvíc nezúčastněně. Pozná, že lže. Doufal, že to přejde.

Přešla. Nejspíš pochopila, že se pravdy pro vlastní bezpečí nedočká. To na ní miloval hned od začátku – dokázala vždycky intuitivně poznat, kdy se má přestat ptát, aby se nedozvěděla něco, co nechce. Přitom se kvůli tomu na nikoho nikdy neurazila. Ostatně šesticiferný číslo na její pravačce až moc jasně svědčilo o temnotě, co si s sebou nesla životem.

 

Za dne zastiňuje pomník Gottwalda v „legijáku“ vysoká lípa. Podle legendy jí tam zasadil Konrád Henlein, když přijel na místní sjezd příznivců obnovení provincie Deutschböhmen. Pravda to nejspíš není, protože Park Legionářů, později přejmenovaný paradoxně na park Rudé armády, založilo před válkou místní sokolský sdružení s podporou města. Ale není nad legendy. Za tmy to místo symbolizuje zvrácenost doby jako žádný jiný. Neudržovanej pomník legendárního poskoka Moskvy pod československým národním stromem, na kterej všichni rezignovali. Kolem dokola křoviska a pár nemocnejch dubů a buků, to celý násilím přejmenovaný s respektem k Zeitgeistu a totálním pohrdáním k minulosti.

Když Pavel s rukama v kapsách svýho hnědého saka sevřenýma v pěst dorazil, už na něj čekal a kouřil.

„Výborně, zdravím Vás, pane Soukupe. Jsem rád, že jste stále muž se silným vědomím osobní odpovědnosti,“ přivítal ho.

Pavel neodpověděl. Poslední tři hodiny strávil o samotě v hospodě naproti divadlu pohroužený do účetnictví svýho života. Po pěti vodkách mu všechno začalo směřovat k jednomu jedinýmu definitivnímu řešení.

Nechal Medka mluvit. Neposlouchal jeho sáhodlouhej monolog. Věděl, comu chce.

„…tak co myslíte, pane Soukupe? Nechtěl byste pomoci s blahem Republiky?“

Mlčel.

„Víte co, tak já vám dám chvíli na rozmyšlenou. Jsem štědrý člověk. Zapálím si, a až dokouřím, tak mi řeknete vaši odpověď, co vy na to?“

Vytáhl balíček cigaret, jednu vyndal a vložil si jí do úst. Pak vylovil z kapsy zapalovač a začal škrtat.

V tu chvíli Pavel vyndal ruce. V pravačce držel kámen.

Stačilo se jednou šikovně ohnat. Trefil spánek. Přesně, jak chtěl.

„Víš co, ty sv**ě jedna bolševická? Smysl pro odpovědnost? Blaho Republiky? SEDM LET JSI MI VZAL A TEĎ MI CHCEŠ VZÍT I ZBYTEK SVĚDOMÍ, CO MI ZŮSTALO? A K TOMU VYHROŽUJEŠ MARTĚ? CHCÍPNI, SLYŠÍŠ MĚ? CHCÍPNI TY HAJZLE!!! TÁHNI DO PEKEL, NEBO SE ROZPADNI NA ATOMY, MĚ UŽ JE VŠECHNO JEDNO. HLAVNĚ CHCÍPNI!“

A jak Pavel řekl, tak se stalo.

Pak se zhroutil v slzách na kolena v póze kajícníka k patám pomníku prezidenta Sjednotitele.

Vydal se na cestu, ze který se nedalo uhnout. Nebo přesněji – jeho cesta právě skončila.

 

Když jsem se ráno probudila, nevěřila jsem vlastním očím. Hnědá lahvička bez etikety ležela na psacím stole, kam jsem jí v noci – ve snu – položila. Hergot, tak že by se mi to nezdálo? Jenže pak mě čekalo ještě jedno překvapení, o dost horší. Někde vzadu v hlavě mi od prvního momentu něco nehrálo, ale až postupně mi docházelo co.

Argo.

Neslyším Arga.

Ležel v obýváku.

