Průrva

Vlétnu do tamtoho otevřeného, světélkujícího okna. Svítí v celé ulici nejvíce. Dívám se na něj z kůry topolu nacházejícího se před domem. Připravuju se na nejdůležitější let dnešní noci.

Venku je tma a větve stromů se ve větru ohýbají. Slyším křoupat listy, šumí, pomaličku se ohýbají, pohupují. Připravuju se na nejdůležitější let dnešní noci.

Přilepená na kůře stromu pozoruju mužskou a ženskou postavu. Je to pár. Žena se u okna převléká, snad aby její vláčné, oplácané tělo viděla celá ulice. Muž se připravuje ke spánku - odhazuje své kraťasy, na spaní si obléká nesací, žluté trenky na fotbal.

To okno přilepené na domě je otevřené. Stačí přelétnout a budu se moci uchýlit na tom krásném lustru, který trčí z bílého stropu. Pár na noc větrá a zatím mám čas, ještě se stále připravují ke spánku - mají rozsvíceno. Není ale třeba zahálet. Odlepuju své kostrbaté tělo z kůry topolu. Vítr příjemně ovívá moje křídla, letím přímo, ničeho se nebojím, letím ke zdroji světla.

Nejtěžší dnešní úkol je trefit se do otevřeného okna, ale to půjde, už několikrát jsem to dokázala, tak proč ne dnes. Letím a vlétnu do místnosti.

Při příletu trochu zakomíhám, na chvíli ztratím pozornost a vědomí, dostávám se do úzké štěrbiny za oknem. Po chvíli se v místnosti zhasne. Ach ne. Jak se odtuď teď dostanu? Dochází mi, že se nacházím v průrvě mezi stěnou a topením a že je ta průrva sakra úzká. Začínám panikařit, popolétám nahoru dolů, mlátím křídly, odrážím se od stěny zpátky k hraně topení. Pokaždé se na chvíli usadím na studené trubce, ale pak zase bojuju, hlučím a snažím se dostat ven. Žena se probudí a poslouchá zvuky, které vydávám. Bohužel jí nemůžu dát vědět jinak, než třením křídly. Nepříjde na to, že trčím v průrvě a jde si lehnout zpátky do postele.

Nad ránem mi dochází síly. Křídla i tělo mám už unavené. Boj s průrvou se chýlí ke konci. Rozednívá se. Padám a plácnu sebou o plovoucí podlahu.

Muž ráno vstává.

« Ta můra se tu umlátila k smrti. »