Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seloučení se sýrem
Autor
jolana.
sen u plynárny 3. února
1 (návštěva)
otec byl vysoký ke stropu
vylezla jsem na stůl, abych mu viděla do očí
řekl: to je dobrý, já si sednu
byl mladší než já
podobný bývalému spolužákovi
– přizpůsobivá tvář, kam žádné jméno nesedlo
pak přišel druhý otec
menší než já, zhruba v mém věku
– povědomá tvář, ale nebyla jsem si jistá
jestli jsme se potkali dřív
matka byla rozmazaná
bála se, že nemá vlasy
bylo tu světlo jak z reklamy
2 (máma)
nechodím ven
nechodím spát
všude jsou klíšťata
řekla máma
byl u nás dominik, řekla po chvíli
zarazilo mě to
on ti tak neumí mluvit, řekla
pravdu, vždycky jsem měla pravdu
to mě nezajímá, řekla jsem
máma se rozčílila a vyletěla komínem
3 (porno)
malý otec řekl
máme tu hořící ohně
pojď si usnout v hořícím ohněti
vysoký otec tu nebyl
trochu jsem se bála, že se vrátí a bude zase vysoký
nebo menší než já
pak jsem se ztratila
našla jsem se v zrcadle
byl tam někdo
natíral mi obličej načerno
barvu nabíral rukama z konzervy
byla to barva
4 (rodina)
sestra byla tlustá cikánka
bratr byl na sebe podobný
vláli jsme si v dětském pokoji
sestra něco vyprávěla, vyprskla a zmizela
místo ní tu bylo hřiště s dírou
tohle místo jsem znala v dětství
tohle místo jsem neznala v dětství
zahlédla jsem pětileté děti ve skafandrech
cenily umělé zuby
apokalypsu v kostech
a hned to bylo pryč a byl tu zase plot
uprostřed hřiště seděl bratr
opíral se o skříňku z pokoje
trčely z ní zuby výkresů
země plná pastelek jak po výbuchu
bylo mu deset dvacet třicet
každou chvíli stejný
byl to někdo mezi bratrem a tebou
vůbec nevím, kdo to byl
sen na pankráci 27. února
1 (expozice)
poznala jsem tě
i když jsi byl světlovlasý a modrooký
a bylo ti pět a vypadal jsi jak z photoshopu
neděsilo mě to
bylo mi pět
stříhala jsem ti vlasy
(něžný banální zpomalený záběr)
moje slzy umíraly ve tvých vlasech
probudila jsem se plná chybějících slz
2 (vědomí)
začínaly příznaky
prosila jsem tě o odpuštění
jestli budu zlá, určitě budu
světlo
i hledání světla bude v rozkladu
virus mi sní hlavu, sní člověka z člověka
pak v agonii v skoroprázdnu střih
měl jsi v očích vodu
nedohlédla jsem dál než na hladinu
uklidňovala mě, protože byla hladinou
chci ti zachránit život, blesklo mi hlavou
(save your life as your life)
ale zdá se mi jen já
3 (eutanazie / syntéza / paralýza)
co ze snu vsákne do paměti, je nejméně důležité
ale jen to je možnost nacházení
(poté, co skončím)
měla jsem vzteklinu, ale ještě jsem se nebála vody
byla jsem samá mžitka
nevím, jak jsem se nakazila
hlavou mi proletěl netopýr
_____
probudila jsem se do šedého rána
v domě, kde jsem chvíli vyrůstala
vstoupila matka a spustila, že musíme hned jet
spolu s ní se nahrnuli lidé
ucpali pokoj
dychtivě a starostlivě
vysvětlovali, že mají řešení
jak se vyhnout zlé smrti – společný dárek
(jasně, hodně to stojí
ale to nic, my se rádi obětujeme
pro tvůj klid – pro razítko
na naše lidství:
co jsme pro tebe udělali
to pro nás nikdy – )
_____
musím se vrátit, mumlala jsem
někdo se podivil: vrátit kam? musíme hned jet
musím vidět...