„Argouši?“

Jednou mi říkali na kurzu první pomoci, že u bouračky poznáte, komu je nejhůř podle toho, že není slyšet. S nemocí to většino uplatí úplně stejně. U lidí stejně jako u psů.

Argo přerývaně oddychoval, a každý nádech jako by ho stál stejný úsilí, co Feidipida cesta do Athén. No, tak, Argouši, nevzdávej to…

Vztek a zoufalství cloumá tělem. Hořkost na jazyku, beznaděj. Pocit posledního člověka na světě, co ve zvonici všehomíra odmítá připustit svou osamělost a dál a dál tahá za provaz, aby volal o pomoc.

Lahvička.

Nebuď blbá naivka. Ještě je v tom nějakej jed na krysy. Stejně se ti to jenom zdálo.

A záleží na tom vůbec? Teď už nejde nic zhoršit.

Běžím do pokoje, beru lahvičku. Otvírám Argoušovi mordu a kapu mu pár kapek přímo do chřtánu.

Děj se vůle boží.

 

Divil se, že ho nikdo u pomníku nesebral. Lidi Medkova kalibru nikdy nechodili sami. Teda – zřejmě skoro nikdy.

Když v parku i o půl hodiny později panoval až nadpřirozený klid, vstal a došel domů, kam to měl slabých deset minut, pro rýč. Pak se vrátil.

Pořád absolutní klid. Jako by něco chtělo, aby dokončil svoje dílo.

Lhostejně vykopal u kořenů lípy jámu a Medka tam pohodil. Pak jí zasypal a pokusil se místo co nejvíc zamaskovat, ale dobře věděl, že to nemá cenu. Gottwaldovi u nohou ho nenajdou leda by při Pavlovi stálo něco mimo tenhle svět.

Aby si pravdu přiznal, vlastně celkově netušil, proč tohle všechno dělá. Jako by to ani nebyl on. Skoro jako by ho jím vládlo něco, co udržovalo klid v parku. Od toho posledního výlevu zoufalství nad Medkovou mrtvolou už žádnou „osobní odpovědnost“ necítil. Stal se figurkou ve hře, loutkou. Ale čí?

Může si vůbec loutka uvědomit, kdo je loutkářem?

 

Domů se vrátil chvíli po druhý ráno. Marta na něj čekala. Tentokrát chtěla znát pravdu. Celou. Nebránil se, nelhal, nevykrucoval se. Všechno jí řekl. A jak mluvil a vyznával se ze všech hříchů, cítil, že se začíná vytrácet. Mizel ze světa, co bezcitně drtil figurky bez vysokých cílů a svěřoval moc bestiím, zneužívajícím pravidla. Realita pro něj začínala pomalu ztrácet kontury, a panel okolo ho zval někam… výš? Dál? Ne… všechny ty výrazy popisovaly směr, on zůstával pořád u stolu v kuchyni naproti Martě…a přitom…

Když skončil, začalo svítat.

Marta se neptala.

Rozplakala se.

Panel zná i slitování, bohužel ale nabývá roztodivnejch podob.

 

Slunce vstalo toho rána chladný. Až na miliony stupňů na povrchu, pochopitelně. Jenže ty, človíček uvězněnej v panelový kleci na kusu kamene bloudícího vesmírem podle zákonitostí, v něž mu víra dovolovala věřit, prostě nedokázal cítit.

 

Mám tohle ranní běhání s Argem fakt ráda.

Stačily dva dny, a kapky ho postavily na nohy.

V sedmičce jsem hledala pana Soukupa, že mu poděkuju. Na dveřích jmenovku neměl, tak jsem zazvonila u nějakých Dvořákových. Prý ten byt od nějaké Soukupové koupili v osmdesátém třetím, ale od té doby na patře žádný Soukup nebydlí.

Můžu se k tomu postavit dvěma způsobama: Buď mě to bude děsit po zbytek života a postupně se zblázním, nebo se smířím s tím, že na některý otázky odpověď prostě nenajdu.

Ještě, že stín těchhle němejch patronů lidstva, z nichž některý pamatujou ještě válku, čistí duši jak nic jinýho.

„No poběž, Argo, šup!“

---