Ideální partnerkou mladého muže, je růžový slon.

Co vy na to ? 

 

Ideální partnerkou mladého muže, je růžový slon.

 

 

 

Kapitola 1.

Ráno, okolo desáté jsem šel hlídat babku, absolvoval jsem rozhovor s Matoušem o tvarování hliníkového plechu a výrobě karosérie z kompozitu na Porche 356. Následně jsme jeli za Martinem (kamarád) probrat opravu mého čerstvě nabouraného auta. Pak jsme odjeli na oběd, Martin jel s námi, tam proběhla debata o současné politice a zákusek.

Pak chvíli nuda.

Zato po příchodu domů, Jarda nervózně přecházel halou, lehce se mu klepal hlas a stále si pro sebe opakoval, to jsem šílenec, blázen jsem uf uf. A tak podobně, no nakonec z něj vypadlo, že se včera seznámil na internetu s Thajkou, prožil s ní v Praze dopoledne, a že pro ní dnes večer vyráží na půl desátou.

Nabízel jsem mu, že to tam hodím aby si mohl odlehčit a dát hruškovici, ale rozhodl se že to musí sám.

Na Youtube jsem našel Thajskou muziku, pustil ji, aby se cítila dobře. (muzika tklivá, příjemná....)

 

Druhý den.

Jarda se druhý den ráno usmíval, a učí se Thajsky. )

Asi ho to bere. Pes se řekne ma. )

Přihlouple se usmívá a bloudí halou )))

) láska ?)

Ale váhá, přeci jenom maloměstské pojetí jiné rasy. Uff, bude to mít těžký, )

 

Dnes prší, jsem přivázán za nohu u kompu, jelikož mám OnCall. Pípla SMSka. Vodafon. Krátká věta od Lenky by bodla.

Občas se snažím pusti ke slovu svou fantazii. Jaká asi je ? Ale vždy narazím na jak se v mapách psalo zde jsou Lvi. Přitom já jsem Lev, a nejsem tam. /

Lehce mě brní levá ruka, kdyby tak už to srdce puklo.

 

Pustil jsem uzdu své fantazii.

Holka máš krásný oči, leč znám oči ze kterých se hlava točí.

Krásný holky městem chodí, fantazie plody plodí.

 

Lenka kouka do klobouka, co tam vidí asi brouka.

Její hlava je jak mapa, asi potřebuje chlapa.

Je to holka, jako vítr, za pár slov, já dal bych litr.

 

Ta holka má krásnou chůzi, ve mě vize v prima fůzi.

Její srdce to je skvost, často vzhlíží v minulost.

Život však je jako talíř, maloval ho chytrý malíř.

Malíř co měl v hlavě lásku, občas dával lecos v sázku.

Vášeň skrytá, to je trabl, lidé mají žíti dabl.

Prsten skryt je v rohu skříně, převaluje se tam líně.

Jednou na něj doufám dojde, její hlavou láska projde.

Mluvit nechce to mě tíží, můj konec se kvapem blíží.

Nevím co říct na konec, snad jen doufám v kopanec. )

 

Lenka kouká do klobouku, co tam hledá, asi mouku.

Něco kleplo jí přes šišku, co v klobouku našla? Myšku.

Myška kouká jako vrána, to pro Lenku byla rána.

Z toho plyne věta jasná, Myška není nijak krásná.

A kdo kouká do klobouku, občas hledá marně mouku. )

 

Kapitola 2.

Od rána skoro nevolali.

   Na kraji háje se koná oslava 300 let postavení kaple Svaté Anny.

Sedím v ovocné zahradě u kamenného stolu.

   Jarda odjel vyzvednout Thajku na Hlavní nádraží.

Vše se tváří slavnostně. Občas se tu motá malý Kubík. V dáli hřmí.

V poledne jsem na oslavu zašel, pozdravil pár známých, dal si kančí guláš, o něj si spálil patro.

   Shlédl zkoušku šermířského divadla. Potkal jsem zrzku Krystýnu s prckem. Prohodil pár slov. A vrátil se do Oázy. Piji kávu. ) Hudba od háje se sem line před bouřkovým povětřím. Nikdy jsem nebyl sám. Je to skvělé.

 

Něco o Krystýně.

chodí občas na pivo s kamarádkou za kterou obvykle později přijde přitel.

Nebývá vídána často, jen dětské akce navštěvuje. Vždy sama, s dětmi.

Její manžel? Nevím, nejspíš asi příliš vědecký typ.

      Dnes odpoledne jsem vzal souseda, deštník a vyrazil na jedno pivo, na onu oslavu. Rozpršelo se. Krystýna běhala se svými dětmi, po trávníku, v dešti, Vypadalo to hezky. Z reproduktoru hrála nějaká blbost, ale bylo to o lásce. Líbila se mi, smála se, jen ten hlas Lenky je hezčí. Odešla s dětmi, v tom největším dešti.

 

Něco o Thajce.

Přijeli okolo druhé a od té doby Thajka s Jardou nejsou vidět. Jen před pár okamžiky Jarda vyběhl a strašně hulákal.

  To Max, vždy když je návštěva. Musí něco provést. Je to škodolibý kocour. )

 

Oáza a strava.

Toto mi připomněly do okna mi vonící bramboráky. ) Mám slíbené. Mí spolu bydlící sou velmi milí a bystří lidé. Je třeba jim jejich laskavosti (například. v podobě bramboráků) oplácet.

  Občas pozvu Martina na jedno pivo. Na jídle se dá hodně ušetřit. Jenom k večeři si musím dát slušné Francouzské víno.

 

Jednoho dne se mnou asi rupne postel. )

 

Chtěl jsem říct, že se mám fajn. Občas lehce stres, ale to má každý.

 

Večerní příběh doktora Sádla.

Na univerzitě ve výzkumném programu Pracovali dva Mikrobiologové. Znali se již od školy a měli již dospělého syna.

Syn již po vysoké škole se zhlédl v milé a bystré studentce. Byly spolu již nějaký čas, a syn, říkejme mu třeba Filip onemocněl žloutenkou,

Za Filipem chodila jeho snoubenka a otec. V den návštěv se u něj náhodou sešli, a odcházeli spolu. Tak se to stalo ještě několikrát.

  Filip odešel z nemocnice, a přišel na to, že je zdráv, nemá žloutenku. Ale ani snoubenku. Ta se zhlédla v jeho otci. Měli spolu několik dětí.

A syn Filip? Vzal si ve svém vlastním masochistickém pojetí světa, tu nejošklivější holku co našel. Prý aby se světu pomstil.

Ta holka nebyla ani hodná.

 

Doktor Sádlo.

velmi milý, řekl bych lehce pošahaný vědec, na hlavě s nečím co se nápadně podobá jarmulce. Ale nevím, o jeho pokrývce hlavy jsme nikdy nemluvili.

S milou a laskavou ženou Jovankou, oba jsou přírodovědci.

 

Mají dva přenadané kluky, o kterých se Sádlo zmiňuje s lehkou nadsázkou jako o fakanech. )

 

Mám ještě druhý příběh Doktora Sádla, ale ten neřeknu.

 

Kapitola 3.

Dnes to na sezení venku není, tak jsem akorát dal chvilku řeč s malým Kubíkem a jdu se ohřát. Dnes jsem  potkal Irču, byla rozesmátá, jako vždy. Mám příběh o ní.

Irča.

Když by se rozhodla, že mne prohodí výlohou. Dá to levou zadní. Vypráví se o ní, že jednou seděla u Dášeny s Mírou (její manžel) a pili pivko.

  V noci přišel, někdy od vlaku,  opilý chlap jako hora, a on se ti, asi ve své blbé opilosti, díval na velkou a usmívající se holku. A najednou ho něco napadlo - vzal popelník a vysypal jí ho na hlavu.

  Jindy usměvavá Irča vstala, a chlapovou hlavou urazila kus baru.

Mě má Irča ráda, cítím se v její blízkosti v bezpečí. )

Jinak Irča je bezva, pomáhala nám s babičkou. Pak se jí narodil druhý prcek a tak je na mateřské.  

 

Zajdu k Milánkovi.

On je majitelem Ducati Baru. Občas tomu někdo řekne po staru Trafika. V pondělí se hrajou staré pecky.

  Vůbec Milan je znalec přes muziku.

V jeho baru není host pánem, pánem je Milánek. Ber tak, nebo nech bejt. Hosté jsou jeho přátelé. Je tam jedna barová stolička, říká se jí Smrťák. Mnoho lidí co na ní sedávalo, již není mezi námi. Nyní na ní sedává Keporkak. Tak uvidíme.

  Milánek miluje rychlost, svůj stres ventiluje rychlou jízdou. Jeho konto bodů za přestupky se pohybuje po sinusoidě.

  Má hada Věrušku, tu krmí malými koťátky.

Když je Věruška v baru a zmítá se v tašce, jsem malinko nervózní. Má na délku přes pět metrů.

 

0:34

Mám hodně témat, v tuto chvíli chci ale říct.

Nepodstatná omáčka.... Lenko prosím dělej něco.

člověka kterého miluješ si nevybereš. Je ti přidělen ... Jsi to ty.

A takhle to je. Petra byla v hospodě také, měli jsme probrat babičino O2 nějaké problémy se smlouvou.

  Petra mne stále chce. Dotýkala se mě pod stolem bosou nohou. Řekl jsem tuším něco ošklivého. Zná moje slabosti.

Je to děsivé, ale na otázku zda by mi vadilo kdyby měla něco s mým kamarádem. Jsem odpověděl ne. Bylo to tak.

  Pak rychle odešla.

Lenko prosím, dělej něco. Prosím.

 

Má fantazii.

Zapoměl jsem říci prosím, na čele se lehce rosím.

Už je ráno, přišla touha, Lenka tady není, ouha.

 

Kapitola 4

Dnes tradiční pondělní návštěva hospůdky Dášena.

Něco o Dánových.

Jejich rodina se přistěhovala do Babojed, někdy koncem devatenáctého století. Čas plynul a z jejich famílie se stali podnikatelé a firma Froňek a Dáňa byla největším podnikem ve vsi.

 Pak přišel bolševik a jejich majetek vzal za své.

Nyní mají autoopravnu.

V hospodě jsme se sešli v širší sestavě, A s Dáňovými přišel i strýc z Krušných hor.

Nyní pár příběhů od nich.

 

Cesta s Perlinku do Blatné.

Tmavou nocí jde strýc Dáňa, pil celý večer, je to spořádaný a oblíbený obyvatel Blatné, v Perlinku to trochu přehnali. Večer rychle utekl.

  Cesta lesem, tma jak v ranci, v dáli za jeho zády se blíží světla auta. Dáňa, vědom si svého stavu, ustoupil do příkopu, touhle dobou jezdí často mládež z diska, bývá pravidlo, že jsou nalitý jak motorový psi. Stojí v příkopu, auto ho přejede, ale jen o pár metrů, Rychle mu proběhne hlavou, sígři, chtějí moji portmonku, zachráním se útěkem do lesa.

  V poslední chvíli si všiml, že auto má na sobě policejní pruhy, uff, úleva.

Policisté stáhli okénko a hleďme Blatenský Mahony. Usmáli se na sebe, “Co pane Dáňa? jste v pořádku, nechcete svézt?”, “Ale né, chlapci, jdu po svých, potřebuji se vydýchat”. )

 

Výlet na běžkách.

Přítel Lujz, byl pracovníkem místního úřadu, známe se z Jizerských hor.

   Vyrazil na běžkách na Smědavu. V horské restauraci, na úbočí svahu nad Hejnicemi, potkal kamaráda Vencu, ten tam v tu dobu obsluhoval hosty. V restauraci bylo pár hostů a Lujz. Ten si sedl na bednu se dřevem a s Vencou hovořil, popíjel čaj s rumem. Chutnalo mu, hovor plynul.  

  Při odchodu na něj Venca, již také ve veselé, volal “Lujzi to nejsou tvoje hole, ale smeták”, Lujz toho měl dost. Cestou domů, potáceje se lyžařskou stopou ztratil vše co u sebe měl, i klíče od trezoru místního úřadu, kde pracoval.

  Druhý den, byl zděšen, při představě, že se někdo dozví jaký je debil mu bylo zle.

Dopadlo to dobře, při hledání objevil rukavici, vrátil se do vsi ke známému, půjčil si od něj minohledačku a vše našli. Lujz byl zachráněn.

Lujz ještě žije, nerad bych, aby z něj měli ve vsi srandu. Jeho jméno jsem proto změnil.

 

Libeňský sběrač sběru.

Žil v jednou Libeňském baráku s pavlači. Živil se sháněním sběru a dalších komodit, které se dají zpeněžit.

  Svůj důchod dal vždy po jeho výplatě do staré krabice od doutníků. Když nikdo v celém domě již neměl ani korunu, tak on ano. Půjčoval ochotně, a věděl, že své dostane zpět.

  Jezdil s dvoukolákem po celé Libni, všichni ho znali, zajížděl do dvorů a sbíral hromádky toho co již lidé nepotřebují.

  Když se hodil do gala, lidé ho nepoznávali, byl to velký švihák. Boty si nechával šít ševcem, to byl velký přepych, stálo to tenkrát více jak dvě výplaty.

  Když vyrazil do města, nikdo nevěděl kam jde.

Vracíval se k ránu, ale brzy na to, opět vyrazil na svou obchůzku.

  Psal se rok 1970. Jeho jméno není podstatné. Po jeho smrti prý pokoj dlouho voněl Tarasem Bulbou.

 

Kapitola 5.

 

Dnes byl docela ? den.

Nějaké lehké roztržky s CadDatakama, ale nic podstatného. Člověk v práci musí vědět, k jakému cíli chce dojít. A k tomu cíli dojít. Někdo to tak třeba nemá.

  Lenku jsem se rozhodl k ničemu nenutit. Sama musí vědět, kdy. Věnoval jsem tomu hodně, ale je ptákovina se takhle upínat. Vždyť ani nevím jaká je.

  Moc se mi líbí to ano, občas ty její praštěný kombinace oblečení. ) A když mě pozdraví “Ahoj Ráďo” hrkne to ve mě.

  Teď se právě rozhoduje zda půjde či ne. Možná má moc práce. Nevím. Třeba má trému. Já ano.

  Máme doma Thajku. Má dnes narozeniny, sedí v hale, na starém křesle a občas se přivine k Jardoví. Rozhodl se ji vzít k Vietnamci. Prý mu posledně s Kubánku udělal radost. Pak jdou do picošky. Říkal, že jí koupí picu. Tak mu to vyvracím “Nech jí si vybrat ty vole”, strašně šetří.

  Vůbec s Jardou je sranda. Vždycky když mám chuť na něco, co vaří, tak mu dám stovku. No a on mne pak tři dny živí. Teď to mám tak, že stovky nedávám a jím si po svém. Zase začnu, bude štrůdl.

  No jak jsem teď sám, tak mne stále někdo zve na pivo. Je jim mne asi líto. Ale jestli to takhle bude pokračovat dál, tak si na ten alkohol zvyknu. Budu jim to muset rozmluvit. A nebo si pronajmu něco v Praze a budu k nim jednou za tejden dojíždět na pivko. Tohle mne zmáhá. Dnes jdu opět na pivo. Jitka volala. S Martinem jsem mluvil o pojistce a říkal, že také půjde.

 

Proč vlastně já nepíšu spisovně.

Když jsem byl malej, tak okolo mne pořád byly dvě učitelky, Mamina a Babka, no a pak další mužské osazenstvo.

No a po nástupu do školy, se mi děti smály. Mluvil jsem jak z partesu. Hrůza. Tak jsem toho po čase nechal.

 

Kapitola 6.

Vzpomínám, to jak jsem byl ještě s Petrou.

Doma jsem býval dřív, pak chodím na pár kiláku s čoklem. Oskar je milej, postarší, ale je chodivej a je důvodem se s někým zastavit a prohodit slovo. Muzika hraje do uší, Myšík tuším, je to ale směska, takže stále měním tempo chůze. Chůze mně uklidňuje. Myslím na Lenku.

  Doma jako vždy, Petra přijde určitě zase o kus později. Ví, že jsem doma nerad sám, ale přesto to tak vždy je. Na první rande dorazila o hodinu později. Nedělává si starosti s tím jak se cítím.

  Večer ? No asi pivko, potkal jsem Martina před domem Šáfy, ale svolávat to nebudu.

Markétě musím dodat nějaké účty do účetnictví.

 

Martin.

Fajn kluk, trochu nesmělej na holky, ale učí se. Opravuje auta. Před rokem 48 vlastnila jejich rodina v Babojedech továrnu. Pak to vzal čert.

 

Šáfa.

Máme to jasně dané, kdybych byl jediné jídlo na planetě, tak mě dostane a sní. Ale mám štěstí, nemá rád tučné. Jsme kámoši.

 

Petra.

Už spolu nejsme, ani vlastně nevím co bylo dřív, zda myšlenky na Lenku, a nebo příliš mnoho mladých mužů v domácnosti, na mé pohovce. Ale netřeba to řešit. Nevím to. Celý život jsme se k sobě chovali hezky. Snad zůstaneme přáteli. V tuto chvíli to tak vypadá.

 

Markéta.

Přítelkyně mého nejlepšího kamaráda Petáka a má účetní. Peták je magor, řekl bych že se to léty zlepšuje. Narostlo mu bříško, a z bývalého sportovce se stal domácí prudil.

 

Kapitola 7.

Po ránu - další rande s Lenkou?

Piju raní kávu. Budu volat Lence, ale napřed skočím koupit tatranky. Můžou na cestě přijít vhod. Když tak je sním večer k čaji.

