Sousedi

Vstali pozdě, protože je neděle. On sprchuje své velké, tučné, chlupaté tělo. Voda stříká všude kolem. Ona krájí salám. Televize je zapnutá, křičí, začíná Objektiv.

Paní Bláhová ráda telefonuje. A tak telefonuje i nyní. V branickém kostelíčku v ulici už slouží nedělní mši, ale paní Bláhovou to neruší a sama vede své malé telekázání. Neusiluje o nekonečno, stačí jí nekonečný tarif.

Parta ukrajinských dělníků spí svůj sen. Vrátili se nad ránem, dělají v noci. Ještě si stihli dát sušenou rybku z novin a trochu kořalky a teď už se jim zdá o tučných ňadrech Oxany, holky z rodné vsi, co se jí mezi těmi ňadry houpal veliký kříž. Až se odpoledne probudí, přijde jim chuť na mléko a na domov.

Je jí teprve jednadvacet. Šlápla do života s chutí: kamarádi, cestování, zmrzlina, ajfon, fejsbuk, digitální lásky. Neděli světí: leží pod peřinou s prstem založeným v klíně a myslí na hřích.

Červinští ještě čerpají víkend na chalupě. A zatím v jejich bytě vrčí lednice, bliká televize, hučí dráty ve zdi, svítí časomíra. Jak napsal Baudrillard: věčné ohně kapitalismu nesmí vyhasnout. A elektroměr se protáčí sine ira et studio.

Jean de Tlemogne. Pařížan, kterého do Prahy přilákala pověstná kyprost slovanských dívek. Žije tu pár let, chodí ulicemi a pozoruje. Občas usedne na lavičku u dobře obsazené cesty a hledí na ten kypící kvas stehen, zadků, břich a prsou. Někdy vytáhne skicák a kreslí v oblých čarách. A dívky si stydlivě stahují šortky a trička přes nahatou pleť, aby pan Tlemogne nebyl rušen nad míru přiměřenou erotickým poměrům. Tak právě cvakly dveře, soused odešel ke kochání. „Tak teď odešel ten tlemoň,“ hlásí paní Bláhová do telefonu. „No, to je ten, jak jsem ti říkala, jak chodí do parku čmárat ženský, tak právě šel. To ti je hroznej podivín.“ Na druhém konci telefonu ticho. Paní Bláhová už léta mluví do telefonu sama k sobě.