matka se rozesmála
zvuk se násobil
každý z těch lidí je matka
nedostanu se odtud
_____
probudila jsem se do šedého rána
zachytila tě v probouzejících se tvarech a barvách
nesla jsem ze snu únavu
– oko, co se převrací do bílého oka
slyšela jsem tě v uchu
máme dva až deset dnů
nesla jsem únavu – šaty, co táhnou
dolů
chtěl jsi mi je vzít
vzít to na sebe
chtěla jsem být sama
šla jsem daleko vysoko
na smrtelné pískoviště
šla jsem menší a menší
4 (k budoucnosti)
jistě
sny opakují filmové rituály
spáč střídá místa
je postava, divák, pěst
ze smyslů –
snímá světlo, vzduch
na oku, v tunelu, za zády, za rohem
děje, neustále v kontaktu
s protiději, aniž by se cokoli narušilo
je to tak nepřehledné, že mu zbývá
nacházet jen spojitost
aby se zachránil
střihač, který to nemá pod kontrolou
všechno to já, které se cpe
jako by snad nikdy neexistovalo
přitom se všechno smrskne jen na něj:
zažrané, ztracené, zlodějské, sotva narozené já
_____
ležela jsem v mžitkách na pískovišti a dívala se
jak daleko ode mě procházíš domem, kde jsem chvíli vyrůstala
moje tělo bylo staré jako nikdy
to druhé nebylo
nebo nebylo se mnou
tobě, zdálo se, pořád bylo pět
matka tě nedůvěřivě pozorovala ve vzduchu z reklam
toho dne netekla voda
v předsíni jsi otevřel skříň (nikdy jsem ji neviděla)
uvnitř se objevil zelený vestavěný bazén
vždyť vy máte vodu! vykřikl jsi
běžel pro sklenici a do skříně
pak mi zmizel obraz
cítila jsem vděčnost
sen cestou do brna 29. června
1 (prenatální)
žili jsme ve stejném bytě
byl jen větší s většími okny
a vůbec vypadal dočista jinak
prostupovalo ho velké nenápadné světlo
připomínalo mi něco
(jako bych se tu kdysi ve snu probudila)
neměla jsem jazyk a nechyběl mi
měli jsme pětiletého kluka
byl světlovlasý a modrooký
vypadal trochu jako dítě ze dnů zatmění
a trochu jako z photoshopu
světlo nevědělo, že je světlo
proto bylo
jak snadné?
_____
všude tu visely vinylové desky
objevil jsem geniální desku, hlásils nadšeně
když jsi přišel domů
a já si uvědomila, že jsem si nevšimla tvé nepřítomnosti
byla u toho moje sestra
hubená s rozostřenými kostmi
vlasy modré jako rty – tváře
s načervenalými záblesky
říkala, že teď žije
jinde, že nám musí ukázat fotky
– zmizela v koupelně
byt se otáčel
a nikdy nebyl den, nikdy nebyla noc
našeho syna jsem už neviděla
2 (rození / two eggs, solo match works)
obraz se vzdaloval, až vylezl celý
běžel na projekčním plátně
seděla před ním komise
já měla čekat venku na ortel, ale byla jsem tady
když mi to došlo, všichni zmizeli
ležela jsem před plátnem
v manželské posteli vedle své matky
matka měla hlavu
jako milan knížák
řekla, že to musím sestříhat, pak řekla
když to neuděláš
takových jako ty mám vedle dvěstěšedesát
já ale nemám scénář, řekla jsem
rozhlížela jsem se, jestli uvidím
odvedle jsem zaslechla
všechno vždycky končí pod postelí
to se mi nezdálo
_____
bylo nutné na to přijít
sunula jsem se na zem
ztěžka, jako bych měla tělo
tělo ze dřeva
které unáší voda opačným směrem než postel
byl tu temný, úzký, dlouhý prostor, stahující se
do sebe
lezla jsem dovnitř – byla jsem už napůl
pod postelí, která se zmenšovala
zhušťovala do krabičky od sirek
a dostala jsem strach, že teď
je se mnou konec
že teď se stanu
matkou
tady se nevrací, tady jsou možnosti:
postupovat vpřed
nechat se rozdrtit krabičkou
safety
match
3 (postnatální / smolíček pacholíček)
milan knížák nesl obrovské sádrové štěně ze stromovky
neviděl přes něho na cestu
šla jsem mu pomoct
a štěně začalo hořet, od něj chytil milan knížák
a od něj chytilo všechno
proběhly pětileté děti ve skafandrech
zamávaly, vycenily stoleté zuby a byly pryč
nohy se mi přisály k zemi
měla jsem nohy
jako pouliční lampy
nemohla jsem s nimi hnout
každá říkala, jak daleko jsem od sebe, když jsem se sebou
bylo poledne
nemohla jsem přestat svítit
všechno hořelo
jelen
nepřiběhl
4 (final cut)
znovu jsem s matkou v posteli
matka je něco mezi
milanem knížákem a milenou dopitovou
sledujeme tentýž film
ale jsou v něm úplně cizí lidé
a mluví
a matka knížák milena mluví
_____
todo esto samé lži
mentira, mentira
no la crea, padre nazario!
