Nálepka

Nálepka

Jistě ve svém okolí znáte někoho pod přezdívkou, již tak vžitou, že se ani neví od kdy se tak dotyčnému, nebo dotyčné říká, ani proč, nebo v jaké souvislosti se tak o něm hovoří. Dokonce třeba ani nevíte, jak se skutečně jmenuje. Prostě to situace nevyžaduje a jinak by ho nikdo neznal.

Pamatuji, jak jsme jednoho souseda, který mezi nás na pivo a besedy nechodil, ani se s nikým příliš nepřátelil, pojmenovali Mukl. Mukl byl náplava. Přistěhoval se záhadně do rodiny starého Cifrajna, montéra z Waltrovky, který byl za války jako rukojmí v Terezíně, po neúspěšné stávce. Mukl pracoval jako civil někde u vojáků, nebo u vnitráků, ví bůh, a jezdil nepravidelně domů na večeři. Jeho auto černé barvy vzbuzovalo vždy značnou pozornost přítomných babských zpravodajek z okolí, které postávaly na chodníku před domem.

Mukl měl syna předškolního věku, který se s ním před návratem loučil tak, že zavíral dveře u řidiče a volal:

„Já tě zavžu tatínku, já tě zavžu!“, a s nadšením dotlačil dveře s hlasitým bouchnutím.

Muselo ho to strašně bavit, protože tenhle rituál se odbýval pravidelně. Zavírání dveří tátova auta bylo součástí jeho rozloučení. Jenže to zavírání se nakonec projevilo úplně v jiné souvislosti. Osudného dne šla babička s vnukem nakoupit a procházela kolem známých zpravodajek. Jedna z nich, se po vzájemném pozdravení usmála na vnoučka a nevinně se ho zeptala:

„Jak se máš Honzíčku? Kde máš tatínka?“

Honzíček chvíli mlčel, protože nebyl schopen hned odpovědět. Ani nevěděl, kde se zrovna tatínek nachází. Tak si pomohl jednoduchou odpovědí, která mu připomněla odjezdy táty, a řekl:

„Je zavženej!“

 „Jó?“, podivila se babka zpravodajka Fárová a významně zvedla hlavu.

Když babička s Honzíkem poodešli, nastala čilá debata.

„Já sem vám to říkala už dávno, že je zralej“, zdůrazňovala své domněnky o divném člověku od vedle.

  „No, vono je to podezřelý, já už ho neviděla aspoň půl roku, možná víc“, ztvrzovala slova Fárové mandlířka Bendová, která bydlela ve vedlejším domě.

„Mně se ty jeho večerní jízdy taky zdály podezřelý. Prosím vás, kdo dneska jezdí takovým autem, a ještě se jede navečeřet. Na schůze vůbec nechodí, a co o něm víme“, doplňovala pochybnosti Nývltová, členka občanského výboru.

„Hele, to musí bejt ňákej potentát, nebo vyšší soudruh. Já takový znám“, přidala se důchodkyně Brabcová, bývalá pokladní na Smíchovském nádraží. Její zvětšená fotografie byla v hale nádraží mezi nejlepšími pracovníky resortu dopravy.

„To je jistý“, opakovala Fárová, „jinak by to nevinný dítě přece neřeklo.“

„Von musel mít ňákej malér. Za co by ho mohli zavřít. Von to může bejt protistátní živel, co dneska víme“, upřesňovala dohady Nývltová.

„Chudák dítě, máma je samej chlap, vodnáší to Cifrajnová. Jak to může dopadnout“, lítostivě zhodnotila situaci Bendová.

Babský sněm situaci podrobně prozkoumal a zhodnotil. Nejen to, zprávy jsou od toho, aby se šířily a zpravodajky se činily, aby se o tom člověku dozvěděla všechna příslušná místa v okolí.  Cifrajnovou s Honzíkem sice litovaly, ale jí samotné se stranily. Z jakési piety, nebo strachu se jí žádná na skutečný stav nezeptala.  Při šíření zpráv o Muklovi se jejich obsah měnil, rozšiřoval, upřesňoval tak, jak je to běžně zvykem. Ustálily se až po zjištění, že sedí v Jáchymově a maká na uranu.  Propuknutím dalších nových zvěstí hovory o Muklovi zanikaly, až si na něho téměř nikdo nevzpomněl.

Přišel pátek, naše pravidelné sezení U svaté Aničky, milované hospůdky, kde svorně nadáváme na poměry při Smíchovském kvasnicovém Staropramenu. Jak plynula doba, vytvořila se u Aničky postupně parta stejně smýšlejících a podobně postižených lidí, kteří byli stávajícím režimem vysunuti do podřadných rolí, z jakéhokoliv důvodu a příčiny. Spolu jsme však zaujímali stejné názory a projevovali svoji nespokojenost v mezích zákona v intenzitě odpovídající počtu vypitých piv.

