Dopis pro Gladeba

Když budeš chtít, tak mi napiš a já až budu chtít, tak zase odpovím; tak nějak se to s dopisy dělá, od toho jsou. (Gladeb)

 

Živým plotem lze prorůst, napsal jsi mi kdysi a pokračoval - horší jsou zdi stavěné mezi mrtvými a živými.

Tehdy jsi asi ani netušil, že jednou sám vykopeš základy.

 

Ještě přes tu zeď občas nahlédnu. Musím si stoupnout na špičky a přidržet se. Ve stínech vzrostlých stromů se ztrácejí náhrobky se jmény na které vzpomínám s podivnou něhou.

Nelituji mrtvé. Jen bloudím pamětí a doufám, že tě opět uvidím, třeba jak zrovna leštíš sklo u kolumbária svojí košilí, abych pak, v jeho odrazu, poznala sama sebe.

Maminky odcházejí vždy dříve, než by měly. Teprve pak si uvědomujeme, že jsme jim nestihli říci, jak moc je milujeme. A přece to vědí. Některá slova jsou opravdu zbytečná, pokud máme dost síly být spolu až do konce.

Láska má mnoho podob a přesto, je-li opravdová, je v podstatě jen jedna. Nevím, jestli mi teď rozumíš. Myslím si spíš, že ne. Jinak bys přece sám nestavěl zeď, kterou já už nedokážu přelézt.

 

Čí to byl sen, který se ti zdál? Můj, nebo tvůj?

 

Vracím se.

Zase zeď. Sedím na ni a čekám. Přečteš mi pohádku? Přestalo pršet.

 

Dívat se jen dopředu?

Proč bychom tu pak byli?

Vzpomeň si - chvění ...prý co je bez chvění, není pevné, tvrdí jeden moudrý pán. Věřím mu.

 

Dotknout se ran? Ptám se sama sebe.

 

Už dávno neobracím vše jen tím nejdelším ostřím proti sobě.

 

Vítám každé jaro, které přichází.

Jen bych potřebovala, abys mi napsal znova tu větu, že čas mezi námi nedokáže něco pokazit.

 

Pro pravdu se člověk zlobí, říká se.

Já myslela, že ty ji máš rád. Nebo ji jen rád svlékáš?

 

Sliboval jsi, že mě naučíš nebát se času.

 

Ztrácím tu písmenka a pořád čekám na ten "billboard přes celé...kam až dohlédnu", abych se mohla vrátit.

 

Někdy se mi zdá o moři. Přemýšlím, co bych slíbila mořské čarodějnici…Jizerky?

 

Už se v sobě asi trochu víc vyznám, přesto tě potřebuji. Komu mám vyprávět své černobílé příběhy, tónované do sépie, aby mi rozuměl tak jako ty?

Tehdy stačilo jedno semínko zapomenuté v kapse kluka, aby slunce hřálo.

Chci ti jen napsat, že před domem, odkud odešla maminka, na hromadě hlíny z výkopu, roste opravdová slunečnice. Možná rozkvete pro radost malé, okaté holčičky, která tam bydlí. Možná pro úsměv lidí, kteří chodí ulicí s příznačným názvem – Křížová.

 

 

Přečti mi, prosím, pohádku, dnes, zítra nebo kdykoliv... dokud je ještě čas.

 

 

---