Odpadky

Všechno to zapálit.

Rozhlédl jsem se a jako bych viděl poprvé místo, kde jsem strávil tolik let. Najednou jsem až bolestně ostře vnímal fotografie s jejich zažloutlými vzpomínkami, nábytek, se kterým se nepohlo snad dvacet let. A pocítil jsem tu únavnou neměnnost, která zabořila nohy postele hluboko do koberce a ještě hlouběji mě do šedivě poklidné existence. Usazoval jsem se, bledl, stával se další šmouhou na zdi. Skvrnou, která stejně vyleze, a můžeš ji přetírat pořád dokola.

Už jsem nechtěl nic přetírat, nic opravovat, nic vylepšovat. Dostal jsem nepotlačitelnou chuť s tím vším skoncovat jednou provždy, prostě to zapálit – a odejít pryč. Odejít někam hodně daleko a nevracet se. Proč se vracet, když nebude kam? Když nebude ke komu, vyjma policistů, požárníků a žurnalistů, bezradně se brodících v rozmáčeném spáleništi a hledajících příčinu?

Byt v tom byl úplně nevinně. Bylo to pořád to stejné, poklidné místo, kde jsem se mohl ukrýt, když mě dostihly věci, které jsem se marně snažil zahlédnout v odrazu výloh nebo hladin řek. To já jsem se změnil. Až s vítězoslavným úsměvem vytáhnou zpola spálený balík novin páchnoucí benzínem zpod hromady ohořelých dřev a hadrů, která bývala šatníkem z mořeného buku, bude jim vše jasné. Jejich hlášení, protokoly a články ale pominou mne – hlavní a jedinou příčinu tohoto soukromého požáru.

Ty noviny jsem dával na hromadu v komoře, abych je časem hodil do kontejneru na papír. Vzal jsem je a položil do skříně plné oblečení, které už jsem nechtěl nosit. Noviny i vnitřek skříně jsem pořádně pocákal technickým benzínem, trochu jsem vylil na koberec a na postel. Potom jsem s nepochopitelnou důsledností vrátil poloprázdnou plastovou láhev na polici v koupelně. Proč uklízet, když to všechno za chvíli shoří? Ale duše na pokraji má právo na nevysvětlitelnost, a tak jsem přestal přemítat o smyslu pečlivě uklizeného požářiště a hodil zapálenou sirku do skříně. Druhou na zem. Třetí do postele.

S uspokojením jsem pozoroval, že všechno pěkně hoří, a začal jsem přemýšlet o věcech, které bych si měl vzít s sebou. Maturitní vysvědčení, diplom z vysoké… Rodný list? K čemu? Všechno podstatné jsem měl po kapsách. Peníze, občanku, kapesník, cigarety a klíče. Panebože, klíče. Vyndal jsem je z kapsy a hodil na postel, doprostřed doutnajících peřin.

Rozhlédl jsem se a to, co jsem viděl, mi bylo důvěrně známé. Zažloutlé fotografie, nábytek, šmouhy na zdech. Plamen uprostřed místnosti a kouř valící se ze šatníku vypadaly v té domácké idylce výstředně, ale měl jsem náladu na výstřední činy a obrazy. Možná by stačilo, kdybych měl místo zápalek barvy a štětec. Pomaloval bych stěny přisprostlými obrázky a díval bych se na ně z postele. A smál bych se jako blázen.

Oblékal jsem se v předsíni do kabátu a pořád nakukoval do pokoje. Šatník hořel bezvadně. Usmál jsem se a začal si obouvat boty, když zazvonil zvonek. Hodně jsem se lekl. Někdo možná ucítil kouř a zavolal hasiče. Nechtěl jsem, aby stihli přijet dřív, než bude byt úplně zničený, nechtěl jsem aby něco zachránili. Zavřel jsem dveře do obýváku a zapálil si cigaretu. Tak se mi snad podaří zamaskovat trochu kouře, která už pronikla do předsíně.

