s andělem

Bylo to v zimě, venku mrzlo, až praštělo a já se zrovna vracela z dvanáctky utahaná jako kotě. V tu chvíli se člověk moc nedívá kolem sebe, spíš pospíchá, aby byl co nejdřív v teple. A taky moc nepřemýšlí, a když, tak jen okrajově o grogu, čaji a podobných věcech. Já myslela samozřejmě na ten grog, ale jen do tý podělaný chvíle.

Nejdřív to trochu zavířilo. Přišlo mi, jako kdyby se kolem prohnalo něco neviditelnýho. Pak se kapku oteplilo. Hm, říkám si, asi mám už vidiny z tý zimy. Neměla. Najednou tam stál v bílý košili s bosejma nohama, ruce opřený o boky, hlavu ke straně. Kdybych nezahlídla kmitání za jeho zády, myslela bych, že je to nějakej úchyl, co zdrhl z ústavu. Byl to vážně anděl.

„Kampak, paninko?“ zastoupil mi cestu. No to mě pěkně nakrk, jakápak já jsem pro něho paninka?
„Hele, mladej, já nevím, co tě učili v nebi, ale co třeba „mladá paní“?“
Cudně se zazubil, udělal pukrle a omluvil se. Prej je ještě ze starý školy a teprve se učí novým móresům. Nějak jsem na něho nebyla asi připravená a taky byla hrozná zima, a kdyby mi někdo cvrnkl do nosu, tutově bych o něj přišla.
„Já nevím, jak ty, ale já jsem utahaná, jdu domů,“ obešla jsem tu komickou postavu a přidala do kroku. Jenže ten jeliman se nedal. Povlával po mým boku, s tím, že jde se mnou.
„Já jsem tvůj,“ šveholil mi do zmrzlýho ucha.
„Jak můj?“
„No tvůj.“

Ten večer byl nejdivnější v mým životě. Uvařila jsem grogy dva, ten „můj“ se posadil v obýváku do křesla a srkal jako o život. Nejspíš mu byla taky zima, i když dělal, že není. Když jsem se jakžtakž zmátořila, vybídla jsem ho, aby mi svou roli tedy trošku osvětlil. Nezdálo se mi, že nějakýho anděla potřebuju a ani jsem si o něj nikdy tomu nahoře neříkala.

„Budu ti pomáhat,“ řekl zvesela.
„Cože? Jak ty mi můžeš pomáhat, vždyť je ti sotva osmnáct?“ podivila jsem se já, světem ostřílená harcovnice.
„Nenech se mýlit, moje milá, já už jsem dávno kmet.“
Tohle nikam nevedlo. Šla jsem spát. Ráno bývá moudřejší večera nebo tak nějak. Sice jsem ještě nějakou hodinku vyjeveně čuměla do tmy a srovnávala si něco, co se srovnat nedalo, ale nakonec mě uspal tichý šelest z obýváku.

Ráno bylo všechno, jen ne normální. Na stole se kouřilo z kafe, na talířích míchaná vejce se šunkou. No, vonělo to tam jako o masopustu. Andílek měl kolem boků uvázanou zástěru po mý mámě a takřka visel u stropu. V kamnech zatopeno.
„Máš tu strašnou zimu od země.“
No bodejť, když je to starej barák, to dá přece rozum, že je zem studená. Nic jsem ale neříkala a snědla svoji porci jídla. Pak jsem vyštrachala bačkory po bývalým a nechala je u dveří. Možná se mu budou hodit.
„Neboj, to vymyslím,“ mrkl na mě.

Nějak jsem si neuměla představit, že budu mít pořád někoho za zadkem. Jsem sama už dlouhou dobu a vůbec se mi představa podnájemníka v domě nelíbila. Snídaně byla fajn, ale nafurt?
„Jdu do práce,“ oznámila jsem andělovi a vypařila se.

Večer jsem se nestačila divit. Z komínu se kouřilo, ve dřevníku přibylo dříví, a když jsem vešla do předsíně, divně mě hřálo do nohou.
„To koukáš, co?“
Koukala jsem jako blázen. Můj starej barák prošel nějakou zvláštní úpravou. V podlahách bylo nejspíš zabudovaný topení. Všude vysmejčíno.
„Seš si jistej, že si anděl?“ podezřívavě jsem mu prohlížela hlavu, jestli tam něco nevyčuhuje pod těma kudrnama.
„Víš, ON už se na to nemohl dívat,“ začal mi nalívat čistýho vína.
 „To jako ON?“ ukazuju hlavou nahoru.
„Jo.“
„Pořád si tu sama, sekáš dřevo sama, dřeš roky jako mula a ti dva ti taky nepřidali, spíš ubrali,“ významně pokýval hlavou.
„No jo, ti dva, to už je historie a zase tak špatný to nebylo,“ pousmála jsem se při vzpomínce.
„Co kecáš, bylo to posraný peklo.“
„Hele panáčku, nemáš bejt slušnej?“ jedinej, kdo by měl nadávat, jsem já, ale mě to už ani nějak nepřišlo zajímavý.
„No tak jo, já ti to řeknu narovinu, ode dneška už budeš žít jako v nebi“ přisedl si ke mně blíž.
„To jako, že nebudu mít žádný starosti?“
„Nebudeš,“ usmál se sladce a mě v tu chvíli přišel jako šílenec. Co to je za kravinu?
„A dá se to nějak zastavit?“
Pro změnu se teď na mě díval jako na šílence on.
„Proč bys to asi tak dělala, užívej života a neřeš to. Víš, co by za to dali jiní?“

Ještě jsme spolu vypili kafíčko a pak jsem ho poslala zpátky nahoru. Tu noc jsem spala zase jako batole.

Ráno byly vyhaslý kamna. Zima jako na Sibiři. Navlíkla jsem tlustý ponožky a huňatej župan, připravila trochu třísek a ohnula se ke kamnům. Dvakrát mi křuplo v zádech a už jsem se nenarovnala. V předklonu jsem se doplazila ke křeslu, opatrně do něj dosedla a hekla.
„Co je to s váma, ženský?“ ozvalo se mi nad hlavou.
A pak už byl svatej klid.