  Thajka vstává, proběhla skrz předsíň, jen tak. Nevěděla, že jsem doma. Mluví něco lámanou Angličtinou na Jardu. Je jí málo rozumět.

Jarda se mne ptá “Next je další?”, umí jen Německy.

  Počasí se pomalu rozjasňuje. Uvidíme jaký bude den.

Lence jsem volal po ránu jak jsme se domluvili, típla mobil, napsala SMSku s omluvou, že je na meatingu do 12 30. Měli jsme dnes v půl druhé jet na výlet, již třetí akce s Lenkou, dvě předchozí neproběhly, vždy to mělo nějaký důvod.

  No tato také neproběhne, nemá to smysl. Staví mne za její rodinu, za práci, za záliby. O toto místo nestojím. Každá láska někdy končí, někdy před tím, nežli začne.

  Chvíli jsem byl jak opařenej, ale je to za mnou.

Skočil jsem za Babkou, ležela na posteli, má pod sebou dekupresní madraci, taková ptákovina, prý proti proleženinám. Nějak asi nefunguje, Babku bolí kostrč. Položil jsem ji na bok.

  Vycházka se psem mne uklidnila, dal jsem si muziku do uší a metry ubíhaly. Když je mi na nic, pohyb zpravidla pomůže.

 

Kapitola 8.

Gábina - pár měsíců zpět.

Potkal jsem ji u obvodního lékaře, je tam i dětské. Šla s klukem na nějaké očkování. Fajn holka, hezky si hrála s prckem, hezky se k němu chovala.

  Potkal jsem ji, oslovil, zasmála se, dala mi telefonní číslo, řekla “jsem zadaná”. A odkráčela jistým přímým krokem, jaký mívají sportovci v tréningu.

  Byl jsem ještě s Petrou, ale promluvit si sem tam s jinou ženou, může být prima, to jsem si říkal.

  Její manžel, no magor. Odkudsi z východního Slovenska. Nějaká šajba v O2.

Její dům a pár dalších stojí za plotem, hlídá je ochranka.

  Pár chvil vzrušení, při vstupu zadní brankou do areálu. Gáina stála v lehkých letních šatech a točila v ruce klíčemi. Byla moc krásná.

  “Co když nás potkaj sousedi?” , “Stejně tu jsou všude kamery” , uff dalo mi zabrat.

V její přítomnosti jsem se cítil klidný. Vzpomínám si na její zadek. Byl nádhernej. A celá měla moc nádhernou kůži.

  Nakonec mi ani nedala. Proběhl jen lehkej petting.

Proč kurva mi ty holky nedaj? Sahaj na mě, dráždě mě, vypadaj, že je to baví. Ale nedaj.

 

Kapitola 9.

Byl jsem si dát jedno odpolední pivko u Dášeny. Vevnitř se nedalo bejt. V tuto dobu tam bývají pouze pobudové. Mezi nima Standa vrah.

  Co o Stadovi, moc toho nevím snad jen že kdysi zabil v polích Vietnamského obchodníka. Kvůli penězům. Jeho vinu nehodnotím, jen vím že dostal patnáct let.

Co ho pustili, žije ve vsi.

Před pár lety jsme se vydali s Petrou nakoupit, ale hned za vsí, u statku, ve škarpě, nabourané auto. Bylo již tma, pozdní podzim, tuším. No a v autě seděl na sedadle spolujezdce Standa, nohy měl u řidiče. Takto jsem to později i vypověděl do protokolu.

  Zavolali jsme záchranku, Standa jí měl jak z praku, sotva chodil, sanitákům dvakrát utekl do pole.

V nemocnici strávil s plícema proraženejma skrz naskrz několik měsíců.

A tak jsem zachránil život Standovi vrahovi. Dnes mne ani nepozdraví.

  Když člověk něco takového jde dělat, pomáhat někomu na silnici a tak, tak to musí dělat pro sebe. Aby on se nemusel v budoucnu cítit špatně.

 

Kapitola 10.

Tuhle historku si nepamatuju.

Povídala mi jí Máma. Když mi byly asi dva, tak naši dědeček a babka, jsme byli v Krkonoších. Tuším na Luční, já si hrál asi sto metrů od nich, v tu chvíli se splašili koně prý stádo, ale jak znám mámu, byli dva )

  To stádo běželo tak, že jsem mu já stál v cestě. Stádo přeběhlo a já nikde, byla tam hluboká tráva. Rodiče se rozběhli, a já?

  Ležel jsem uvnitř dětského kolotoče a mlčel.

 

Kapitola 11.

Moje představy.

Jednou zbohatnu, nebudu mít jednu ženu, ale víc žen. Petru ta je fajn, je moc milá, Gábinu ta mne přitahuje, a Lenku? tý budu dělat šéfa.

A s Jardou budu chodit na večírky smetánky a svádět hvězdy. Jardu budu představovat

jako režiséra dokumentárních filmů ), protože o těch smetánka neví.

Svedem je, a opustíme. Třeba. Nevím jak se to dělá ve vyšších kruzích.

 

Definice osoby:

Jarda.

velmi charizmatický chlap, bývalý mašinfíra. S notnou dávkou temperamentu, který dá jakékoliv ženě velké úsilí ho zkrotit. V pravých chvílích mu to velmi překvapivě zapaluje. Vypadá jako kníže Schwarzenberg.

O ženách si myslí své.

 

No a abych se vrátil k představám.

K Petře k té bych chodil občas na kafíčko, možná návštěva prababičky, rád bych ji zavolal když nebudu vědět kudy kam.

S Gábinou bych se válel u televize, ta se dívá na erotiku.

A Lenka, nevím.

Nemám vyřešenu právní otázka celého Triumvirátu.

 

Kaptitola 12.

Vraťme se na zem.

Ne ne, jětě jeden můj sen.

Jet po Oklahomě a zavádět Informační systémy v obchodech s motocykly Hayrley Davidson. Od severu Ameriky k jihu.

 

Tak realita.

Šel jsem na jedno pivo. píšu si nápady na účtenku, hrajou Prodigy, v sobotu večer sem chodí Satalický holky.

  Honí se mi hlavou, cestou od babky mne napadlo, že vím proč přibývám na váze. Mé tělo se připravuje na zimu u Jardy.

  Jarda šetří, teplota v domě není, ani teď na konci léta, závratná.

Cestou sem jsem potkal Vítka, u jeho hospody.

  Měl ji jak z praku, hospodu s ním zavírala jeho partnerka Andrea. Vítkovi je skoro padesát a Andree třicet, něco jako já a Lenka.

  Vítkova hospoda strádá. A Andrea možná doufá, že jí Vítek udělá dítě. Uvidíme jak to dopadne.

 

Jaké hře fandím ?

No určitě ženskému volejbalu, obzvlášť ten na písku. Je to hezký, jak si ty holky ukazujou za zády prstama, kam která půjde.

Nerozumím tomu, ale líbí se mi to.

Lenku jsem zatím uložil k ledu. A myslím to obrazně. )

Když mne bude chtít, ozve se, jinak to nemá cenu.

 

Kapitola 13.

Jak Martin Dáňa senior pracoval v úkole, za Bolševika.

V opravnách autobusů, přišli na to, že by mohli práci opravářů platit v úkole.

Ano zdálo se to jednoduché a správné, normálně uvažující šéf firmy by si to přál také.

  Leč normy byly příliš měkké, a například výměna spojky se dá dělat tak, že se vyndá motor, docela pracným způsobem, pak se namontuje spojka a motor se opět nandá.

  No nicméně Bolševik nepočítal s tou skutečností, že lidé jsou vynalézaví a šikovní.

  Stačí motor povolit, a na silentblokách ho nechat zhoupnout dolů. no a pak z jámy, při šikovných rukách, spojku jednoduše vyměnit.

  Po tom, co Martin bral po dva měsíce dvojnásobný plat co ředitel, od placení v úkole upustili.

Dneska se na to člověk dívá, jak z Jara.

 

Jarda komunikuje s Thajkou, Anglicky bude brzy umět lépe nežli já, i když to není takový kumšt. )

 

Kapitola 14.

1:25 už mě s toho hrabe. )

 

Já mám na to vlohu, zalézat do stohu.

Když je v máji hezky, nemám žádné stesky. )

Ve stohu je prima, když tam není zima.

Místa je tam dosti, sám tam být je k zlosti. )

 

Má představa ?

Nahé ženské tělo, bíle ve svitu stolní lampy. Komp hučí a ona. Vyhřívá se nahá na elektrické podušce, skryté pod oranžovým prostěradlem, Vedle ní pohozená saténová deka.

 

V obchodě zakoupil jsem elektrickou dečku.

Mohu si přivést domů dívčí smečku.

 

 

Konec snění, něco o místním starostovi.

Malý nenápadný chlapík s kulatými brýlemi. Poslední dobou dost pije. Jezdí prý na okraj města, aby ho prý místní neviděli.

Říká se, že jednou, když takhle přijel ve dvě odpoledne z tahu, tak dojel až ke kapli St. Anny, a pak celou cestu domů, okolo zdi od háje spal prý na každé druhé lavičce. No to víte, je to starosta a ono se toho nakecá.

  V každém případě fakt je takový, že u nás v obci vyroste bezva skládka. Všichni se na ní velice těšíme, měla to být původně malá sběrna, ale nakonec sem bude svážen odpad z půlky města.

  Netroufl bych si mluvit o starostovi i byť jen s lehkou ironii.

 

Kapitola 15.

Babojedská paní doktorka.

paní doktorka je také velmi zajímavý případ.

Spousta lidí ve vsi má invalidní důchod.

Mladí zdraví v plné síle (alespoň tak vypadají), nejsem lékař a nejsem schopen to posoudit.

Dokonce bych řekl, že existují celé rodiny s invalidními důchody.

Dle mého Babojedy a Ostravsko Karvinská pánev má nejvíce invalidních důchodců.

Omlouvám se, zapomněl jsem, uranové doly jsou na tom hůř.

 

Paní doktorka je velká, inteligentní dáma s velmi milou sestřičkou.

Jenom na pacienty nesahá. Nedotýká se jich a nejlépe je, když svou diagnózu každý pacient ví předem. Je to přeci jasné, musím vědět s čím jdu k lékaři.

Jinak tam přeci nechodím.

Pokud by se měla zvednout a zajít za ležícím pacientem domů, raději mu nechá od příbuzných zavolat záchranku.

Takže ve vsi se držíme pořekadla, čistota půl zdraví.

A ta druhá půlka, na to je záchranka.

 

Jitka a autobus.

Onehdá jsme byli na pouti, já Martin a Šáfa. Nic moc zajímavého. Až na Jitku.

Pouť zabrala silnici, po které jezdí autobus v plné šíři.

Při odchodu šla Jitka na autobus dříve.

Po půl hodině jsme ji došli.

Jitka stojí na autobusové zastávce, dívá se na hodinky a čeká.

Dívá se do míst, odkud autobus přijíždí, sto metrů od ní, silnice a na ní je

pouť. Velká pouť, kolotoče střelnice, autodrom.

Jitka je moc milá holka, její muž vede jakousi banku. Ale na autobus by čekala dodnes.

 

Šáfa a jeho dům.

Šáfa staví dům, moc nesleduji postup jednotlivých etap. Ale snad pár perliček.

  Ptal jsem se Šáfy, “čím řežeš ty tvárnice”, “No Susoňem” Susoň je další postavička která vstupuje do příběhu, ale v tuto chvíli není podstatný.

  Nyní je dům v hrubé stavbě, často bývá vidět, jak se v dálce kdosi dívá na dům, a když přijde blíž, obvykle začne rozhazovat rukama a něco nesmyslného hulákat.

  Dům vypadá vyšší, nežli je v obci zvykem.

Nevím, možná začínáme být maloměstem.)

 

Kapitola 16.

Něco o mé práci.

Pracuji v jednom velkém autobazaru. Korporátní firma.

Jsem programátor. Svou práci dělám dobře, umím ji, systém ve kterém dělám je největší implementací v Evropě.

  Myslím, že bych byl lepší na jiné pozici.

Obvykle to co říkám ředitelům jako nápad, je zavrženo s tím, že je jiná strategie. Pak přijde další ředitel a najednou se přijde se strategii kterou jsem navrhoval již před dvěma lety, ale takovejch chytrejch bylo.

  Je mi to jedno, jsem na volné noze.

Dobře mě platí, mé tělo je složeno výhradně z velmi dobrých a kvalitních potravin. )

Čtu na netu. Právě před 85 lety oznámil sir Fleming objev penicilinu. To byla práce.

  Mám tu jednu knihu, Deterministický chaos a jeho fyzikální aplikace.

Jarda má z té knihy respekt, mám podezření, že když tu nejsem, tak do ní nahlíží.

Původně jsem na ni chtěl balit holky, ale já ji snad doopravdy přečtu.

 

Dopoledne v kanceláři.

 

Petr sedí v rohu, má nohu přes nohu,

při psaní se kývá, tak to často bývá.

 

To je Petr

 

Pavla lehce prudí, její slova studí.

Jinak bývá milá, v měsíci je síla.

 

Pavly perioda )

 

Konec první části.

 

Proč jsem odešel od Petry {Rekonvalescence}

Lenka mi dala zabrat. Vyrvala mi srdce z těla a to pak pohodila kočkám.

 

Tohle jsem napsal kdysi, ale docela se to sem hodí.

Hodně jsem o tom přemýšlel, došel jsem k závěru, že si Lenku musím zprotivit a sepsal do několika dílčích úkolů.

  V myšlenkách když přemýšlím o Lence případně Leničce - bude nahrazeno jménem Lenice. A to jako oslovení "ty jedna Lenice" !!! Velmi důležité.

  Dál o Lenici uvažovat tak, a podsouvat si takové myšlenky, jako, že Lenka... Tedy Lenice má pletky s místním obecním pracovníkem, který udržuje městskou zeleň.

  A dál, že Lenice nemá přeci úctu ke starým lidem, a na některé je i velmi hrubá. No přeci posledně, jak předstírala pokročilé těhotenství, jen aby staříka vystrnadila z jeho poctivě obsazeného místa.

  No a najít si i další podobná témata a ta si cpát do hlavy pod tlakem.

Pak mne také napadlo, že by bylo dobré aby mne na hanebnosti, které provádí Lenka ... Lenice upozorňovali i ostatní lidé. No, ale to by znamenalo tyto věrohodné informace do oběhu pustit. To se mi zdá, ale indiskrétní.

Myslím, že se spokojím s již osvědčeným rčením, "Lenka ? to je strašně hodná holka, akorát, že krade".

 

 

Kapitola 2

Jak jsem se seznámil s Petrou,

Na chodbě, na průmce, stály holky. Jedná nápadně hezká, v oblečení  které odpovídá hodné a slušné holce, a druhá, ani nevím co měla na sobě, ale zcela jistě to nebylo ani slušné ale ani sexi. Řekl bych nějaký pytel. Smála se.

  Pak přišel maturitní ples. Placatka slivovice schovaná pod sakem. Na káry jsme už byly v osm hodin. Pak trošku střízlivění.

  Potkal jsem Petru. Již všude v sále sklízeli ubrusy ze stolů, Lucerna byla již hodinu zavřená. No a já s Petrou pod stolem, v tu chvíli to byla ponorka.

  Měla ten večer zváštně upravený vlasy. No řekl bych, nic oslnivého. Přesto to klaplo.

Pak jeden týden na stromečkách, kde jsme spolu museli sázet lesní stromky. Já jsem kopal, no a ona sázela, Při každém záseku motyky. Jé Krbče ty jsi pašák.

  Normálně si ze mě dělala prdel.

  Pak chmel. Debilní profesor mi před ní dal facku. Krerén tělocvikář.

Dnes mne již neobdivuje.

Nyní spolu nejsme, nejsem už ten pašák.

 

Jak to vlastně mám.

My chlapi to máme tak, říká se tedy, že občas prý potřebujeme pochvalu, a pak hlavou prolétne, je to přeci blbost, takhle uvažujou jen blbý chlapi.

  No a ono nakonet takové to, přes rameno pronesené, “No seš dobrej říkáš 66%, výplata se ti zvedla za rok?, prima”, ťuká dál, a studuje si politické dění na Ukrajině.

  Já nevim, můžou tohle a takhle holky dělat ?

Zjistil jsem, že jsem vlastně blbej chlap, a že tu pochvalu vlastně taky potřebuju.

Žiju tu u Jardy a zjišťuju, že okolo mne je možná o trochu pochvalnější prostředí, nežli doma.

  Jardovi se líbí, že mám fajn vejplatu, a že jako budu mít na nájem. Dokonce v hodpodě kecá vo tom jak se mám dobře. No alespoň někdo mne oceňuje.

  Sousedka Šárka, jen tak mezi řečí prohodí. To tričko ti sluší. To slovo sluší, možná to taky potřebuju.  Myslel jsem si, že ne, že to je pro blbý, Ne není to jenom pro někoho. To prostě potřebuje každej chlap. Bejt obdivovanej, alespoň trošku.

  Tak jako když se žena opře muži při práci o ramena, a řekne, “nebolej tě záda ?”, a rukama promne jeho šíji. To mi schází taky.

  Nemusí to být vždy jen zvonivý smích. To co muže nadchne. Stačí láska. Tím ale nemyslím hezké a vlídné zacházení, ale myslím lásku, stejný pohled na důležité věci a postoje. To jak se babička chovávala k dědovi. Ona ho občas prudila, ale vždycky se ho před námi zastávala.

  My jako zeťáci jsme asi zlobili. Nebo tedy spíš jen já…

 

Ono mi muži jsme asi takový, že na nás platí, cukr a bič. Ale nesmí cukr scházet, i v podobě občasných letmých doteků.