un jour je ferrai ton portrait
et tu verras
ty že ses snažil?
přijel jsi a zajímala tě jenom ona
a když jsi byl doma
samé lži – celý náš život
jakobynic
nik dy ne e xis to va lo
ano, mluvili jsme spolu
quand j’avais cinque anni et tu n’avais personne d‘autre
teď jsem jinde – já strojvůdce mám
černou brašnu
přehodím s ní i tuhle kašnu
já strojvůdce mám černou brašnu
přehodím s ní i tuhle kašnu jástrojvůdcemámčernoubrašnupřehodímsníituhlekašnu!
asa nisi masa
sestřin sen
joli, v noci jsi zemřela
byla jsem v lisabonu
dozvěděla jsem se to telefonem
první, co jsem pomyslela, bylo
minuly jsme se o hodinu
hned poté
ještě to stihnu
když jsem přijela, byla jsi v márnici
šla jsem za tebou
ležela jsi na zádech, nohy krčila k bradě
a zase napínala, oči
pod víčky se dokola nadouvaly a splaskávaly
žena vedle řekla: to tak bývá
zakryla tě bílým plátnem
pohybovalo se tvými pohyby
_____
prostor se pomalu prolnul
byla jsem v pokoji s modrým kobercem
měl na sobě vlnovky, trojúhelníky, závorky
hučely vlaky
občas loď
vykláněla jsem se z okna
svítilo slunce
venku to vypadalo povědomě
napadlo mě, že jsem u vás
a jak je to k nepoznání
zahlédla jsem muže
ani bílý ani černý, nedbale okouzlující
zahlédl mě, s lehkostí
vyskočil ke mně na parapet
začal cosi koktat
dlouho jsem neposlouchala
za dlouho jsem řekla: promiňte
rozostřil se a pomalu zmizel
ve vzduchu
pocítila jsem hanbu
_____
vrátila jsem se očima do pokoje
stěny byly světlé, tmavé
měly několik obrazů, které svítily
na koberci jsem našla svůj stín
seděl v něm malý kluk
celý ponořený si hrál s neviditelnými vláčky
mimoděk si něco zpíval nebo se rozesmál
dominik tady nebyl
měla jsem nějaké tušení, že jsem tady
abych pohlídala dítě, dokud se nevrátí
sedla jsem si vedle
neznala jsem jméno
hráli jsme si s neviditelnými vláčky
na modrém koberci
klukovi něco vletělo do pusy
začal sebou zmítat
jako by se chtěl vytřást z těla
zaplavil mě hrozný strach, že oslepne
to je všechno, co si pamatuju
miščin sen
bylo mi tak sedmdesát, nevím
neviděla jsem se
vraceli jsme se s martinem domů
i on byl starý – aspoň jsem myslela
že to byl on
ale teď myslím, že to byl spíš otec
šli jsme pomalu, měla jsem těžko v těle
těžko se mi zvedalo prsty
šli jsme kolem domu k zadnímu vchodu
protože jsme neměli klíče
bydlíme v suterénu – to jsem ve snu věděla
blížili jsme se k našemu oknu
stála před ním jakoby secesní lavička
martin řekl: tady sedni a čekej
a posadil mě – protože jsem se nedokázala sama posadit – a zmizel za rohem
seděla jsem na lavičce
dívala se dopředu
když nespím, je tu zahrada
teď tu byla ulice
měla jsem zimu v zádech
vystřelovala do zbytku těla
zdálo se mi, že tady čekám věčnost
že mě tady čeká věčnost
čekání na tady jsem
tady jsem zmrzla
připadalo mi, že jsem tak blízko
tak blízko tomu, co je skryto
s vypětím sil jsem se otočila k našemu oknu
bylo otevřené
na parapetu mrazák, otevřený přímo na mě
chtěla jsem křičet
nešlo to
s vypětím sil jsem se otočila zpátky
(každé otočení trvalo snad deset let)
po ulici šel člověk
poznala jsem ji
i když byla taky stará
chtěla jsem na ni zkusit zamávat
všimla si mě dřív
a zadívala se na mě s takovým odporem
to si nedovedeš představit
12 názorů
Ryba_z_obrazu
18. 06. 2023geniální
Přečetl jsem to celé a to je něco. Je to zvláštní, místy jakoby náhodně chrlená slova která zrovna přijdou na jazyk do neučesaných vět, někdy až rozkošný nesmysl, jindy zase tvar a kousek děje. Nejlepší čtenář pro to je asi autor. Říkám to proto, že jsem podobným způsobem zkoušel psát povídky a nejvíc se líbili mě samotnému. Některé jsem později upravil a vložil sem. Ale zaujalo mě to a jsem rád že mě neodradila délka.