Za dveřmi byla sousedka. Zachovalá dáma ze staré školy, která velice dbala na svůj zevnějšek, přestože jediný muž v jejím životě dávno zemřel. Dnes měla fialový kostýmek a klobouček stejné barvy, což jsem ocenil, protože fialová je barvou vášně a noblesní dekadence. Přemýšlel jsem, jak se noblesně volají hasiči, ale madam Pištíková nepřišla kvůli požáru, který pozvolna propukal v mém bytě.

„Dobrý den, pane Šverma,“ zašveholila.

„Dobrý den.“

Vyfoukl jsem kouř z cigarety, což muselo v přítomnosti dámy působit krajně nevhodně. Ale opravdu jsem nechtěl, aby pochopila, jaký je pravý původ kouře v předsíni.

„Co si přejete, paní Pištíková?“

„Pane Šverma,“ položila mi sousedka koketně ruku na předloktí. „Pane Šverma, opravdu nerada vás vyrušuji, ale chtěla bych vás o něco požádat.“

O co? O sůl, o žehličku? Byl byste tak laskav a uhasil ten požár ve vašem bytě, to praskání ohně je opravdu nesnesitelné?

„Prosím…“

„Jde mi o ty odpadky, pane Šverma. Necháváte pravidelně za dveřmi pytel s odpadky a zápach, který se z nich line, skutečně není moc příjemný. Vím, že to dělá každý, ale ty odpadky tu zůstávají často i několik dní a celá chodba potom tak načichne.“

Přemýšlel jsem, jak chodba asi načichne, až se oheň v pokoji pořádně rozhoří. Potlačil jsem úsměv a s kajícným výrazem přiznal svou chybu.

„Máte úplnou pravdu, paní Pištíková,“ sypal jsem si na hlavu popel, ve který se za mými zády proměňoval šatník. „Pořád na to zapomínám. Právě proto dávám ty odpadky za dveře, abych si na ně vzpomněl, když odcházím. Ale stejně je tam vždycky nechám. Opravdu se omlouvám.“

„Nemusíte se omlouvat,“ odmítla mé pokání sousedka. „Jen jsem vás chtěla poprosit, jestli byste s tím mohl něco udělat.“

„Ale samozřejmě,“ uchopil jsem pytel odpadků, který nevoněl u mých dveří. „Zrovna odcházím, tak to rovnou vyhodím, než na to zase zapomenu.“

„To budete velice laskav,“ usmála se madam Pištíková.

„Jsme přece sousedi,“ mávl jsem rukou za sousedkou, která rychle poskakovala ze schodů, pryč od mých páchnoucích odpadků a neméně páchnoucí cigarety. Otočil jsem se zpátky do bytu, abych za sebou zavřel dveře a s uspokojením jsem zaznamenal, že se pode dveřmi do předsíně valí hustý černý kouř. Představil jsem si hořící košile, možná už hořely fotografie na zdech i s lidmi, které jsem dávno nevídal nebo nechtěl vídat.

Odjedu někam daleko. Najdu si práci, která mě bude opravdu bavit a bude mi jedno, kolik za ni dostanu peněz. Anebo se budu jen tak poflakovat po městě a pod neuvěřitelnými záminkami tahat peníze z počestných občanů. Šel jsem po schodech za sousedkou, pokuřoval a zvažoval cesty, které se přede mnou otevíraly. Bylo jich hodně a žádná nevedla zpátky.

V přízemí jsem sousedku dostihl a galantně jí podržel dveře.

„Děkuji, pane Šverma,“ rozplývala se nad mým gentlemanským gestem.

„Co byste děkovala,“ usmál jsem se. Měl jsem obrovskou chuť se smát, a tak jsem stěží potlačil uchichtnutí, když jsem vyšel za paní Pištíkovou na ulici. Když jsem házel odpadky do kontejneru u domovních dveří, neudržel jsem se a zasmál nahlas.

Paní Pištíková se po mě trochu znepokojeně ohlédla a raději se rychle rozloučila.

„Nashledanou,“ smál jsem se. „Nashledanou, paní Pištíková.“

Těžko bych jí to vysvětloval.