  Petra tohle asi už neumí, nebo se mnou neumí.

Mám ji rád, to ano, ale cukr schází.

  Možná proto jsem před nějakou dobou začal koukat po Lence.

 

Kapitola 1

Dnes odpoledne jsem byl u Harlejářů, pracuji pro ně, oni mají stejný systém jako firma pro kterou dělám nejvíce, myslím, že pokud si u nich hezky vydělávám, měl bych dát vydělat i jim, a protože se mi s nimi dobře spolupracuje, tak si koupím Harleje. Zaujal mne jejich malý model do města, nechal jsem se na něm i vyfotit, ale vypadal jsem jako vosa na bonboně. Pak jsem zvolil Sporster. Z toho co od nich mám za práci to dám.

 Kluci u nich v obchodě jsou, jak to říci, jsou dobrý, mýmu oboru sice nerozuměj, ale nechjí si poradit, nenechají se ovšem napálit. Pro ně se dělá dobře, dělám rád pro bystrý lidi.

  Takže Sporster. Krásná motorka. Seděl jsem na ní, a představil si jak jedu po okresce, a jak to pode mnou bručí. Ten pocit chci zažít. No a dobrý je to, že nemám řidičák na motorku...

Uděláme. )

 

Kapitola 2

Večer sedíme s Jardou, je tu Thajka, sedí v křesle v hale, nohy skrčené, vypadá jako nádherná cizokrajná kočka, ona není nijak vyzívavá, je to prostě Thaská krásná dáma.

  Jarda se mne ptá, jak se řekne krásná, já říkám beautiful, ale pak si myslím, že je spíš pretty, to je jako fajn holka.

  Jarda se tenkrát měl učit Anglicky, ne Německy.

  Ale zase v tuto chvíli Jarda miluje Thajku neverbálně, trochu pudově, on to tak rád.

  Thajka je hrdinka, když si vezmu, že se sem vypravila až z dalekého Thajska, fakt má holka kuráž.

 

Kapitola 3

Gábina se dlouho neozvala, poslouchám Dianu Král, jsou si v lecčems podobné, asi i v touze dělat krásnou klidnou muziku, možná to má chlapi uklidňovat, ale kdo ví, čert se v tech ženách vyznej.

  Ozývat se jí nebudu, asi svého Slovenského magora krotí s úspěchem.

 

Kapitola 4

Thajka se objevuje u Jardy čím dál tím častěji, je to asi stejné, jako když člověka přivykáš na drogu, příliš štěstí najednou škodí, pěkně pomalounku polehounku.

  Jó a Max ten má na mále, Thajci jedí lecos. Že by ubyla jedna starost ? ) Max.

 

Kapitola 5

Další významná potravina, kterou jsem objevil, kysané zelí, prý obsahuje hodně vitamínu C, a navíc s rohlíkem chutná skvěle, ovšem pouze pokud jste utahaný jako kotě, jinak to pochoutka moc není.

  Prací se chci dostat k lepší a hodnotnější spotřebě, a možná i k lepšímu vnímání světa. ) Zase kecy.

 

Proč vlastně uklízí Jarda?

Má přijít Petra, na dýchánek s kávou, káva se nakonec strhne v děsnou debatu o současné politice, no a Jarda má před Petrou trému, tak uklízí jako ďas.

  Proč uklízím já, má přijít Thajka a tak nežli přijde uklízím celou zahradu od listí.

  S Jardou děláme věci, v tuto chvíli úklid, dříve nežli jsou potřeba. Prostě se na daný okamžik podvědomě připravujeme, aniž bychom o nutnosti být připraveni uvažovali. Někde jsem slyšel, že štěstí přeje připraveným.

  I mašinfíra a vesnickej kluk mohou mít své instinkty.

 

Dědeček

Vzpomínám si jak jsme s Dědou pracovali. Dělali jsme na horách, na baráku různé práce, včetně obložení celého domu dřevem.

  S dědečkem jsme vždycky o sporných technických řešeních diskutovali.

  Když diskuse nebrala konce, děda řekl, ale bude to po mém. To jsem respektoval. Úcta k němu byla jaksi samozřejmá.

  Většinou měl pravdu, ale jednou se sekl ve svém odhadu, a stavěli jsme zádveří od střechy dolů.

  Děda byl moc chytrý chlap. Diskuse s ním a s babičkou nebraly konce. A oni byli vždy překvapeni, když jsem po několika hodinách hádání, řekl, “Vždyť vy máte vlastně pravdu.”, diskutovalo se hodně o politice, technice, a tak. Obzvlášť babička byla z přiznání mého omylu na mrtvici. Říkala, “Ale to si máš stát za svým názorem”, no ale když oni mne přesvědčili, měli prostě pravdu..)

 

 

Tento dům

V tomto domě, je poezie na každém kroku, když jdete od branky tmou, a vy se díváte do zahrady, tak víte, tady vpravo jsou růže, dál je jabloň, kradu z ní Jardovi jablka (on to dovolil, je rád, že je někdo jí). Dál je hruška, moc neplodí, ale bývaly roky, kdy se hrušky daly nabírat lopatou, no a ta hruškovice, říkal Jarda. No a pak kamenný stůl, vpravo tůje, dvorek kostka, takové venkovské sídlo, sedmdesátá léta. Jarda říkal, že jeho jedna prabába byla šlechtična. Takže vlastně takové šlechtické sídlo. )

 

Márty s Janičkou.

Jsou to kámoši, jsou spolu již od školy. Děti jim již vyrostly a tak se věnují lození po horách. Tak spolu, a občas s nimi jedou nějaký další kámoši. Fajn pár. Doplňují se.

Loni byli na horách, a nastoupali za pět dní 7500 metrů. Víte oni se svými vrcholy předčí kdejakého primátora, který vystoupal na osmitisícovku. Jejich výstupy kdyby se sečetli tak jsou již někde v kosmu. A nedělají z toho vědu …

  Ono dle mého každým výstupem do kopce člověk stoupá.

  Márty je bezvadnej chlap, rád si dá pivo, ale daleko raději chodí do kopců a jezdí na kole a tak. Ale on si o sobě rozhodně nemyslí, že je nějaký sportovec. Kdejakej trouba v teplákách by takový výlety nedal. )

 

 

Vrcholy.

Už vím, jaké jsou vrcholky, byli jsme, s Mártym a Janičku, na Ralsku, táhli jsme až pod vrcholek kola, a na vrcholu, chvilka koukání, no jsem tu, a co dál ?

  Pak si člověk sedne, uklidní se, dívá se do krajiny a pomalu oddychuje, ano, na chvíli je naplněn, rozlévá se mu po těle omamný pocit, “Dokázal jsem to.”

  Následují kopce další, Je třeba pracovat a zdolávat na cestě hodně malých vrcholů, i s vědomím, že toho velkého asi nikdy nedosáhnu.

 

Mlha se rozpadá, slunce již zapadá,

paprsky oslní, zachytlá nálada.

Stromy bez listí, obraz se rozostří,

námaha nevymstí, anténa ukostří.

 

 

 

Dění ve vsi.

U Vítka a Andreji to vypadalo moc hezky, zašel jsem tam náhodou, když jsem si nechal doma klíče od babky a čekal jsem nežli k ní přijde Matouš (syn).

  Dobrý u Vítka to vypadalo dobře, bylo tam příjemné světlo, Andrea měla nové brýle, dost hostů, tři druhy piva, Prostě zvedá se to. Možní i k Vítkovi dorazila konjunktůra. )

 

Future.

Jó teď jsem si vzpomenul, Jarda nebude režírovat dokumentární filmy, ale spíš nějakou klasiku, dle jeho obličeje, myslím divadlo by mu seklo, a nebo né klasiku, nebo něco ze současnosti. )

 

Krystýna z Unicornu.

Unicorn je firma ve které Krystýna pracuje. O tom jsem se ještě nezmiňoval. No a ona a její kamarádka byly tuhle u Dášeny. S holkama tam byli i jejich manželé. Jsou to dva moc heký páry. Choutky na Krystýnu musím zapudit. Znám již jejího manžela, a to je pro mne problém. Nedokázal bych se mu podívat do očí.

  Občas o ní něco napíšu, je milá, zrzka jedna. )

 

Co je to vlastně uklízení.

Když luxujete, třeba před příchodem dámské návštěvy, tak je to vlastně stejné, jako když bojujete s býkem. Nahnutí dopředu, pohyb roury s hubicí, je jako když útočíte na býka, a křičíte na něj toro. Je to mimochodem také výborný tréning. )

  Doma jsem to nikdy nedělal, tak asi od toho byla Petra rychlejší na kole, nežli já, já přiblblej sportovec. cha.

  Jó a povlíkat peřiny, no to je makačka.

Nedivím se, že ty ženy jsou v kondici. )

 

Future.

No a až budem s Jardou slavný, tak sem bude chodit intelektuálská smetánka a slavné osobnosti. Budou s námi pít čaj s medem a citrónem. Když bude osobnost hodně slavná, dostane do čaje i panáka rumu. Jó holt to tady musí být reprezentativní. )

  Jarda se ptal, a to jako přijde i Dagmar Havlová ?

Říkám, nevím, ale bude určitě zvaná.

 

Na chirurgii.

Čekám již pátou hodinu, trochu mi ujely nervy, za dobu mého pobytu, mne předešlo asi osm “důležitějších” pacientů, a tak jsem vyjel na sestřičku.

  Vzali mne ihned, i když jedna babka, čekající teprve hodinu, říkala, že můj nežid je zcela zřejmě infikován, a pro zachování sterility sálu, je prý žádoucí, abych šel jako poslední.  )

  V ordinaci hodně naštvaný pan doktor, zcela zřejmě v nenáladě z důvodu mnou velmi naštvané sestřičky. Do mne řízl opravdu s chutí. Přesto se mi ten pán velmi líbil )

 

Pro pana doktora.

Stála u plotny a vařila, kyprá žena, velmi hezká, jedna z Jardových kamarádek.

  Vařila oběma rukama, a jenom zvedala pokrčené ruce za sebe a nechávala si podávat jednotlivé ingredience, stejně jako chirurg při operaci si nechává podávat jednotlivé nástroje, peán skalpel a další.

  Chirurgové přeci jenom řežou do lidí. ) Ale jisté podobnosti tu jsou.

 

Thajka tu celý týden nebyla. Jarda je smutnej a říká, “Sebrali mi hračku”. (

Thajka se ozvala, Jarda pro ni jede na půl desátou.

Petra se stavila, přivezla mi auto a dává si kávu u stolku od Halaby.

 

Když je Thajka tak se topí.

Chci jenom napsat, že pokud je u Jardy Thajka, tak Jarda večer i zavlaží.

Náš vlhkoměr v hale, ukazuje 98% vlhkosti, tak nevím zda se vlhkoměr zbláznil, nebo zda jsme jako v prádelně.) Jednou to nechám přeměřit. Když mne bolí záda, svádím to na vlhkoměr.

 

Hrabání listí.

Chodím hrabat na zahradu listí, ty podzimy s sebou nesou  spoustu práce, občas něco napíšu, mám tu jedno světlé a jedno tmavé pivo. Dělám si řazané, Jdu zase hrabat.

  Ono s tím hrabáním je to tak, že hodně uklidňuje, vzpomínám si, že před lety jsem chodil za kámošem Petákem do psychiatrické léčebny. Byl tam a byl spokojený, hrabal, na moc velké myšlenky to nebylo, ale hrabal. A nebo možná těch myšlenek bylo přílíš.

  Peták má dnes firmu která buduje závlahové systémy. Vydělává pěkné prachy a jeho zaměstnanci pracují pro velmi významné a bohaté lidi.

  Třeba mi také jednou udělá závlahu. V květináči. )

 

Mejdánek IT.

Seděl jsem doma, vedl jsem řeči s Jardou, takové ty obecné. Tuším o počasí, řeč došla na to, že toho dne je IT večírek. No, ale mohla by tam být Lenka, a já zrovna nemám chuť ji vidět. Posledně mě hodně naštvala.

  Když to řekám Jardovi, tak se na mne podíval, zamyslel se a “Od kolika že to je ?”, “No od pěti.”, “Je šest tak koukej sypat.”. Nakonec jsem tam šel.

  Dívala se na mne, každý jsme seděli u jiného kraje stolu. Měla dnes brýle, vím jaké to je, nosím je také, vypadalo to tak, že se dívá, ale moc nevidí. )

  Jednou po delším pohledu jsem to nevydržel, sklopil jsem hlavu a rezignovaně se rozesmál. No co co jako mám dělat. Už asi všichni vědí, že tě miluju. Asi ji zajímalo, jestli mám již tu pověstnou jiskru v oku… Kde bych ji vzal.

  Vedle ní seděl statnej Moravskej programátor. Chtěl si ze mě utahovat. Takovej ten rozšafnej styl. Pak si dělal i srandu z mýho věku. Sere mě kretén. Jednu mu dám do zubů.

  Lenka odešla s holkama dřív. Stejně bych nevěděl co si s ní povídat. Byl jsem od posledně dost poraněnej.

 

Dívka rozpuštěné vlasy měla a v kráse svého těla, celá se lehce chvěla.

Kolohnáta sebou měla, jó, to bude asi mela.

 

Rytmus z dáli, dnes zazní v noci.

Proti sobě, půjdou soci.

 

Ten i druhý, gladiátor,

Unesli by, eskalátor.

Zvítězit však, jeden musí.

Smrt soka, to se mi hnusí.

 

Doma jsem pak napsal tuhle volovinu.

Smála se a po dvou deci,

se mnu sladěna jsi přeci.

Jak na harfu, hraju na tě,

Hned si sundám svoje gatě.

Chvilka pro dva, stvořená je,

však jsem oba vzešli z ráje.

Po těle se celej třesu,

dítě přikládáš si k prsu.

Budoucnost však není chvíle,

v chvíli musím být při síle.

Zmáhá mne to, srdce bolí,

srdce vnořené je v soli.

Naděj v dáli, snad se blíží,

víno dám si, je ve spíži.

Srdce v soli, hodně bolí,

vzal bych si teď, kohokoli.

Svět se houpe, vlny v moři,

do tmy se teď mysl noří.

K uzoufání, prý to není,

možná se to, jednou změní.

 

;-|

Proč tak rychle, stále v běhu,

člověk musí, mít i něhu.

 

Cíl však vidíš, ve velké dáli,

budoucnost se, v mlze halí.

 

Dobře říká, dopadne to,

já však držím, v ruce veto.

 

Co je to metrosexuál.

Jarda říkal, že je to sexuál, kterej provozuje sex v metru.

  Já vím, dočetl jsem se to v ženskejch rubrikách novin.

  Já to asi nejsem, no i když se holím, no ale ten zbytek.

  Myslím si, že lidský tělo má trpět jenom a výhradně prací, a sám uznávám, že i pro dobrý pocit.

  No, ale vlastně proč né, něko má raději jídlo, a někdo ten dobrej pocit.

  Já jsem ale sexuál, a sex v metru dělat nebudu.

////////

Politika.

Víte, když stávkovali dělníci za první republiky, tak oni věděli proč, a byli to dělníci, kteří se rozhodli bojovat.

  Dnes je to tak, že někdo kdo už není chudej, ale má prachů jako želez, využije toho, že chudejm nakecá, že za ně bude bojovat, no a udělá si na tom kariéru, a zbohatne ještě víc, třeba, a nebo když je blbej tak vlastně ani ne. Možná jsou to ideály, ale já jim moc nevěřím.

  Bylo by dobrý, když se lidi nemají dobře, tak zasadit pár řádků mrkve a brambor, no a ono by to činění je třeba začalo hodně bavit, a možná by byli bohatší. A práce koneckonců má smysl.

  A nebo by jim to udělalo třeba ten dobrej pocit.

Dnes se nikdo kdo pracuje nemá špatně, tedy pokud si bohatství nepředstavuje tak, že může prohrát majlant v bednách a nebo prolejt hrdlem. Podle mýho kdyby bohatý dělali takovýhle voloviny tak by nikdy bohatý nebyli.

  V politice se moc nevyznám, ale s Jardou to vidíme takhle.

 

Koupě Hárleje.

V obchodě s Hárleji, Je Dan, svižný chapík s lehkou stylizací do Americké předchozí doby.

  Celý obchod probíhal, lehce a svižně, i včetně lehkého humoru. Občas pro kluky dělám něco s jejich programem. Takže si u nich i lehce vydělám, ale spíše to beru jako svůj koníček. Ta firmička mne velmi baví.

  Dan mi předával i sadu specíální sadu kosmetických prostředků na velmi krásný stroj.

  No budu asi muset svého Hárleje umývat. Nu tedy dobrá. Nepočítal jsem s tím, ale asi se to dělá.

  Večer mi ho přivezli na dodávce. Hárlej, krásné chromy jinak celý černý, matový. Nechal jsem si ho složit na dvorek.

  Seděli jsem s Jardou v hale, pokuřovali, a koukali se na les, Thajka byla lehce naštvaná, trochu se s Jardou rafli. Začalo hustě pršet. Jarda říká “hele dyť na něj prší”, pršelo hustě, provazce vody stékaly ze střechy. No nešli jsem dolů prykrýh Harleje.

  Čistící prostředky jsem uklidil na dno skříně. Budu jezdit, né čistit. )

 

 

Mohl to být kousek domu.

Leč ten nemám dáti komu.

Motorka tak bručí hrubě.

Podobá se to mé hudbě.

 

Utratím tak všechny many.

Potácím se mezi lany.

Lana vedou na vrchol.