Málokdy přišel večer posedět někdo cizí, většinou vypil pivo a zmizel. Ten večer nás překvapil ten místní človrda, trochu záhadného původu i zaměstnání. Delší dobu ho nikdo neviděl a nebyl ani důvod zkoumat proč se již se svým černým sedanem neobjevuje. Naše zpravodajské centrum v čele s Nývltovou se dalo slyšet, že dotyčný je zavřenej. Na tom by nebylo nic zvláštního. Bylo tam v okolí několik lidí, kteří se do těchto problémových zařízení dostali. Pokud se o něm mluvilo, dostal přezdívku Mukl, aby bylo jasné, o koho jde. Teď je tady. Bez pozdravu. Sedí vedle u stolu. Dal si pivo a porci utopenců. Nerozhlíží se, soustředěně žvýká buřty a zapijí. Naše zvědavost začala působit. Za ta léta jsme již probrali kde co, ale tady je novota. Čerstvý vzrušivý objekt, který může oživit naše nudné chvíle, prokládané stokrát omílanými vtipy a blahovolným smíchem.

„Že sem tak smělej, hele, jaký to tam bylo? Blbý viď! Já tam byl před rokem, a už bych tam teda zpátky nechtěl, to mi věř“, snažil se navázat s Muklem kontakt Musil. Odfáral si půl roku v Jáchymově, když na soustředění v průvodu na 1. Máje vykřikoval na pohled nevinná slova – ale ze svého. Jenže před tím lid skandoval – Ať žije Sovětský svaz! S Muklem to nepohnulo. Jen se udiveně díval na Musila a samozřejmě ho v duchu litoval, aniž by přesně věděl proč.

„Jak to myslíte, jaký to tam bylo?“, otázal se po chvíli Musila, který v něm nevzbuzoval potřebu blíže se seznamovat, dokonce hned tykáním.

„No přece v lochu, né!“, skoro uraženě vysvětlil svůj dotaz Musil.

„Všichni tady víme, že si kroutil pololetí na uranu, tak to nehraj.“, přidal se k seznamování docent Budovský, původně kantor  vysoké školy, přeřazený na učňák Armabetonu, kde učil asfaltéry a betonáře násobilku.

„Tady seš mezi svejma, tak se pochlub a cvakni rundu!“, povzbuzoval Mukla plukovník v záloze Strejček. Vlastně bývalý plukovník, protože mu hodnost odebrala prověrková komise třídní spolehlivosti. Zbytečně chlubivě zdůrazňoval při vypravování, jak za první republiky jezdil na kontrolu muničáku kočárem s párem kladrubských koní.

Také já jsem si přidal dotazem, jestli mu nechali řidičský průkaz, nebo jestli dostal zákaz řízení a na jak dlouho.

„Hele, já sem přišel na pivo a utopence, protože jsem sám doma, ale myslím, že tady de vo nějakej omyl. Nechci si nikoho dotknout, ale já jsem teď nikde neseděl. Nevím, jak jste na to přišli“, ohradil se Mukl proti dotíravým dotazům a narážkám.

V lokále hospůdky U svaté Aničky nastalo ticho, rušené jen skřípotem posunovaných nohou. Namodralý kouř z cigaret lehce plul nad hlavami štamgastů, kteří překvapeně hleděli na Mukla.

„Tak nám teda řekni, proč tě tady naše drbny půl roku neviděly, a odkud se dozvěděly, že si zavřenej“, vyrazil do útoku Šefl, bývalý vrchní účetní Radlických mlékáren, který teď pracoval jako řidič při svozu mléka z okolních statků. Měl bratra v západním Německu, který mu občas poslal balíček. Jednou se spletl a poslal ho na adresu k zaměstnavateli.

„Že mě tady sousedky neviděly, to je docela možné. Byl jsem teď na vojenském cvičení jako záložák v Doupově.“

„A do prčic!“, rozohnil se plukovník Strejček. Zkoumavě se na Mukla podíval, chvíli si ho přeměřoval přivřenýma očima, odhadl ho na četaře a pokračoval:

„Jakou máš šarži?“, překvapivě uspokojil svou zvědavost.

„Poručík v záloze, jestli jde jen vo todle“, řekl Mukl a domníval se, že zvědavce uklidnil.

„Ták, pánové“, vybouchl Musil. „Von je to lampasák, lampasák, no to je gól vy blbci. Kdo s tím přišel, že je to mukl, kdo mu tak začal říkat. Já snad tu špičku sežeru.“ A skutečně začal dřevěnou višňovku, ve které měl zasunutou Partyzánku, drtit mezi zuby. Rychle ji vysunul z úst, dopil pivo a rázně se zvedl.

„Fando platím zejtra, tě bůh!“, bez otočení hlavy chvatně vyšel ze dveří, jako by za ním hořelo.

U našeho stolu zůstalo několik sklenic kvasnicového Staropramenu nedopito. Všichni jsme se zvedli a s provinilými úsměvy se rozloučili s Fandou ujištěním, že zaplatíme zítra. Venku jsme si spěšně podali ruce a chvilku postáli, abychom si vzpomněli, co jsme proti režimu namítali v době přítomnosti zdánlivého mukla. Dohodli jsme se, že všechno zapřeme.