atkij, ahoj. ta otázka, jestli jsem si dala, nebo nedala práci.. nevím. asi jako vždycky. myslím, že to ani nemůžu posuzovat. ten cyklus tady prostě jenom je - jako možnost. někdo si to může číst, ale jak, to už je na něm. jak to beru já, to je vcelku jedno -- ale hodím si sem aspoň nějaký nástin, jen tak do závorky:
(pro mě je to loučení se s nějakým způsobem psaní a zároveň loučení se právě tím způsobem psaní s něčím - s tím způsobem nebo tou skutečností. záznamy vznikaly průběžně půl roku na základě původních skic. tři "moje", dva "cizí" sny, každý z nich považuju za uzavřený, zároveň je mezi nimi nějaká (snad poznatelná) souvislost. všechno to pracuje s nějakými snovými mechanismy (jestli to tak můžu nazvat) a s jejich přetvářením, s různými významy a jejich provazováním. i tím, že sen napíšeš, dáš mu nějakou formu, vytrhneš ho z jeho původního místa, stává se z něj něco jiného a psaní je zkoumání toho procesu (proměny?) --- pak mě v tom zajímala koexistence rozporů, které mi připadají přirozené jak uvnitř jedné situace (příběhu, snu) tak i uvnitř jazyka: naivita, banalita, ironie, tragika, sentiment, drobné "myšlenky", iluze (projekce), absurdita, rozklad, naděje.. a tak. neexistence nějaké jediné emoce nebo jediného významu. banální a tragikomický situace se různě opakují, subjekti opakují slova (vyjadřují se naivně a jednoduše), ztrácejí identity a zároveň ty identity jsou jejich-přesné, protože odpovídají nějakému zapomenutému včerejšku (ve snové deformaci) spolu s unikajícím teď (které už je nějakým vlivem pro jakési potom, i kdybychom si sen nepamatovali. sen nám podává zprávu o tom, kde jsme). i sen sám opakuje-krade situace, postavy, věci (filmy, fragmenty).
ty sny mají nějaké vlastnosti, třeba sebestřednost, antipoezii, antiestetiku. jemnější vnímání v nich mizí, proto to jsou jenom "pěsti ze smyslů", kterýma se sen dotýká skutečnosti - jako nemluvně. to nabízí všelijaké možnosti zpracování. ty texty schválně zaměřuju na povrch: něco nějak vypadá - to nemusí znamenat, že skutečnost ("skutečnost") je někde na druhé straně, ale že ta skutečnost může být škála mezi viděným (viděné je povrch) a opakem (kdyby to tak šlo nazvat). nebo, představa, že text-sen je jakýmsi závěsem - je nějakou autonomní skutečností, ale je i možností dotvářet si skutečnost z jiného pohledu nebo "za závěsem" (nebo druhou stranu závěsu)
takže - jde mi o zpomalení, jednoduchost, obraz (zvuk, střih) a obraz, který není vidět (protože ho zakrývá popis). beru to jako možnost - jak otevřít prostor pomocí něčeho, co má vypadat co nejjednodušeji. pořád potřebuju jakési vrstvy (jazyka), ale zároveň potřebuju jejich nenápadnost)
výborná autorka nebo ležící budoucnost, takové řeči mě popravdě nezajímají. to nemyslím zle, jen konstatuju.
měj se fajn
...ale ten tip stejně dám, abych obstála i před sebou (by by bylo abych u těch všeobecně rozveselujích blbinek dala a tady ne:))
pasažier letu 1978
02. 08. 2018parádička...píšeš uhrančivo ako nejaká kúzelníčka ktorá sa zahráva s realitou.všetko je tak krásne snové a nenásilne plynie. teším sa na nové básne.
sakrblé, to jsou sny... taky jsem se nikdy neviděla .. na víc čtení... maličko depresivní