Se mnou tam už leze Troll.

 

Možná do komína pod vrchol,

leze leze leze Troll.

 

Nemám řidičák.

O dva dny později sedím v příjemné kanceláři, a proti mne chlap jako hora. Usmívá se, a dle něj se to dá ještě letos stihnout.

  Ten člověk se skutečně vynasnažil mne naučit jezdit. Bylo to opravdu dobrý. Takt dobrý.

  Komisař u zkoušek, vyhodil kluka přede mnou, jelikož měl čočky a né brýle. Uff prý bývalý lampasák, no co já jsem prošel, sice při brždění šoupu nohama o zem, ale udělal.

 

Motocykl.

Co k němu napsat, je přesně takový, jaký má být.

  Bručí, má krásnou černou matovou barvu, a chromy, nic jiného jsem nečekal. Mluvili jsme o něm s Matoušem (můj syn) stejně jako já se snažím v životě vyjadřovat jednoduše, i stroj je to jednoduchý. Má samozřejmě lecjaké vymoženosti, ale nevystavuje je na obdiv. Je krásný a vypadá jednoduše.

  Matouš říká, že je to takový začátek strojařiny.

  Motocykl jednoduchý, nadčtvercový motor, nádhera. )

Včera jsem kecal, motocykl jsem sice nechal zmoknout, ale vzápětí jsme ho s Jardou uklidili pod střechu, a ráno jsem ho dokonce utřel, je krásnej. )

Čistící prostředky jsou sice uklizené, ale vím kde jsou.

 

Zahrada a klídek.

Chodím hrabat na zahradu listí, ty podzimy s sebou nesou spoustu práce, občas něco napíšu, mám tu jedno světlé a jedno tmavé pivo, míchám si je do sklenky, je to moc dobré. Jdu zase hrabat.

  Když syknu na Maxe, tak na něj mluvím kočičí řečí, když zasyčím, tak to s ním, při jeho chůzi projede, úplně se zavlní a napodruhé poslechne a nechá se vykázat z míst kde by mohl něco napáchat.

  Už jsem si myslel, že mne má i celkem rád, no byla to jenom chvilka, na trvalý vztah to není. Jdu zase hrabat a to nás čekají ještě záhony, je třeba je zrýt.

  Na místě kde se Max realizoval, a které poté bylo mnohokrát vypráno, jsem položil červený ručník, napadá mě, že je to stejné, jako když trenér turnaje v boxu vhodí ručník do ringu aby ukončil zápas. V tomto zápasu jsem prohrál.

 

 

Když se zamiluje kůň.

Jarda jede pro Thajku. Hraje u něj z rádia  písnička od Svěráka a Šípa. Přeju mu to.

 

Jak jsem s Jardou myli okna.

Kocour Max mění dějiny, naučil mne mýt okna. Čekali jsme návštěvu, bylo celkem poklidno, no a pak jsem Maxe zavřel omylem v pokoji, a on udělal co udělal, No a jak jsem byl v tom mytí koberce, tak jsem se nějak nedokázal zastavit a umyl jsem v pokoji okno, viděl to Jardy, kouká se na mě, trochu se mračí, no a začal mýt okno v hale. Nemohu ho v tom nechat. Musím říct ty holky co tuhle činnost prováděj se opravdu pěkně nadřou.

 

IT vývoj uff.

Bylo to tak, že mne napadlo, že rizikové v jenom softwarovém projektu je to, že nejsou záložní interfejsy  do Navi. Když jsem s tím přišel, trochu jim spadla čelist. Nevěděli jak se k tomu postavit. Také jsem jim nabídnul, že to naprogamuji o víkendech.

  Celé dva dny rokovali, a pak šéfstvo přišlo na to, že ano, je to velké riziko, ale že by bylo i velké riziko to mě za málo peněz nechat udělat. Koukal jsem na to jako sůva. Riziko jsem našel, na to byl dobrý, ale dost dobrý na to abych ho odstranil asi nejsem. Dopadlo to tak, že si to nechali nacenit od firmy, no a ta si řekla si čtyřikrát tolik nežli já. No to je jedno, mohl jsem si přivydělat. No a šéfsto je šéfstvo.

  Na projektech už utratili tolik prachů, že kdyby to člověk měl ve stovkách, mohl by to přehrabovat vidlema. S tím nic nenadělám. )

  Kdyby v tý místnosti s těma pracham byli dva, a chtěli se třeba pomilovat. Soootva by se našli. )

 

Sklo.

S Jadou jsme mluvili o tom, že dole ve sklepě je rozbyté okénko, je to nemylé, v noci začíná již být zima. No a tak jsem došli k tomu, že okénko je zasklené, a že vlastně sklo je kapalina, a že až ho necháme zasklít, tak stejnak jednou steče dolů pod to okénko. Nevím sice jak dlouho to bude trvat, ale nakonec steče jako voda. Sklo totiž nemá krystalickou mřížku, a když ji má tak prasklo. Záááse fantazie.

 

Jak je to vlastně s tím navrhováním software.

Hlavní systém má být napsán v něčem, v čem se dělá rychle aby to vodsejpalo. No a komunikace ty se dají doplácat v lecčems.

  No ale u nás se nosný systémy sešívají jehlou a nití, Jako když štupujete ponožky. Některý aplikace jsou už hotový, stačí je upravit, dodělat a tak. Ale né u nás jehla a nit. )

 

Přišli Jarda s Thajkou.

Dnes byla Thajka poprvé s námi na pivu, sedli si lehounce bokem, a ona, má moudrost v očích, seděla trochu nejistě vedle Jardy.

  Jarda překročil tu hranici maloměšťáctví, a pozval ji tam, kde všichni trochu koukali. Je to kanón.

 

Čaj s rumem, jablko,

sex s šumem, na lehko.

Tex s šumem, lék spící.

A srdce bloudící.

 

V jednom jsem Jardu šidil.

Občas jsem si, když byla velká zima, dělal čaj s rumem, no a pak jsem nechal chvíli puštěnej vařič. Krásně zahřál celej pokoj, když píšu nemám rád zimu na záda.

 

Střelili bábu.

Byla babka na dřevu, přitápěla si suchejma klackama aby ušetřila uhlí. No a jak jde tak najenou to s ní švihne o zem. Nějakýho blbce s kulovnicí nenapadlo nic lepšího, nežli střelit do vzduchu, byl až za kopcem, takže žádná rána nebyla slyšet, ale chudák bába to dostala přímo do zad. Přežila to. )

 

Do centra na Hárleji.

Dostal jsem papíry na motorku, venku byla pěkná zima, ale nemohl jsem odolat. Konal se IT večírek. Cesta do centra starého města byla fajn, sice byl ještě provoz, ale mě to nevadilo. Pak horda Iťáku nalěvajících se pivem a jinejma drinkama, byli fajn. Taková odlehčená atmosféra.

 Cesta zpátky byla úžasná, před dvanáctou jsem vyrazil, bylo lehce nad nulou, silnice se leskla, a když jsem vyjel na dálnici tak jsem tam byl úplně sám, míjel jsem sloupy s osvětlením, stíny mne rychle míjely, chvílemi jsem se pokoušel přitáhnout plyn jak to jde, nedal jsem to, ten stoj má ďábelskej výkon. Musím říct, byly to nádherný okamžiky.

 

Dnes jsem v práci četl na internetu, že Dánsko zakázalo sex se zvířaty.

Prý to bude znamenat konec zvířecích nevěstinců. Vida na čem bychom mohli vydělat. Dáme k dispozici Maxe, a budeme bohatý. )

 

Už vím na čem zbohatnem.

S Jardou jsme vymysleli Plašikoč. Max je nyní u nás v nemilosti a tak své příbytky, respektive jejich nejintimější části budeme chránit před Maxem Plašikočem.

  Při pokusu o průchod kočky dveřmi, bude vydávat lehké elektrické rány. Takže píšu si. Plašikoč si necháme patentovat.

 

Kapitola 11.

Jarda posledně odmítl dát Thajce všechnu, jím vypěstovanou, cibuly. Za chvíli mu napsala, SMSkou, že je sobec. Dnes večer přijede.

  Já jdu na pivo. Bude tam asi i Petra. Sedí často mezi holkama, ale vlastně mezi námi teď hádky moc nejsou. Trochu studeno. Ale to se spraví. Možná mne chodí k Dášeně hlídat, abych se jí nespustil.

  Ve vsi se o Nás, asi dost povídá. V Babojedech se toho moc neděje. Tak když je drb, projede to celou vsí křížemkrážem.

  Když chceš něco pustit do vsi, “drby rozuměj”, řekneš to prostě Šáfovi, jednou možná vysvětlím jak to, ale teď né. ) Nechci se obouvat do jeho mamiky.

  Petra z toho moc nadšena není, nemá ráda když se o ní povídá. Panelák a sídliště, to se jí líbilo, žádné kamaráčofty v místě, za přáteli se má dojet, dál. Aby jako doma denně neotravovali.

Anonymní prostředí se jí líbí. Já mám rád opak.

 

Srdce smutné, jiskra v oku. holduji vinnému moku.

Je to nutné, loď je v doku, odolat dalšímu loku.

Noc je temná, světla září, vše psané v mém kalendáři.

Holka levná, Svatá Máří, však se lidé, často páří.

Ptáci letí, nocí k jihu.

V klíně spatřit, chtěl bych pihu.

 

Když pak náhle, spatřím duhu.

Vetknu dívce, ve vlas stuhu.

 

Je to vášeň, nebo hrůza.

Oslovuje mne teď můza.

 

Krátká pauza, jekot mimů.

znenadání, vidím zimu.

 

Kráčím zhurta, v kuropění.

Jazyk lásky, v cizím znění.

 

Konec básně, nezemřu-li,

Má se dobře, ten kdo hulí.

 

 

Dědeček.

Můj tchán, nevím jak to říci, ale dědeček byl můj vzor, můj otec zemřel ještě nežli jsem opustil telecí léta.

  Děda ten mi v životě nastavil hodnoty.

Asi půl roku před jeho smrtí jsme seděli v kuchyni jeho horského domu, a povídali si. Všichni již šli spát, pak jsme i mlčeli, oba jsme věděli, že tu již dlouho nebude.

Měl jsem ho moc rád.

Když odešel, a jeho moudrost tu zůstala.

Dál psát nemůžu.    

 

 

Musala.

Dal jsem Petře přečíst to co jsem zplodil. Bylo trochu riziko, že mi nabije. Nestalo se, pak řekla “Hele Krbče, jestli knížka, tak tam musí být hory a cesta”, Je chytrá, nechám si poradit.

Výlet na Musalu.

Víte, hrdinský výlet to zrovna nebyl, šli jsem s dětmi, a cestu si způli zkrátili lanovkou, No ale vyrazili jsme v jednu odpoledne. Jsme ochrapové.

  Nahoru to bylo dobrý, když už nemohu, tak se otočím, pohlédnu do kraje, a fotím. naberu sílu a jdu dál.

Vrchol, sakra to mi připomíná, dlouho jsem ho již neměl. )

  Musala (bulharsky ??????) je s nadmořskou výškou 2925 m nejvyšší horou v Bulharsku a na celém Balkánu.

Vrchol prima, Petra obratně skryla na vrchol dvě plechovková piva. Fotka, měl jsem toho dost, slibovali výlet, říkali, že to je skoro celé po rovině, Normálně mi kecali.

  Cesta dolů byla horší, do sedla pod horou to ještě šlo, ale Peták se tam rozhodl udělat malé Zuzance polévku, a tak nám ujela poslední lanovka dolů,

  Cesta dolů suťoviskem, no bezvadný co vám mám povídat. Peták má čtyři děti, já jen dvě, nosil jsem i jeho Zuzanku.

   Když se setmělo, tak se nám povedlo sejí z cesty, bylo teplo, takže to nijak moc nevadilo, pak se cesta ztratila a my seděli v houští a čekali na divou zvěř, nepřišla )

  Pohli jsem se zpět a cestu našli, Pak už to šlo jako po másle, první domy, světla, byli jsme v civilizaci.

  Do tábora jsme dorazili v půl třetí ráno, koupel nohou ve studené vodě, bolely.

Příběh bych skoro nazval Petákova polévka. Ale asi by to nebylo tak vznešené.

 

 

Kdo je vlastně doktor Sádlo.

Je to Biológ a Literát. A inspiroval mne k napsání o Koďousovi.

 

Koďous

  Koďouse znám již od dětství. Kámoš, sem tam jsme se i prali.

Je po volbách.  Stavil jsem se v Ducati baru, je to děs všichni se hádají. Potkal jsem tam doktora Sádla. Mluvili jsme o Koďousovi, je jedním na kandidátce strany která vládla v minulém období. Koďous je nový objev. Starosta z této strany se příliš neosvědči.

  Ráno jsem šel na volby, a jelikož mi Jarda zapomněl připravit snídani, stavuji se u Vietnamce a kupuji salát a rohlík, to pak pojídám na lavičce před obchodem, často tam sedávají bezdomovci s pivkem. No a jde okolo celá Koďousovic rodina, jdou Koďouse zvolit. Byli všichni, jenom psi scházeli. Připomínám Koďous kandiduje.

  A já sedím jak bufeťák, neoholený a pojídám salát.

Koďousova žena jde okolo, a znalá toho, že jsem utečenec. Mě shovívavě říká, No Radku nepřeháníš to? Já opravdu nevím, jím jenom salát. A oni jdou volit sami sebe.

 

Hra s talířky.

Jak si u Jardy vyměňujeme jídla, dáváme si je na ochutnání, tak si je, jak jinak, předáváme si je na talířkách. No a každý talířek má svého majitele. Je třeba je vrátit.

  Kdy vrátit v tomto domě talířek ?

Když ho nechám Šárce dole, při odchodu z práce, jenom tak na stolečku, nebude to znamenat neúctu?

  Nakonec píšu na kus papíru díky a vracím dole na stolek. Byl to moc dobrý zákusek. )

 

Budoucnost

Z Thajky bude jednou velvyslankyně, a Jarda se jí jako starší ulítlý šlechtic bude starat o zahradu. Bude tam tak chodit, bude mít už šedý vlasy a širokej klobouk ze slámy. No musí to někam dotahnout, Thajka.

 

Max.

Teď jsem na Maxe vyjel. Chci na chvíli odejít, a to co mi v pokoji posledně spáchal, bylo neúnosné.

  Sykám na něj dnes stejně zle jako Jarda. Alespoň se mám na koho vztekat.  Kocour sssss a je mi hnedle lépe. Taková jednoduchá oběť. )

 

Jak to bude až budeme bohatý.

S Jarou budeme mít stálé partnerky, a budeme se s nimi stále objímat. Jarda řekl “Sodoma Gomora” )

 

Pravdoláskař.

Václava Havla si hluboce vážím, co vlastně může mít v životě větší smysl, nežli pravda a láska. Nevím, nic takového neznám. A takové to rčení, on je Pravdoláskař pche. Občas to lidé říkávají, nevědí co mluví.

 

Future.

No a co vlastně tý Dáše Havlový řeknem ? Až tu bude. No hlubokomyslný věci asi né, těch asi slyší hodně. Můžeme jí zkusit pobavit. Dát jí čaj s rumem a švestkou.

  Mám přece tu historku, jak mi Max udělal neplechu v pokojíčku, no a pak tam byla jedna tajemná dáma.

  Když chtěla k ránu odejít, tak její elegantní šaty, položené vedle postele, nešly použít. Odešla v mém tričku, jak to vysvětlila doma, netuším. )

 

Max.

Na Maxe stačí zasyčet, tak jako to dělají divoký kočky. Ssssss a na závěr prsknout. Zabírá to.

  Je to mrcha. Neplechu dělá kdykoliv mají přijít nějaké ženy. Jak to ta mrcha pozná.

Jarda ho jednou prohodí oknem.

 

Co musí umět Ajťák.

No v první řadě, by měl umět obsluhovat automat na kávu. Pak musí mýt dobré sedací svaly. Pak také automat na sušenky a pamlsky, s tím by to měl umět také. No a má mít velkou hlavu. Do té by se přeci mohlo něco vejít, ne ?

  Řekl bych, že by měl mít i odborné znalosti, ale ze zkušenosti vím, že toho není třeba.

 

Vzpomínka na cestu s Petrou.

Jízda k němu a od něj, je zajímavá. Ale Peloponéz je Peloponéz.

Koryntský průplav, místo kde zářez lidské ruky oddělil poloostrov od pevniny, Je starý, nevím přesně jak. Ohromí, jak dokázali lidé asi před sto lety, vykopat motykama něco tak velkolepého. Jó Epidauro dobý, ale tohle, obdivuhodné.

 

 

Na Peloponézu v levém pstu je Many. Maňané mezi sebou po léta bojovali, místo domů mají malé hrady. Hrady, na rozlehlém svahu který od hor klesá k moři.

 

Krásné svahy, domy v dálce.

Držím Maňanům, své palce.

 

Lenka.

Od té doby, co Lenka u vrátek do jejich domu, řekla, že mne nechce odmítnout, a pak mne několikrát vypekla, a já si připadal, jako debil. Tak se začala objevovat před IT, nepracuje tam, ale s koleginí která je současně její kamarádkou chodí na cigárko. Kouřit by neměla, to je jasný. Před rokem se vypařila, a najednou se objevuje. Fakt se nevyznám v ženách. Mívá rozpuštěné vlasy, předtím je mívala vždy v culíku, já se fakt nevyznám v ženách. Fakt nevím, co si o tom mám myslet.

  A navíc, ani na žádný IT večírky již nechodila. Já se fakt nevyznám v ženách.

  A navíc ty rozpuštěný vlasy.

 

Vlasy rozpuštěné zcela, lehce si odhrnula z čela,

krásná je holka celá, jó bude z toho mela.

 

Moravák má ji rád taky, co s tím za saky paky,

pleť její je tak bílá, porvat se v ajtý to je síla.

 

Ten chlap má přes dva metry, já utek jsem od Petry,

Touha mne trochu zmáhá, sex života je vláha

 

Co s touhu si mám počít, už nechci Lenku prosit,

chci aby musela si začít, čelo začalo se rosit.

 

V hospě na chvilinku pouhou, Markéta zjevila se chvíli,

já zmírám žhavou touhou, Markéta snad dodá mi síly.

 

Markéta.

Vypadá jako Řecká bohyně, tedy říkal to Jardy, a já konstatuji opravdu je velmi krásná, posledně když jsem byl s partičkou na pivu, tak ona byla s kamošema u baru, vypadalo to, že se trochu nudí. Tak jsem ji při odchodu oslovil, smála se na mě. Blábolil jsem nějaké blbosti o jejím telefonu, a pak jsem kápl božskou a přiznal se že jsem jenom chtěl začít hovor. Nevadilo jí to, říkala, že je autem a s partičkou jedou do centra na disko. Tak jsem jí odvětil, že s ní bych jel kamkoliv a pak jí ukázal, že mám na nohách bačkory. Já vím fo pa, ale také jsem jel autem a prostě tak to vyšlo.

  Třeba ten rozhovor bude pokračovat. Tedy doufám v to. Touha je touha. A konec konců, proč nemít děti s více ženami. )

 

Útěk přes hranice.

Koukám jako vrána, kam se ta dnešní politika sune. Vzpomínám si na bolševika a jsem rád, že se to vzalo za jinej konec.

  Kamarádka Hanka když jí bylo asi jednadvacet tak utíkala s dítětem přes zelenou hranici v Maďarsku za svým manželem, hrozná historka, úplně mne z toho mrazí. Pochod s tříletou holčičkou tmavým lesem, někdy v jednu v noci, nevěděla jestli převaděč není třeba nějakej šmejd. Ale dopadlo to dobře, strávili velkou část svýho života v Kanadě. A teď začíná doba, kdy tvrdíme, že nám je ukradená svoboda Tibetu. Je mi z toho zle.

  Né ta debilní doba se nesmí vrátit, a já doufám, že je v lidech dostatek rozumu, aby věděli, že se fakt máme moc skvěle, když nemusíme přelétat hranice na vírnících a přeplavávat Dunaj. A děla různé jiné šílené věci proto abychom mohli být svobodný.

 

Já dědeček.

Poznali jsem se s Petrou na škole, to jsem již psal, a záhy mě nebylo ještě ani dvacet se narodila Barborka.

  Dnes je to již maminka, jó jsem dědečkem. Představa mé rodiny, byla asi taková, že budu sedět před domem, pokuřovat fajfku a dozírat na vnouče. Né to v tuto chvíli není pro mne. Já budu jezdi na motorce a jančit. Chce se mi. Někdo říká krize středního věku, mě se spíš líbí druhá míza. Jo mám, chci pracovat, bejt aktivní, nechci to ještě tady na tom světě zabalit.

  Chodím často, když Petra hlídá, venčit Amálku, je fakt bezvadná, jako doplněk života dobrý, ale jako celoživotní náplň si to zatím nedokážu představit. Nebo asi nechci. Famílie se na mne za to zlobí, říkají, že jsem blázen, když si kupuju Hárleje a tak. Dokonce se mě Petra ptala, jestli chci umřít sám. Říklal jsem, že je mi jedno jak umřu. Indiání prostě odešli do samoty a tam si umřeli. Možná jsem odešel umřít, nevím, ale spíš to je ta druhá míza. No a tak teď prostě blbnu.

 

 

Můj Dědeček.

Dědeček seděl na židli, hladil psa a laskavě k němu promlouval.

Říkal víš Voskare cikáni a psi se mívali rádi a to ani né tak pro přítulnost psů, ale z gastronomického hlediska.

  Víš to jednou cikán měl buřta a tak ho dal na háček a chitil velikého psa.

No co ti budu povídat, celá vesnice se měla dobře, nakonec měli i předložku před maringotku, a z uší kůžičky do praku.

  Moc mě děda pobavil, jak se laskavě skláněl nad Voskara a říkal mu příjemným hlasem takové věci.

A to nic proti cikánům ani psům. Ale hlasuji pro dědečky.)

 

Můj OnCall.

Právě volala jakási dívka, a chtěla dost nekompromisním hlasem, že do systému potřebuje doplnit předvolbu Kazachstánu, byl jsem velmi překvapen, a jí hodně rozlaďovalo to, že se ptám na detaily. Toto jsem v systému ještě nikdy nedělal. Většinou se potřebuji zorientovat v tom, co právě uživatel chce. Ne ona ihned poté co zjistila, že váhám, zavěsila, no a asi šla volat někoho povolanějšího, kdo jí předvolbu Kazachstánu doplní mnohem rychleji nežli já. Jsem amatér, taková maličkost, jako jakási předvolba i malé dítě by to pochopilo daleko rychleji. ) Ona přeci plnila svůj úkol, a jakýsi hňup se ptá na podrobnosti při takové maličkosti jako je předvolba, chtěla přeci prodat, a jakékoliv nabízené řešení ji nezajímalo, dostala úkol a plnila ho, zřejmě nabitá energii a odhodlaná splnit.

////////

Thajka je Kejt.

To že Thajka se jmenuje Kejt je pro mne již jasné, jsme přátelé Jardovi se s Kejt smějeme, za co ? No za jeho samčí nabubřelost. Jarda je legrační, a obzvlášť když od Kejt něco chce. Třeba sex. )

  Jarda je schopnej dělat pro Kejt ty velký věci, no jako třeba zachránit ji ze spárů Rusa který na Folmavě provozoval hotel a v něm, dle jeho představ Thajská masáž měla obsahovat i něco jiného, nežli pouhou masáž.

  Když tam Kejt chtěla odjet, Jarda jí říkal, hele holka to nebude jenom tak, no a i ten člověk který pro ni přijel, nebyl zrovna na pohled košér. No, ale Kejt pod vidinou zisku jela.

  Když bylo potřeba pro Kejt dojet, Jarda neváhal ani chvíli. Cestu s rozumem naplánoval, neměl dálniční známku, tak jsem mu půjčil Toyotu. Jezdí rychleji než jeho stará škodovka, a pak se k člověku který ji řídí i okolí chová trochu jinak.

  Jak říkám ve velkých věcech Jarda neváhá, ví co je třeba. Ta šlechtická krev je znát.

  Kejt přivezl. Bylo jim hodně fajn. Hezky se k sobě chovali. Ale Jarda. No jak to říci. Na velký věci to on je. Ale třeba s Kejt uklízet by neměl. Děsně ji při tom prudí.

  Jednou večer mi Kejt řekla, víš já mám Jardu moc ráda. Já na to, vím, on je dobrej, a ona, ale já… budu muset odejít. Říkal jsem vím…. jó věděl jsem, s Jardou to takhle nejde, je ho v jednu chvíli moc.

  Kejt pracuje kousek od nás. Dělá do deseti a má v práci s koleginí pokoj k dispozici. Jezdí v tuto chvíli dvakrát za týden, a Jarda, těší se na ni, když tu Kejt je tak ji dobývá, není si ji jistý. Je to hezký se na ně dívat. Fakt se maj rádi. Ale kdyby spolu byli stále, tak by se asi zabili. Je v nich v obou spousta emocí. Ale takhle bych řekl, že to může fungovat.

 

S Petrou.

V pondělí jsem Petru pozval na čočku. Přišla, byla lehce nesvá, no a neměla chodit. Naštval jsem ji. Odešla naštvaná a byla asi i smutná. Hodnotil jsem naši výchovu dětí, a vím, že jsme oba byli dost nedůslední a ve výchově chaotičtí, hodně jsem ji říkal jaké jsme dělali chyby. Rozbrečela se.

  Pak jsem ji a Matouše pozval na oběd, dělal jsem osobuko, bylo to fajn, jedli jsme v hale chutnalo nám.

  Další den jsem byl stříhat keře na zahradě u Petry, bylo to třeba, a mě dělá fyzická práce dobře.

  Na výchovu dětí se teď dívám asi jinak. Matouš studuje strojárnu, učí se matiku jako ďas. Fakt to bere vážně, když nestuduje, tak dělá u Šáfy na stavbě, tahá tvárnice a Bára, je chytrá, a je i přes její nezkrotnou povahu, moc hodná a slušná holka. Když dojde na to, říct skinovi v tramvaji, “Jseš debilní fašista”, udělá to bez váhání, má velkou odvahu.

  Vlastně i přes to, že jsem já i Petra, dělali ve výchově spoustu nedokonalostí, tak jsme vychovali velmi slušný, charakterní a odvážný lidi. Musím se za svoje kázání Petře omluvit. Jsem debil.

 

Můj kámoš Peták.

Jak to říct. Asi nemám člověka o kterém bych mohl říci, že je to můj nejlepší kamarád. Měl jsem kdysi jako malej kluk Jarka. Od té doby se mnou vždy kamarádi bojovali. Měli mě rádi, to ano, ale bojovali se mnou, chtěli mi ukázat svoji převahu. No a Peták, jó zkusil jsem to párkrát v životě se mu svěřit s tím, že mě něco třeba v srdci bolí a tak. Né nebylo to pochopení které by od něj přišlo. Vždycky mi řekl, že on to má jinak. No, ale když jsem mu ty věci říkal, tak jsem čekal, že mne vyslechne a pak třeba řekne. “Hele vole, dáme si panáka.”, ne. Když jsem v minulosti měl problém s Petrou tak ji začal balit. Má ji rád, to vím. Nevím jak to mám s Petákem. Teď když řeknu něco Jardovi, tak on, mne nesoudí, neříká, že on to má jinak, jenom mne vyslechne a řekne jo. A Jardou je to jasný, musím mu platit nájem a chovat se slušně, ale když mám problém a Jardovi ho řeknu, tak si nepřipadám poníženě jako s Petákem, ale přijdu si normálně, jako člověk kterej je dobrej, ale jenom v tu chvíli má problém.

  Možná je Jarda můj kamarád. Nevím.

 

Jak Jarda skolil srnce.

Byl to ještě čas, kdy srazit autem srnce nebylo nic za co by se, při jeho snědení,  posílalo do basy. No a rozbil mi auto, no tak alespoň pečínka bude.

  Jarda jel z oslavy, srazil dole za vsí v údolíčku srnce, vyšel z auta, mrknul na něj, na resuscitaci to nevypadalo, tak sedl do auta a odjel dom. Doma to říká tátovi, a ten, “Jsi trouba, srnec je jedlej”, vzal kárku a vydal se do údolíčka pro zvěřinu. Přivezl ji, stáhl z kůže a rozporcoval, byl to krásný kousek. No a rozbil přeci auto tak co ? Pojištěnej nebyl tak asi škodu bude muset uhradit svým lahodný masem a kožešinou.

  Nevím jaká to byla kulinářská lahůdka, jen vím, že srnčí je dobrý. A jeho kožka visí nad schody. Tento srnec byl pojištěný. Splatil co rozbil. )

 

Gábina.

Proběhlo pár mailů, ani nevím kdo s tím začal, asi já. Seklo jí to, přijel jsem k ní dom na motorce. Bylo chladno, ale hezky. Okolo domu jí pobíhali sportovci. U ní doma, byli její kluci. Je až s podivem jak drží s mámou pospolu. Říkala jak má toho svýho plný zuby. Rozmlouval jsem jí to. Gábi se chce rozejít, prý si ho neváží. On byl kdesi ve Státech.

  K vánocům chce prstýnek a ode mne ho nedostane, stejně mi zase nedala. Prstýnek to ano, ale sex ten asi až po svatbě. Tak ať si jí někdo vezme.

  Krásná Gábi to ano, to ona je, děti nechce, a vychovávat její kluky za trochu sexu, to je pro mne málo.

  Chci víc. Dávat, ale i brát.

 

Návrat domů.

Ahoj Lenko,

 vlastně se loučím. Zjistil jsem, že se mi jako osamělému vlku nežije dobře. Za půl roku jsem nedovedl získat tebe a ani nikoho s kým bych chtěl být. Vracím se dom.

 K tomu abych byl spokojený potřebuju, mít komu pomáhat. To, že s Petrou si nejsme schopni dávat lásku takovou jakou bychom si přáli, je věcí jednou, věcí druhou je to, že občas je nutné něco těžkého přenést, podat a tak.

 Ke svýmu životu potřebuju i dílnu. Schází mi pracovat rukama. A hrabání listí na zahradě u Jardy, trochu postrádá, pro mne hmatatelný výsledek.

 Je to už jasný, budu sám, nejsem z toho smutnej, jenom jsem si myslel, že to může být jinak.

Ale ona práce je fajn, dost pomáhá, mám před sebou několik projektů, chtěl bych dokončit renovaci motorky z roku 56, několik projektů v Áčkách, větší projekt s Harlejářema, vydat knížku, Práce mám dost.

 Rád tě budu vídat a s úsměvem tě zdravit.

 Omlouvám se, že jsem tě uháněl.

Fajn den Radek

 

p.s. včera mě napadaly slova a rymovaly se.

 

U tebe před vrátky, stal jsem nevesele,

u ženy jsem zpátky, jsem pryč z tý prdele.

 

Na tebe myslím, jsi moje můza,

peníze syslím, jímá mne hrůza.

 

S ženou je to jiné, jsou v tom jen prachy,

Jednou mi promine, už žádný strachy.

 

Říkaj mne bojíš se, a já to tuším,

a z toho důvodu, báseň teď buším.

 

Možná v tvý mysli, já někde sedím,

řekli mi sysli, v budoucnost hledím.

 

Rok prosím dej mi, dovedu velmi,

koupím ti dům, né žádnej slum.

 

Píšu to jasně, né jako básně,

láska je ve mě, slova jdou ze mě.

 

Budeš mít práci, né žádnou prudu,

nechci jak Diogen, skončiti v sudu.

 

Já nejsem básník, píšu jen slova,

snad je to jasný, napíšu znova.

Tak a jsem doma.

Není to špatný, vymaloval jsem si pokoj, natřel skříň na červeno a ukutil noční stolek. Musím říct, že i přez to, že jsem je hodně naštval tak mi dali nejlepší pokoj. Je až na konci chodby v patře a vlastně hned vedle je i druhá koupelna.

  Matouš mi pomohl i přetahat nějaký těžký věci. A tak jsem vlastně během pár dnů měl naprostý přepich.

Ten víkend co jsem budoval přijela i vnučka Amálka s Bárou. Byli fajn. Petra byla někde v trapu, ale byl jsem docela rád. U Jardy jsem se naučil samostatnosti. Teď s odstupem času říkám, že jsem tam byl na převýchovu.

 

Baví mě vařit.

Se stravou to zpočátku nebylo slavný, Neměl jsem nic nakoupené, tak jsem vyrazil na nákup a koupil i tak neužitečnou věc, jako je hladká mouka. Hodí se prý do omáček.

  Stojím sám v kuchyni, okolo mne nikde nikdo. A koumám, tak co co ze mne asi vypadne.

Bramboráky, zvládl jsem je.

  Dnes vařím i další jídla na která bych si u Jardy netroufl. Ono mít pořádnou zařízenou kuchyň je k nezaplacení.

  Vlastně mě vaření moc baví. Je to skvělá činnost. Dnes kdy se vztahy doma vylepšily zvu Matouše i Petru na večeře, který uvařím. Umím už lecos. )

 

Haley.

Z eshopu mi došly bagy na motorku. Jsou takové kožené a měly by se připevnit z boku po stranách zadního kola.

  Abych ušetřil tak jsem si nekoupil originály, ty stojí tolik, co je průměrný měsíční plat v České Republice.

  Zaimprovizoval jsem. Bagy jsou moc hezký, jenom připevnění k motocyklu musím vymyslet.

Stačilo si ve Feroně koupit, plocháč a hlazenku průměru 8 mm. Pak jsem se dohodl s Martinem na spolupráci a dali jsme to za jedno odpoledne. Držáky jsou pěkný, černý, polomat. Bylo třeba i svářet.

  Měl jsem velkou radost, když jsem je na motocykl namontoval a když to vypadalo dobře.

Jsem již připravený na Jaro, a jsem i náležitě nadržen na to vyrazit. )))

  I jsem vyrazil jedné neděle v Lednu. Bylo okolo nuly, skvělé, přijel jsem zmrzlej jak psí trus.

 

Lenka.

Potkal jsem ji po napsání svého loučícího se dopisu na jedné IT hospodapárty. Vypadala skvěle. Když odcházela podal jsem ji Tracyho tygra, knížka od Saroyana.

  Vzala si ji a beze slova odešla.

Nevím jestli to dám, na ní nemyslet. Uff.

 

Úpravy v domě.

Nyní je již v domě vše opraveno, doděláno a tak. Olištovaná dubová podlaha v přízemí, upravený pokoj, když přijede Bára s Amálkou, v pokoji mám vše upravené, krásný borový stůl.

  Prostě po mém příchodu domů, se rozjely práce které za dobu mé nepřítomnosti stály. Ne nejsem tak pracovitý, jenom nemám rád nečinnost. Hrozně nerad se nudím.

 Jó zase to byly společný projekty, fajn čas, strávenej chozením do dílny a úpravami všeho co se dalo upravit, opravit, dodělat a tak.

V tuto chvíli je vše hotovo. Ruce opět založené v klíně.

 

Politika.

Petra za dobu mé “nepřítomnosti u útvaru”, zkrátka za dobu co jsem byl u Jardy, mobilizovala své síly a vrhla je do politiky. To co předtím probíhalo pouze na internetu v různých Facebookových skupinách, se přeneslo do skutečnosti.

  Založili spolu s nějakými lidmi spolek V podhradí, a v jejich představách je lepší osoba na postu prezidenta. Dělají pro to lecos. A myslím si, že to není nějaké přiblblé a malé politikaření, ne jde jim všem o věc. Nic za to nemají, spojuje je pouze nadšení a víra v to, že nebudeme západní kolonie východu.

  Fandím jí.

 

Jsem sám.

Když jsem byly mladý, tak jsem vše dělali spolu. Pak tu byly děti, a jejich školní průprava, pořád bylo co dělat, spousta návštěv u kamarádů, každý víkend u někoho kde se pilo pivo, poslouchala muzika a vedly řeči.

  To je pryč.

Mám práci, ta mne baví, řekl bych, že naplňuje. Dostávám za ni slušně zaplaceno, tak abych si mohl i užívat, chodit na mejdánky, návštěvy a tak.

  To se ale neděje

Mí rodiče mívaly pravidelné návštěvy, líbilo se mi to.

  U nás doma již rok nikdo nebyl. Snad jenom tchýně.

Kdybych měl uspokojit moji touhu po společnosti, tak bych se asi musel ucourat po hospodách, možná bych se při tom i upil.

  V tuto chvíli nevím co mám dělat. Je nějak moc klidné období, sice jezdím na motocyklu a na lyže a do práce a z práce a nakoupit a dvakrát v tejdnu na pivo, a domů a sedím, ležím čekám na něco co by mělo přijít, nepřichází, z druhé mízy se pravděpodobně stává krize středního věku.

  Lásku jsem nezískal, a nemám se ani kam vrátit, je tu žena sice chápající, ale žijící jiný život. Ne život pro mne, ale její vlastní. Poslední tři roky to tak bylo… kdy u internetu prožívala volbu prezidenta, válku na Ukrajině, perličky z internetových diskuzí.

  Já to tak nemám, nejsem spokojený v kyberprostoru. Rád bych žil, ale nevím jak. Když jsem na lyžích, jsem tam sám, když jedu na motocyklu, jsem na něm sám. Když běhám, běhám sám. Asi to tak má bejt.

 

Zavolala Jana.

 

Fajn holka, narazil jsem na ní před pár lety. Ona vdaná já ženatý, jenom jsem si tak povídali u kafe, potkal jsem ji na zastávce a pochválil jak se hezky chová ke svým dětem. Potěšilo jí to, a pak následovalo pár kaváren, procházka Starým Městem, zmrzlina v cukrárně.

  Ozvala se před týdnem, že by mě ráda viděla. Moc jí to slušelo, stále stejné polosvělé vlasy, úsměv, hezké oči.

  Byli jsme spolu na večeři, a pak se jeli projet kousek za Město, kde jí dostavují byt. Už tenkrát jí to s tím jejím štvalo, ale byla disciplinovaná a měla malé děti. Tentokrát odchází, zvolila život sólo. Nevím proč, něco sice říkala ale já jen dělal, že poslouchám.

  Když jsem se pro ni stavil podruhé, řekl jsem “Jdem do penziónu”, nebyla proti. Bylo fajn být s někým, pro pár okamžiků ze mne spadlo osamění, je moc krásná, pevná, vysoká. ) Až moc, je větší než já. Ale nepíšu kvuli ní básně.

 

Pořídil si pannu, plnou silikonu,

postačí mu přeci, pro potřebný věci.

 

Lásku má teď gumy, skutečná je velmi,

stála velké sumy, vlasy jako z helmy.

 

Srdce to mu jihne, při pohledu v pannu,

Láska v očích mihne, plná silikonu.

 

Naučí ji vařit, chovati se mile,

když se bude dařit, vyplatí se píle.

 

Na návštěvu zajdem, říkám panně z gumy,

přátelé jsou prima, jen manželky čumí.

 

Dovolená ve dvou, na pláži se válí,

napřezrok se vezmou, budou svoji stálí.

 

Děti z gumy budou, šeptá jí do ouška,

Né že umřeš nudou, obskočíš kolouška.

 

Zestárnout s ní touží, kůže stále hebká.

 

Hory.

Jel jsem za babičkou.

V Jizerkách jsem k večeru lezl na Marijánu, kopec nad Josefáčem. Přijel jsem až k večeru, a měl jsem chuť si dát trochu do těla, je to převýšení asi tři sta metrů. Když jsem vylezl nahoru, tak slunce zrovna zapadalo, věděl jsem že zrovna dnes má Lenka svátek. Chvilku jsem váhal, pak vyfotil zapadající slunce a posla Lence fotku MMSkou s přáním fajn svátku, k narozeninám ji přát nemohu, nevím kdy je má.

  Nečekal jsem že by odpověděla, posledně když jsem se s ní loučil a ptal se, zda si se mnou nechce promluvit, řekla “Ne”, a dívala se naštvaně.

  Dnes odpověděla, poděkovala a ptala se, kde je ještě tolik sněhu. Pak jsem si chvilku psali a já ji pozval na lyže. Lyžuje moc ráda, teď už to vím. /

  Sjezd z kopce byl krásnej, lehce přimrzalo, mrzly mi chlupy v nose.

Večer jsem vzal babičku na pivo, už toho moc nevydrží když byl ještě děda tak to hezky roztáčeli.

 

Sedím doma, čekám na tu nirvánu a děsím se domácí pohody.

Co napsat, jdu běhat.

 

Mega IT projekt.

Tam kde pracuju se už rok připravuje projekt. V danym oboru je to jeden z největších v Evropě. My to tak nevidíme, každej děláme svoje dílčí úkoly, sem tam i trochu liknavě, ale děláme, no z globálu to nevidím tak jen doufám, že to spuštění projde hladce. Příští tejden to propukne.

  Projekt vede Petr, je dobrej a mám rád jeho kladnej přístup ke všemu do čeho se pustí a na co se podívá.

 

Jak nám Petr řek, že jsem krysy. )

Asi v jedenáct odcházel na jakejsi míťas (meating), a kladl nám na srdce, počkejte na mě, mám hroznej hlad a chci jít taky na oběd. (Chodíváme spolu a s Romanem).

   Bylo padesát. Roman se na mě podíval s pohledem hladového vlka a řekl. Kašlem na něj. Máme Petra rádi, ale šli jsme.

  Když jsme se vrátili, Petr seděl za stolem, ťukal do klávesnice a při tom se klátil dopředu a dozadu, jako ostatně vždy. A procedil mezi zuby “Krysy”.

  Moc servilní podřízený nejsme. )))

 

Kolega Sekačka.

Sekačka je fakt super týpek, nastoupil jako šéf jednoho projektu. Když ho Roman viděl na obědě, jak sedí a jí, se svým týmem, tak řikal, hele tomu chlápkovi to tu patří.

  Sekačka je fakt hroznej, Obelisk, tomu se podobá vzhledem, byl kladnej, ale Sekačka, hrůza, když se mnou mluví tak si stoupne svym pupkem k tomu mýmu asi tři centymetry a funí mi do obličeje.

  Svůj tým motivuje asi jako se motivujou kopáči na stavbě, no a podle toho jeho projekty taky vypadaj. Je to proste hovado.

  Bylo by mi ho líto, za to jakej je to vůl, ale on by to stejně neocenil, tak budu doufat, že ho vykopnou.

 

Petr Marihuana.

Jednou mi nabídnul, abych si ubalil cígo z jeho tabáku, no měl tam i marijánku, pro mne se v tu chvíli vysvětlilo, proč jeho popisy systému jsou v podstatě nepochopitelné a pro pochopení by k nim měl dodat manuál jak číst manuál.

  PM nebyl zlej, akorát když od něj přišel nějakej výstup, nebylo možný ho zpracovat. Když jsem ho potkával na chodbě, tak funěl a říkal dneska ráno ve tři jsem nasazoval (programy).

  Když PM odešel, nic se nestalo, nikomu jeho práce nescházela, nikomu nic nemusel předávat a tak. Prostě zbytečnej člověk. A to byl na pozici teamleadera.

  Ale na mejdanech s ním šlo dát špeka. )

Pro ilustraci ) pár milionů si na vejplatě z firmy odnes. Tak ať ty který maj dojem, že nepracujou moc intenzivně, si hlavu nedělaj.

 

Jak mě naštval Peták.

Petáka všichni znáte, kdo by ho neznal. Můj “kámoš” ).

Byli jsme na pivu. Já mám toho Harleje. Peták tam tak sedí a najednou se na mě otočí a říká, ten tvůj Harlej, tak vostatní Harlejáři se na něj dívaj jako na Pionýra. (Motocykl socialistický obsah 50ccm). Nevim proč to řikal, normálně mě chtěl ublížit. Trochu mi zkazil večer. Pravda můj Harlej nebyl moc drahej, ale je můj a stojím si za ním. Je černej, a to že má jen 900ccm obsah. Mě to stačí. Ostatně když si Peták pořídí cokoliv, třeba jeho karavan, tak si ho prohlídnu a dělám, že se mi líbí, chválím, vím, že to vlastníkovi dělá radost, když mu pochválíš jeho karavan nebo motorku nebo účes nebo šaty. Lidi si maj dělat radost a to i když o tom nejsou úplně přesvědčený, protože majitel, z toho co si koupil, pořídil, nechal se učesat, případně si nechal ušít šaty, má radost, a je nízký mu ji kazit.

  Jednou Petáka seřežu. )

Jednou jsem se s Petákem už pral, bylo nám asi dvacet, byli jsme na nějaký chalupě, no a on nedal pokoj, tak jsem ho přišpendlil k zemi židlí a na tu si sednul, byl jak ježek v kleci, pak dal pokoj. )

 

Utek pes.

Mám psa Oskara, je fajn chodivej, Takovej retrivrovej blonďák. Tuhle se nějak loudal, tak jsem šel napřed dom a říkal si, on dorazí.

  Nedorazil, o půl noci mi volali z městský policie, ať si ho přijdu vyzvednout.

Byl tam s nima za zamřížovaným okýnkem, nechal se od nich drbat a já za něj vypláznul tři stovky.

  Mělo to ještě dohru, jelikož jsem neměl zrovna moc dobrý vztahy se starostou, tak mě pro projednání přestupku povolali na národní výbor.

  Milý bělovlasý pán, právník, chytrého vzhledu, mě přivítal, řekl že se jmenuje jako jeden z mých dědečků a pak mi položil otázku, “Jak se to tedy stalo, že vám utekl ?”, říkám “Tak normálně”. On řekl, že mu to stačí, já prohodil něco o hárajících fenách, a že při jeho věku by si to ten čokl taky mohl odpustit. Slečna tajemnice se lehce zarděla.

  Pak jsme ještě s tím milým právníkem prohodili pár slov o našich předcích. To ta shoda příjmení našich předků, a rozloučili se.

  Oskar je pašák, v psím věku někde okolo devadesátky, ale po fenách jede jak utrženej. )

 

Hory se nekonaj.

S Lenkou komunikace utichla. Ššššš…

 

Slyšet slovo, ze tvých úst, zmatek vnímat, soky dávit.

v nocích s tebou s vášní srůst, oči snímat, tím tě bavit.

Schůzka s tebou? Tím se bavím, smích se vtírá.

Ticha zebou, Já se stavím, teď jen zírám.

 

Asi se mě bojí.

  Petra má politickej meating a tak nevím co budu dělat. Asi pojedu k někomu na kafe. Na motorce ). Sám lyžovat nejedu, a kámoši který měli jet taky maj narozky v rodině.

 

Vzpomněl jsem si na něco, a asi jsem si na to vzpomenout neměl.

Tak snad jen takhle…

 

Mořská panna, v baru k ránu,

jménem Hanna, jsem na ránu.

Mořská panna, víčka skleslá,

jménem Hanna, chvíle teskná.

Cesta v hotel, taxi páchne,

kouř a popel, je to vábné ?

V ústech pachuť, drinků z noci,

panna je teď, v mojí moci.

Vášeň zhasla, zhasla svíce.

Zavolat jí, nikdy více.

 

I dílčí neúspěchy vytváří životní komedii. )

 

Na toaletě.

V práci jsem šéfa Petra potkal na toaletě. Pozdravil jsem, utrousil něco v tom smyslu, že jsem si myslel, že sem manageři nemusej. Říkal musej.

  Pak se ptal co reporty budou všechny hotový, já na to “Asi jo”, Petr “Aby nějakej nescházel”, já “Nebo nepřebejval”, zasmáli jsme se, věřím, že ten mega projekt dobře dopadne. )

 

Sen.

Někdy jen tak ležím, poslouchám muziku a sním si. O tom, jak jednou všechny ženy a dívky o kterých sním, budou moje. Že si mě teď drží od těla, ale jednoho dne, řeknou “Přijeď, ráda tě uvidím”, a já jim rozdám všechnu lásku, kterou v sobě mám. Na každou se dostane, a každé poskytnu to co si ona bude přát. Né moje přání, na těch nezáleží, i když. Ale každý tý holce dám sebe, budu se chovat tak jak ona si bude přát, protože to budu umět, budu to mít již načteno z těch ženskejch rubrik a tak. Jednou to tak bude. Těším se. Teď se mě některý bojej, nevím proč, to v těch rubrikách zatím nepíšou, ale stejně jako věda se vyvíjí tak i novináři se zdokonalí, a prozradí mi ta tajemství po kterejch leta pátrám.

 

Ještěd.

Byl jsem tam na podzim s partičkou. Oni si jeli vychutnat sjezdy na kole, nechali se vytahnout nahoru a pak sjeli jako bezmozci z kopce. Moc se jim to líbilo.

  Já měl jinej účel, vylézt nahoru. Když jsem byl u sloupu, potkal jsem jakéhosi staříka, podle toho co říkal, lezl na Ještěd každý den, lézával tam i se svou ženou, ale ta již zemřela. On nepřestal. Šel pomaleji nežli já, ale šel. Smysl života, až přestane chodit, nebude.

  Vysílač nahoře je krásnej.

 

Petra mě neposlouchá.

Byl jsem dole, udělal si šťávu, přišla tam i Petra. Navrhla kávu. Dali jsme chvíli řeč. Mluvil jsem něco o lidech v práci. Čtvrtka vypytýho kafe a šla si lehnout. V půl devátý. Už mě léta neposlouchá, a já mám toho tolik na srdci. To byl vlastně taky důvod, proč jsem zdrhnul.

 

Chci něco říct, a nevím komu,

chci něco říct, řeknu to stromu.

Vysílač vysílá, přijímač není tu,

vlny jsou v éteru, ticho teď leží tu.

Komu to říct, vrýt to snad do stromu,

komu to říct, uteču zas z domu.

 

Megaprojekt už běží.

 

Už je za náma dvacet dní projetku. V tomhle rozsahu jsme myslím první v Evropě. Uff. Ze začátku sice byla nějaká snaha o dodržení dohodnutech regulí jak budem programovat. Po pár hodinách všichni už bušíme nad ostrejma datama. Fakt švuňk.

  Nic takovýho jsem ještě nikdy neviděl. Šesnáct i víc hodin v práci. A ta neubývá. Bussines na nás všechno valí kudy to jde. Oni ty věci prostě potřebujou.

  Petrovi se podařilo sestavit skvělej tým. Snad jen já bych se mohl více snažit. Už kolikrát nemůžu.

  Lenka ta se ztratila, neobjevuje se. Jak nemaj některý data, tak není co analyzovat.

Jezdím teď do práce na motorce. Je to prima, takovej pocit, že jsem svobodnej. To ale ve skutečnosti nejsem, musí se ten program ustálit, už není cesta zpátky.

 

Mamííí já to chci.

No a tak v tom švuňku přemejšllim, jak to maj vlastně ty geniální muzikanti. Ona jim asi nějaká nedá, no a  tak oni trpěj, a vymejšlet tu svojí skvělou muziku. Můžou vlastně mít jakoukoliv ženskou na kterou si vzpomenou, ale oni chtěj tu svojí, stejně jako dítě, který se ptá u obchodu, mamííí co to je? Já to chci.

 

Jízda do Poděbrad.

Jeden tejden jsem byl u Harlejářů, no a jel s nima na zkušební jízdu do Poděbrad. Před jízdou bylo školení, jak jezdit v koloně, pak občerstvení, nealko pivo, a spousta krásných strojů, stojících a čekajících na svou chvíli.

  Nasedli jsem a vyrazili. Bylo hezky, i když ještě Březen.

  V koloně se jede dobře, jeden vede, okolo jezdí vesťáci a zajišťují volný průjezd, a na konci střelec.

V Poděbradech na náměstí, čaj v cukrárně a dom.

  Když jeli ostatní na ostro, tak já a pár kluků jsme připravovali v Poděbradech jejich příjezd.

Kluk se kterých jsem hlídal průjezd na kolonádu, byl Ukrajinec, kluk kterej tu dělá zubního laboranta. Společně jsme zanadávali na Rusy, a asi dvě hodiny tlachali o lecčems. mluvil poměrně dobře, a nebyl to žádnej debil. Takže vlastně príma prožitý dopoledne.

  Pak přijeli ostatní a pak další a další… Takhle se tam sjelo asi 2000 motocyklů.

Bylo hezký mezi mima chodit, dát si Hamburger, a čaj.

  Prima den, přes to, že bylo chladno a bolelo mě i v kříži, tak to byl nádherně prožitej den.

Jestli mě vezmou, tak budu mezi ně chodit.

 

Petra na tendému.

Petra se mnou jela na výlet do Čelákovic. Bylo to prima, cestou jsme jelo okolo zahradnictví a stavili se tam. Moc to ještě neumím jezdit ve dvou. Tak jsem byl opatrnej.

  Čelákovice jsou hezký město, tedy tam kde si moje dcera vyhlédla domek, tam je to moc hezké. V cukrárně domácí limonáda, vajíčkový chlebíček. Jo prima den.

 

Oskar umřel.

Bezvadnej pes, takovej chodivej a hodnej k Amálce (vnučka).

  V noci mu bylo blbě, a ráno nemohl ani stát, za poslední měsíc už nemohl chodit několikrát. Už loni málem umřel.

  U pana doktora Čapka, jsme ho nechali uspat. Petra měla jeho čumák v dlaních a on pomalu přestal dýchat. Děcka ho doma obrečeli.

  Teď hned žádnýho psa nechci.

 

Výlet na motocyklu.

Jeli jsme s Petrou z výletu na motocyklu, a stavili jsme se v jednom hotelu nedaleko, kam občas jezdíme na snídaně.

  Petra si neobyčejně všímá věcí, které já ani nepostřehnu, to, že vedle u stolu sedí elegantní pán, asi po šedesátce, a má brýle které se hodí k Ferari, já si všiml, toho Ferari.

 To, že u dalšího stolu, sedí pán a paní, kteří se patrně seznamují, to že pán má rozmazleného malého kluka a paní většího a dobře vychovaného, A to, že odjíždějí autem paní.

  Já vím jen, že frankfurtská polévka byla velmi dobrá, a že při placení mě personál mile zdraví, tak s úsměvem, že jsme jako staří známí.

  Ženy jsou velmi odlišné.

////////

Thajka je Kejt.

To že Thajka se jmenuje Kejt je pro mne již jasné, jsme přátelé Jardovi se s Kejt smějeme, za co ? No za jeho samčí nabubřelost. Jarda je legrační, a obzvlášť když od Kejt něco chce. Třeba sex. )

  Jarda je schopnej dělat pro Kejt ty velký věci, no jako třeba zachránit ji ze spárů Rusa který na Folmavě provozoval hotel a v něm, dle jeho představ Thajská masáž měla obsahovat i něco jiného, nežli pouhou masáž.

  Když tam Kejt chtěla odjet, Jarda jí říkal, hele holka to nebude jenom tak, no a i ten člověk který pro ni přijel, nebyl zrovna na pohled košér. No, ale Kejt pod vidinou zisku jela.

  Když bylo potřeba pro Kejt dojet, Jarda neváhal ani chvíli. Cestu s rozumem naplánoval, neměl dálniční známku, tak jsem mu půjčil Toyotu. Jezdí rychleji než jeho stará škodovka, a pak se k člověku který ji řídí i okolí chová trochu jinak.

  Jak říkám ve velkých věcech Jarda neváhá, ví co je třeba. Ta šlechtická krev je znát.

  Kejt přivezl. Bylo jim hodně fajn. Hezky se k sobě chovali. Ale Jarda. No jak to říci. Na velký věci to on je. Ale třeba s Kejt uklízet by neměl. Děsně ji při tom prudí.

  Jednou večer mi Kejt řekla, víš já mám Jardu moc ráda. Já na to, vím, on je dobrej, a ona, ale já… budu muset odejít. Říkal jsem vím…. jó věděl jsem, s Jardou to takhle nejde, je ho v jednu chvíli moc.

  Kejt pracuje kousek od nás. Dělá do deseti a má v práci s koleginí pokoj k dispozici. Jezdí v tuto chvíli dvakrát za týden, a Jarda, těší se na ni, když tu Kejt je tak ji dobývá, není si ji jistý. Je to hezký se na ně dívat. Fakt se maj rádi. Ale kdyby spolu byli stále, tak by se asi zabili. Je v nich v obou spousta emocí. Ale takhle bych řekl, že to může fungovat.

 

S Petrou.

V pondělí jsem Petru pozval na čočku. Přišla, byla lehce nesvá, no a neměla chodit. Naštval jsem ji. Odešla naštvaná a byla asi i smutná. Hodnotil jsem naši výchovu dětí, a vím, že jsme oba byli dost nedůslední a ve výchově chaotičtí, hodně jsem ji říkal jaké jsme dělali chyby. Rozbrečela se.

  Pak jsem ji a Matouše pozval na oběd, dělal jsem osobuko, bylo to fajn, jedli jsme v hale chutnalo nám.

  Další den jsem byl stříhat keře na zahradě u Petry, bylo to třeba, a mě dělá fyzická práce dobře.

  Na výchovu dětí se teď dívám asi jinak. Matouš studuje strojárnu, učí se matiku jako ďas. Fakt to bere vážně, když nestuduje, tak dělá u Šáfy na stavbě, tahá tvárnice a Bára, je chytrá, a je i přes její nezkrotnou povahu, moc hodná a slušná holka. Když dojde na to, říct skinovi v tramvaji, “Jseš debilní fašista”, udělá to bez váhání, má velkou odvahu.

  Vlastně i přes to, že jsem já i Petra, dělali ve výchově spoustu nedokonalostí, tak jsme vychovali velmi slušný, charakterní a odvážný lidi. Musím se za svoje kázání Petře omluvit. Jsem debil.

 

Můj kámoš Peták.

Jak to říct. Asi nemám člověka o kterém bych mohl říci, že je to můj nejlepší kamarád. Měl jsem kdysi jako malej kluk Jarka. Od té doby se mnou vždy kamarádi bojovali. Měli mě rádi, to ano, ale bojovali se mnou, chtěli mi ukázat svoji převahu. No a Peták, jó zkusil jsem to párkrát v životě se mu svěřit s tím, že mě něco třeba v srdci bolí a tak. Né nebylo to pochopení které by od něj přišlo. Vždycky mi řekl, že on to má jinak. No, ale když jsem mu ty věci říkal, tak jsem čekal, že mne vyslechne a pak třeba řekne. “Hele vole, dáme si panáka.”, ne. Když jsem v minulosti měl problém s Petrou tak ji začal balit. Má ji rád, to vím. Nevím jak to mám s Petákem. Teď když řeknu něco Jardovi, tak on, mne nesoudí, neříká, že on to má jinak, jenom mne vyslechne a řekne jo. A Jardou je to jasný, musím mu platit nájem a chovat se slušně, ale když mám problém a Jardovi ho řeknu, tak si nepřipadám poníženě jako s Petákem, ale přijdu si normálně, jako člověk kterej je dobrej, ale jenom v tu chvíli má problém.

  Možná je Jarda můj kamarád. Nevím.

 

Jak Jarda skolil srnce.

Byl to ještě čas, kdy srazit autem srnce nebylo nic za co by se, při jeho snědení,  posílalo do basy. No a rozbil mi auto, no tak alespoň pečínka bude.

  Jarda jel z oslavy, srazil dole za vsí v údolíčku srnce, vyšel z auta, mrknul na něj, na resuscitaci to nevypadalo, tak sedl do auta a odjel dom. Doma to říká tátovi, a ten, “Jsi trouba, srnec je jedlej”, vzal kárku a vydal se do údolíčka pro zvěřinu. Přivezl ji, stáhl z kůže a rozporcoval, byl to krásný kousek. No a rozbil přeci auto tak co ? Pojištěnej nebyl tak asi škodu bude muset uhradit svým lahodný masem a kožešinou.

  Nevím jaká to byla kulinářská lahůdka, jen vím, že srnčí je dobrý. A jeho kožka visí nad schody. Tento srnec byl pojištěný. Splatil co rozbil. )

 

Gábina.

Proběhlo pár mailů, ani nevím kdo s tím začal, asi já. Seklo jí to, přijel jsem k ní dom na motorce. Bylo chladno, ale hezky. Okolo domu jí pobíhali sportovci. U ní doma, byli její kluci. Je až s podivem jak drží s mámou pospolu. Říkala jak má toho svýho plný zuby. Rozmlouval jsem jí to. Gábi se chce rozejít, prý si ho neváží. On byl kdesi ve Státech.

  K vánocům chce prstýnek a ode mne ho nedostane, stejně mi zase nedala. Prstýnek to ano, ale sex ten asi až po svatbě. Tak ať si jí někdo vezme.

  Krásná Gábi to ano, to ona je, děti nechce, a vychovávat její kluky za trochu sexu, to je pro mne málo.

  Chci víc. Dávat, ale i brát.

 

Návrat domů.

Ahoj Lenko,

 vlastně se loučím. Zjistil jsem, že se mi jako osamělému vlku nežije dobře. Za půl roku jsem nedovedl získat tebe a ani nikoho s kým bych chtěl být. Vracím se dom.

 K tomu abych byl spokojený potřebuju, mít komu pomáhat. To, že s Petrou si nejsme schopni dávat lásku takovou jakou bychom si přáli, je věcí jednou, věcí druhou je to, že občas je nutné něco těžkého přenést, podat a tak.

 Ke svýmu životu potřebuju i dílnu. Schází mi pracovat rukama. A hrabání listí na zahradě u Jardy, trochu postrádá, pro mne hmatatelný výsledek.

 Je to už jasný, budu sám, nejsem z toho smutnej, jenom jsem si myslel, že to může být jinak.

Ale ona práce je fajn, dost pomáhá, mám před sebou několik projektů, chtěl bych dokončit renovaci motorky z roku 56, několik projektů v Áčkách, větší projekt s Harlejářema, vydat knížku, Práce mám dost.

 Rád tě budu vídat a s úsměvem tě zdravit.

 Omlouvám se, že jsem tě uháněl.

Fajn den Radek

 

p.s. včera mě napadaly slova a rymovaly se.

 

U tebe před vrátky, stal jsem nevesele,

u ženy jsem zpátky, jsem pryč z tý prdele.

 

Na tebe myslím, jsi moje můza,

peníze syslím, jímá mne hrůza.

 

S ženou je to jiné, jsou v tom jen prachy,

Jednou mi promine, už žádný strachy.

 

Říkaj mne bojíš se, a já to tuším,

a z toho důvodu, báseň teď buším.

 

Možná v tvý mysli, já někde sedím,

řekli mi sysli, v budoucnost hledím.

 

Rok prosím dej mi, dovedu velmi,

koupím ti dům, né žádnej slum.

 

Píšu to jasně, né jako básně,

láska je ve mě, slova jdou ze mě.

 

Budeš mít práci, né žádnou prudu,

nechci jak Diogen, skončiti v sudu.

 

Já nejsem básník, píšu jen slova,

snad je to jasný, napíšu znova.

Tak a jsem doma.

Není to špatný, vymaloval jsem si pokoj, natřel skříň na červeno a ukutil noční stolek. Musím říct, že i přez to, že jsem je hodně naštval tak mi dali nejlepší pokoj. Je až na konci chodby v patře a vlastně hned vedle je i druhá koupelna.

  Matouš mi pomohl i přetahat nějaký těžký věci. A tak jsem vlastně během pár dnů měl naprostý přepich.

Ten víkend co jsem budoval přijela i vnučka Amálka s Bárou. Byli fajn. Petra byla někde v trapu, ale byl jsem docela rád. U Jardy jsem se naučil samostatnosti. Teď s odstupem času říkám, že jsem tam byl na převýchovu.

 

Baví mě vařit.

Se stravou to zpočátku nebylo slavný, Neměl jsem nic nakoupené, tak jsem vyrazil na nákup a koupil i tak neužitečnou věc, jako je hladká mouka. Hodí se prý do omáček.

  Stojím sám v kuchyni, okolo mne nikde nikdo. A koumám, tak co co ze mne asi vypadne.

Bramboráky, zvládl jsem je.

  Dnes vařím i další jídla na která bych si u Jardy netroufl. Ono mít pořádnou zařízenou kuchyň je k nezaplacení.

  Vlastně mě vaření moc baví. Je to skvělá činnost. Dnes kdy se vztahy doma vylepšily zvu Matouše i Petru na večeře, který uvařím. Umím už lecos. )

 

Haley.

Z eshopu mi došly bagy na motorku. Jsou takové kožené a měly by se připevnit z boku po stranách zadního kola.

  Abych ušetřil tak jsem si nekoupil originály, ty stojí tolik, co je průměrný měsíční plat v České Republice.

  Zaimprovizoval jsem. Bagy jsou moc hezký, jenom připevnění k motocyklu musím vymyslet.

Stačilo si ve Feroně koupit, plocháč a hlazenku průměru 8 mm. Pak jsem se dohodl s Martinem na spolupráci a dali jsme to za jedno odpoledne. Držáky jsou pěkný, černý, polomat. Bylo třeba i svářet.

  Měl jsem velkou radost, když jsem je na motocykl namontoval a když to vypadalo dobře.

Jsem již připravený na Jaro, a jsem i náležitě nadržen na to vyrazit. )))

  I jsem vyrazil jedné neděle v Lednu. Bylo okolo nuly, skvělé, přijel jsem zmrzlej jak psí trus.

 

Lenka.

Potkal jsem ji po napsání svého loučícího se dopisu na jedné IT hospodapárty. Vypadala skvěle. Když odcházela podal jsem ji Tracyho tygra, knížka od Saroyana.

  Vzala si ji a beze slova odešla.

Nevím jestli to dám, na ní nemyslet. Uff.

 

Úpravy v domě.

Nyní je již v domě vše opraveno, doděláno a tak. Olištovaná dubová podlaha v přízemí, upravený pokoj, když přijede Bára s Amálkou, v pokoji mám vše upravené, krásný borový stůl.

  Prostě po mém příchodu domů, se rozjely práce které za dobu mé nepřítomnosti stály. Ne nejsem tak pracovitý, jenom nemám rád nečinnost. Hrozně nerad se nudím.

 Jó zase to byly společný projekty, fajn čas, strávenej chozením do dílny a úpravami všeho co se dalo upravit, opravit, dodělat a tak.

V tuto chvíli je vše hotovo. Ruce opět založené v klíně.

 

Politika.

Petra za dobu mé “nepřítomnosti u útvaru”, zkrátka za dobu co jsem byl u Jardy, mobilizovala své síly a vrhla je do politiky. To co předtím probíhalo pouze na internetu v různých Facebookových skupinách, se přeneslo do skutečnosti.

  Založili spolu s nějakými lidmi spolek V podhradí, a v jejich představách je lepší osoba na postu prezidenta. Dělají pro to lecos. A myslím si, že to není nějaké přiblblé a malé politikaření, ne jde jim všem o věc. Nic za to nemají, spojuje je pouze nadšení a víra v to, že nebudeme západní kolonie východu.

  Fandím jí.

 

Jsem sám.

Když jsem byly mladý, tak jsem vše dělali spolu. Pak tu byly děti, a jejich školní průprava, pořád bylo co dělat, spousta návštěv u kamarádů, každý víkend u někoho kde se pilo pivo, poslouchala muzika a vedly řeči.

  To je pryč.

Mám práci, ta mne baví, řekl bych, že naplňuje. Dostávám za ni slušně zaplaceno, tak abych si mohl i užívat, chodit na mejdánky, návštěvy a tak.

  To se ale neděje

Mí rodiče mívaly pravidelné návštěvy, líbilo se mi to.

  U nás doma již rok nikdo nebyl. Snad jenom tchýně.

Kdybych měl uspokojit moji touhu po společnosti, tak bych se asi musel ucourat po hospodách, možná bych se při tom i upil.

  V tuto chvíli nevím co mám dělat. Je nějak moc klidné období, sice jezdím na motocyklu a na lyže a do práce a z práce a nakoupit a dvakrát v tejdnu na pivo, a domů a sedím, ležím čekám na něco co by mělo přijít, nepřichází, z druhé mízy se pravděpodobně stává krize středního věku.

  Lásku jsem nezískal, a nemám se ani kam vrátit, je tu žena sice chápající, ale žijící jiný život. Ne život pro mne, ale její vlastní. Poslední tři roky to tak bylo… kdy u internetu prožívala volbu prezidenta, válku na Ukrajině, perličky z internetových diskuzí.

  Já to tak nemám, nejsem spokojený v kyberprostoru. Rád bych žil, ale nevím jak. Když jsem na lyžích, jsem tam sám, když jedu na motocyklu, jsem na něm sám. Když běhám, běhám sám. Asi to tak má bejt.

 

Zavolala Jana.

 

Fajn holka, narazil jsem na ní před pár lety. Ona vdaná já ženatý, jenom jsem si tak povídali u kafe, potkal jsem ji na zastávce a pochválil jak se hezky chová ke svým dětem. Potěšilo jí to, a pak následovalo pár kaváren, procházka Starým Městem, zmrzlina v cukrárně.

  Ozvala se před týdnem, že by mě ráda viděla. Moc jí to slušelo, stále stejné polosvělé vlasy, úsměv, hezké oči.

  Byli jsme spolu na večeři, a pak se jeli projet kousek za Město, kde jí dostavují byt. Už tenkrát jí to s tím jejím štvalo, ale byla disciplinovaná a měla malé děti. Tentokrát odchází, zvolila život sólo. Nevím proč, něco sice říkala ale já jen dělal, že poslouchám.

  Když jsem se pro ni stavil podruhé, řekl jsem “Jdem do penziónu”, nebyla proti. Bylo fajn být s někým, pro pár okamžiků ze mne spadlo osamění, je moc krásná, pevná, vysoká. ) Až moc, je větší než já. Ale nepíšu kvuli ní básně.

 

Pořídil si pannu, plnou silikonu,

postačí mu přeci, pro potřebný věci.

 

Lásku má teď gumy, skutečná je velmi,

stála velké sumy, vlasy jako z helmy.

 

Srdce to mu jihne, při pohledu v pannu,

Láska v očích mihne, plná silikonu.

 

Naučí ji vařit, chovati se mile,

když se bude dařit, vyplatí se píle.

 

Na návštěvu zajdem, říkám panně z gumy,

přátelé jsou prima, jen manželky čumí.

 

Dovolená ve dvou, na pláži se válí,

napřezrok se vezmou, budou svoji stálí.

 

Děti z gumy budou, šeptá jí do ouška,

Né že umřeš nudou, obskočíš kolouška.

 

Zestárnout s ní touží, kůže stále hebká.

 

Hory.

Jel jsem za babičkou.

V Jizerkách jsem k večeru lezl na Marijánu, kopec nad Josefáčem. Přijel jsem až k večeru, a měl jsem chuť si dát trochu do těla, je to převýšení asi tři sta metrů. Když jsem vylezl nahoru, tak slunce zrovna zapadalo, věděl jsem že zrovna dnes má Lenka svátek. Chvilku jsem váhal, pak vyfotil zapadající slunce a posla Lence fotku MMSkou s přáním fajn svátku, k narozeninám ji přát nemohu, nevím kdy je má.

  Nečekal jsem že by odpověděla, posledně když jsem se s ní loučil a ptal se, zda si se mnou nechce promluvit, řekla “Ne”, a dívala se naštvaně.

  Dnes odpověděla, poděkovala a ptala se, kde je ještě tolik sněhu. Pak jsem si chvilku psali a já ji pozval na lyže. Lyžuje moc ráda, teď už to vím. /

  Sjezd z kopce byl krásnej, lehce přimrzalo, mrzly mi chlupy v nose.

Večer jsem vzal babičku na pivo, už toho moc nevydrží když byl ještě děda tak to hezky roztáčeli.

 

Sedím doma, čekám na tu nirvánu a děsím se domácí pohody.

Co napsat, jdu běhat.

 

Mega IT projekt.

Tam kde pracuju se už rok připravuje projekt. V danym oboru je to jeden z největších v Evropě. My to tak nevidíme, každej děláme svoje dílčí úkoly, sem tam i trochu liknavě, ale děláme, no z globálu to nevidím tak jen doufám, že to spuštění projde hladce. Příští tejden to propukne.

  Projekt vede Petr, je dobrej a mám rád jeho kladnej přístup ke všemu do čeho se pustí a na co se podívá.

 

Jak nám Petr řek, že jsem krysy. )

Asi v jedenáct odcházel na jakejsi míťas (meating), a kladl nám na srdce, počkejte na mě, mám hroznej hlad a chci jít taky na oběd. (Chodíváme spolu a s Romanem).

   Bylo padesát. Roman se na mě podíval s pohledem hladového vlka a řekl. Kašlem na něj. Máme Petra rádi, ale šli jsme.

  Když jsme se vrátili, Petr seděl za stolem, ťukal do klávesnice a při tom se klátil dopředu a dozadu, jako ostatně vždy. A procedil mezi zuby “Krysy”.

  Moc servilní podřízený nejsme. )))

 

Kolega Sekačka.

Sekačka je fakt super týpek, nastoupil jako šéf jednoho projektu. Když ho Roman viděl na obědě, jak sedí a jí, se svým týmem, tak řikal, hele tomu chlápkovi to tu patří.

  Sekačka je fakt hroznej, Obelisk, tomu se podobá vzhledem, byl kladnej, ale Sekačka, hrůza, když se mnou mluví tak si stoupne svym pupkem k tomu mýmu asi tři centymetry a funí mi do obličeje.

  Svůj tým motivuje asi jako se motivujou kopáči na stavbě, no a podle toho jeho projekty taky vypadaj. Je to proste hovado.

  Bylo by mi ho líto, za to jakej je to vůl, ale on by to stejně neocenil, tak budu doufat, že ho vykopnou.

 

Petr Marihuana.

Jednou mi nabídnul, abych si ubalil cígo z jeho tabáku, no měl tam i marijánku, pro mne se v tu chvíli vysvětlilo, proč jeho popisy systému jsou v podstatě nepochopitelné a pro pochopení by k nim měl dodat manuál jak číst manuál.

  PM nebyl zlej, akorát když od něj přišel nějakej výstup, nebylo možný ho zpracovat. Když jsem ho potkával na chodbě, tak funěl a říkal dneska ráno ve tři jsem nasazoval (programy).

  Když PM odešel, nic se nestalo, nikomu jeho práce nescházela, nikomu nic nemusel předávat a tak. Prostě zbytečnej člověk. A to byl na pozici teamleadera.

  Ale na mejdanech s ním šlo dát špeka. )

Pro ilustraci ) pár milionů si na vejplatě z firmy odnes. Tak ať ty který maj dojem, že nepracujou moc intenzivně, si hlavu nedělaj.

 

Jak mě naštval Peták.

Petáka všichni znáte, kdo by ho neznal. Můj “kámoš” ).

Byli jsme na pivu. Já mám toho Harleje. Peták tam tak sedí a najednou se na mě otočí a říká, ten tvůj Harlej, tak vostatní Harlejáři se na něj dívaj jako na Pionýra. (Motocykl socialistický obsah 50ccm). Nevim proč to řikal, normálně mě chtěl ublížit. Trochu mi zkazil večer. Pravda můj Harlej nebyl moc drahej, ale je můj a stojím si za ním. Je černej, a to že má jen 900ccm obsah. Mě to stačí. Ostatně když si Peták pořídí cokoliv, třeba jeho karavan, tak si ho prohlídnu a dělám, že se mi líbí, chválím, vím, že to vlastníkovi dělá radost, když mu pochválíš jeho karavan nebo motorku nebo účes nebo šaty. Lidi si maj dělat radost a to i když o tom nejsou úplně přesvědčený, protože majitel, z toho co si koupil, pořídil, nechal se učesat, případně si nechal ušít šaty, má radost, a je nízký mu ji kazit.

  Jednou Petáka seřežu. )

Jednou jsem se s Petákem už pral, bylo nám asi dvacet, byli jsme na nějaký chalupě, no a on nedal pokoj, tak jsem ho přišpendlil k zemi židlí a na tu si sednul, byl jak ježek v kleci, pak dal pokoj. )

 

Utek pes.

Mám psa Oskara, je fajn chodivej, Takovej retrivrovej blonďák. Tuhle se nějak loudal, tak jsem šel napřed dom a říkal si, on dorazí.

  Nedorazil, o půl noci mi volali z městský policie, ať si ho přijdu vyzvednout.

Byl tam s nima za zamřížovaným okýnkem, nechal se od nich drbat a já za něj vypláznul tři stovky.

  Mělo to ještě dohru, jelikož jsem neměl zrovna moc dobrý vztahy se starostou, tak mě pro projednání přestupku povolali na národní výbor.

  Milý bělovlasý pán, právník, chytrého vzhledu, mě přivítal, řekl že se jmenuje jako jeden z mých dědečků a pak mi položil otázku, “Jak se to tedy stalo, že vám utekl ?”, říkám “Tak normálně”. On řekl, že mu to stačí, já prohodil něco o hárajících fenách, a že při jeho věku by si to ten čokl taky mohl odpustit. Slečna tajemnice se lehce zarděla.

  Pak jsme ještě s tím milým právníkem prohodili pár slov o našich předcích. To ta shoda příjmení našich předků, a rozloučili se.

  Oskar je pašák, v psím věku někde okolo devadesátky, ale po fenách jede jak utrženej. )

 

Hory se nekonaj.

S Lenkou komunikace utichla. Ššššš…

 

Slyšet slovo, ze tvých úst, zmatek vnímat, soky dávit.

v nocích s tebou s vášní srůst, oči snímat, tím tě bavit.

Schůzka s tebou? Tím se bavím, smích se vtírá.

Ticha zebou, Já se stavím, teď jen zírám.

 

Asi se mě bojí.

  Petra má politickej meating a tak nevím co budu dělat. Asi pojedu k někomu na kafe. Na motorce ). Sám lyžovat nejedu, a kámoši který měli jet taky maj narozky v rodině.

 

Vzpomněl jsem si na něco, a asi jsem si na to vzpomenout neměl.

Tak snad jen takhle…

 

Mořská panna, v baru k ránu,

jménem Hanna, jsem na ránu.

Mořská panna, víčka skleslá,

jménem Hanna, chvíle teskná.

Cesta v hotel, taxi páchne,

kouř a popel, je to vábné ?

V ústech pachuť, drinků z noci,

panna je teď, v mojí moci.

Vášeň zhasla, zhasla svíce.

Zavolat jí, nikdy více.

 

I dílčí neúspěchy vytváří životní komedii. )

 

Na toaletě.

V práci jsem šéfa Petra potkal na toaletě. Pozdravil jsem, utrousil něco v tom smyslu, že jsem si myslel, že sem manageři nemusej. Říkal musej.

  Pak se ptal co reporty budou všechny hotový, já na to “Asi jo”, Petr “Aby nějakej nescházel”, já “Nebo nepřebejval”, zasmáli jsme se, věřím, že ten mega projekt dobře dopadne. )

 

Sen.

Někdy jen tak ležím, poslouchám muziku a sním si. O tom, jak jednou všechny ženy a dívky o kterých sním, budou moje. Že si mě teď drží od těla, ale jednoho dne, řeknou “Přijeď, ráda tě uvidím”, a já jim rozdám všechnu lásku, kterou v sobě mám. Na každou se dostane, a každé poskytnu to co si ona bude přát. Né moje přání, na těch nezáleží, i když. Ale každý tý holce dám sebe, budu se chovat tak jak ona si bude přát, protože to budu umět, budu to mít již načteno z těch ženskejch rubrik a tak. Jednou to tak bude. Těším se. Teď se mě některý bojej, nevím proč, to v těch rubrikách zatím nepíšou, ale stejně jako věda se vyvíjí tak i novináři se zdokonalí, a prozradí mi ta tajemství po kterejch leta pátrám.

 

Ještěd.

Byl jsem tam na podzim s partičkou. Oni si jeli vychutnat sjezdy na kole, nechali se vytahnout nahoru a pak sjeli jako bezmozci z kopce. Moc se jim to líbilo.

  Já měl jinej účel, vylézt nahoru. Když jsem byl u sloupu, potkal jsem jakéhosi staříka, podle toho co říkal, lezl na Ještěd každý den, lézával tam i se svou ženou, ale ta již zemřela. On nepřestal. Šel pomaleji nežli já, ale šel. Smysl života, až přestane chodit, nebude.

  Vysílač nahoře je krásnej.

 

Petra mě neposlouchá.

Byl jsem dole, udělal si šťávu, přišla tam i Petra. Navrhla kávu. Dali jsme chvíli řeč. Mluvil jsem něco o lidech v práci. Čtvrtka vypytýho kafe a šla si lehnout. V půl devátý. Už mě léta neposlouchá, a já mám toho tolik na srdci. To byl vlastně taky důvod, proč jsem zdrhnul.

 

Chci něco říct, a nevím komu,

chci něco říct, řeknu to stromu.

Vysílač vysílá, přijímač není tu,

vlny jsou v éteru, ticho teď leží tu.

Komu to říct, vrýt to snad do stromu,

komu to říct, uteču zas z domu.

 

Megaprojekt už běží.

 

Už je za náma dvacet dní projetku. V tomhle rozsahu jsme myslím první v Evropě. Uff. Ze začátku sice byla nějaká snaha o dodržení dohodnutech regulí jak budem programovat. Po pár hodinách všichni už bušíme nad ostrejma datama. Fakt švuňk.

  Nic takovýho jsem ještě nikdy neviděl. Šesnáct i víc hodin v práci. A ta neubývá. Bussines na nás všechno valí kudy to jde. Oni ty věci prostě potřebujou.

  Petrovi se podařilo sestavit skvělej tým. Snad jen já bych se mohl více snažit. Už kolikrát nemůžu.

  Lenka ta se ztratila, neobjevuje se. Jak nemaj některý data, tak není co analyzovat.

Jezdím teď do práce na motorce. Je to prima, takovej pocit, že jsem svobodnej. To ale ve skutečnosti nejsem, musí se ten program ustálit, už není cesta zpátky.

 

Mamííí já to chci.

No a tak v tom švuňku přemejšllim, jak to maj vlastně ty geniální muzikanti. Ona jim asi nějaká nedá, no a  tak oni trpěj, a vymejšlet tu svojí skvělou muziku. Můžou vlastně mít jakoukoliv ženskou na kterou si vzpomenou, ale oni chtěj tu svojí, stejně jako dítě, který se ptá u obchodu, mamííí co to je? Já to chci.

 

Pinapky.

Přesně si vybavuju ty holky namalovaný na letadlech, myslím Americké mustangy za války. Takový ty holky, co maj zvýrazněný rty, a jdou do toho boje s těma klukama.

  Trochu jsem se na ně díval jako na lehčí holky. Dnes mi Bára vysvětlila, že to často byly holky od pasu, když v Americe dělaly bomby.

  Když příště budu vidět starou Americkou reklamu s holkou se zvýrazněnými rty, takový ty reklamy co jsou malovaný. Tak si řeknu, dobrý, to jsou ty holky od pasu.

(Pás rozuměj zařízení pro posuny v hromadné výrobě. Vymyslel Henry Ford.)

 

Jízda do Poděbrad.

Jeden tejden jsem byl u Harlejářů, no a jel s nima na zkušební jízdu do Poděbrad. Před jízdou bylo školení, jak jezdit v koloně, pak občerstvení, nealko pivo, a spousta krásných strojů, stojících a čekajících na svou chvíli.

  Nasedli jsem a vyrazili. Bylo hezky, i když ještě Březen.

  V koloně se jede dobře, jeden vede, okolo jezdí vesťáci a zajišťují volný průjezd, a na konci střelec.

V Poděbradech na náměstí, čaj v cukrárně a dom.

  Když jeli ostatní na ostro, tak já a pár kluků jsme připravovali v Poděbradech jejich příjezd.

Kluk se kterých jsem hlídal průjezd na kolonádu, byl Ukrajinec, kluk kterej tu dělá zubního laboranta. Společně jsme zanadávali na Rusy, a asi dvě hodiny tlachali o lecčems. mluvil poměrně dobře, a nebyl to žádnej debil. Takže vlastně príma prožitý dopoledne.

  Pak přijeli ostatní a pak další a další… Takhle se tam sjelo asi 2000 motocyklů.

Bylo hezký mezi mima chodit, dát si Hamburger, a čaj.

  Prima den, přes to, že bylo chladno a bolelo mě i v kříži, tak to byl nádherně prožitej den.

Jestli mě vezmou, tak budu mezi ně chodit.

 

Petra na tendému.

Petra se mnou jela na výlet do Čelákovic. Bylo to prima, cestou jsme jelo okolo zahradnictví a stavili se tam. Moc to ještě neumím jezdit ve dvou. Tak jsem byl opatrnej.

  Čelákovice jsou hezký město, tedy tam kde si moje dcera vyhlédla domek, tam je to moc hezké. V cukrárně domácí limonáda, vajíčkový chlebíček. Jo prima den.

 

Oskar umřel.

Bezvadnej pes, takovej chodivej a hodnej k Amálce (vnučka).

  V noci mu bylo blbě, a ráno nemohl ani stát, za poslední měsíc už nemohl chodit několikrát. Už loni málem umřel.

  U pana doktora Čapka, jsme ho nechali uspat. Petra měla jeho čumák v dlaních a on pomalu přestal dýchat. Děcka ho doma obrečeli.

  Teď hned žádnýho psa nechci.

 

Výlet na motocyklu.

Jeli jsme s Petrou z výletu na motocyklu, a stavili jsme se v jednom hotelu nedaleko, kam občas jezdíme na snídaně.

  Petra si neobyčejně všímá věcí, které já ani nepostřehnu, to, že vedle u stolu sedí elegantní pán, asi po šedesátce, a má brýle které se hodí k Ferari, já si všiml, toho Ferari.

 To, že u dalšího stolu, sedí pán a paní, kteří se patrně seznamují, to že pán má rozmazleného malého kluka a paní většího a dobře vychovaného, A to, že odjíždějí autem paní.

  Já vím jen, že frankfurtská polévka byla velmi dobrá, a že při placení mě personál mile zdraví, tak s úsměvem, že jsme jako staří známí.

  Ženy jsou velmi odlišné.

 

Planá Gábina

Ozvala se Gábi, rád bych ji viděl, bylo zima přijel jsem za ní na motocyklu, byla jiná, hezká ale zároveň odtažítá, měla tam svý dva kluky, po tom co je zahnala spát jsem byl v očekávání, ne Gábi nedala, jel jsem dom po dálnici, silnice se leskla deštěm a já frajer, nevzal jsem si spodky a tak jsem mrznul. )

Záda ztuhlý jak beton, to mám vždycky když to nevyjde, vzpomínám jak jsem byl u Jardy a jak mě Kejt namasírovala krk.

 

Za války.

se prý Petřin dědeček a jeho kamarád nabourali sousedce z domu Vikusce do rádia, a odvisílali hlášení rádia Londýn o tom, že Hitler vydal výnos, že důchodcům se sníží na čtvrtinu příděly masa, a že jim to bude plnohodnotně nahrazeno v luštěninách. Vikuska seděla na verandě, a nezzubými ústy lamentovala “To nám ten Hitler neměl dělat”.

Páni se docela bavili, při výsílání hráli i na klavír, pak odvyprávěli tajný šifry, a zase to zapojily zpátky. )

 

---