Tlačítko

Tlačítko.

        V divadle se právě hraje první část tragického Aischylosova dramatu Oresteia Agamemnon. Vypjatá situace na jevišti vrcholí – má dojít k závažnému rozhodnutí. Klytaimestra chce pomstít smrt své dcery a nevěru svého chotě, zavraždit věštkyni Kasandru a krále Agamemnona. Jeviště pohasíná – ostrý štych míří na postavu královny, která po zapíchnutí věštkyně Kasandry se zakrváceným mečem v ruce volá:

                 1)„Zde stojím, kde jsem vraždila. Čin vykonán, a takto jsem jej provedla. Nic nezapřu. Šat veliký, jak nějaká síť rybářská, jsem vhodila naň, zhoubné roucho řasnaté, že bránit se ni prchnout smrti nemohl. I udeřím ho dvakrát. Dvakrát vykřikl a klesl; a když ležel, třetí přidala jsem ránu, přislíbený dík to Diovi, jenž, ochráncem jsa mrtvých, vládne v podsvětí. Tak k zemi sražen, ducha svého vypustil. Z ran chrlil krve prudký proud i postříkal mne tmavorudou prškou rosy krvavé.“

                 Ze ztichlého hlediště, není slyšet ani povzdech, či zakašlání. Divadelní krev působí na scéně velice věrně a děsivě.

             Mimo napjatých diváků sledují pozorně průběh hry na jevišti i pracovníci ochranky Karel s Jardou na monitoru v místnosti vrátnice. K okénku u stěny přichází chodbou garderobiérka, přitlačí štendr  a žádá klíč od šatny stodevítku. Karel mrkne na desku, podívá se na záznam a stručně ji řekne, že je tam už Alžběta. Kolem vrátnice prochází herci do místnosti nástupu na jeviště, které svolává inspicient na pokračování jednání. Z reproduktorů se ozývá …Aigisthos urychleně na scénu, nezapomeňte štít, připraví se převlek Klytaimestry.

          Vše probíhá podle scénáře, s napětím, bez zbytečných prodlev, jede to jako namazaný stroj, kmitají osvětlovači, technici, maskérky, kulisáci, v rekvizitárně je nejrušněji.

         Do toho se náhle na vrátnici rozezní elektrická požární signalizace a na monitoru vyskočí číslo čidla a okénko požár. Nastává situace vypjatější než na jevišti.

         „Sakra práce, to nám chybělo!“ zařval jindy klidný Jarda.

Chvilka rozhodování a okamžité hledání v požárních kartách.

         „Čidlo je tlačítkové,“ říká Karel, „není kontaktní na kouř, ani na teplo.“

         Do toho volá velín a chce okamžitě zprávu z místa, kvůli klapkám klimatizace, které se do deseti minut uzavřou, a bude vyhlášen požární poplach hasičskému sboru k výjezdu.

         Nervozita stoupá. Karel listuje ve výběhových kartách, které jsou jako naschvál nesrovnané a hledá ohlášené číslo.

         „Do prdele, kdo to zase zpřeházel,“ nervózně si ulevuje při listování.  Minuty ubíhají, ruce se třesou. Celý svazek karet mu padá na zem, a Karel v kleče pokračuje v hledání čísla ohlášeného tlačítka.  Přidává se k němu Jarda a zmatek se zvětšuje.

         „Sláva, hurá, mám to,“ zvolá Karel, „je to tlačítko 145 na 1. galerii vlevo“.

         Další minuty letí, již není možné dál kontrolu odkládat. Co ale dělat, představení je v plném proudu, v hledišti tma, na jevišti tma, proříznutá jen štychem na Klytaimestru s krvavým mečem.

         Nakonec se rozhodne Karel a vybíhá zadním schodištěm několik pater. Opatrně, potichu vstupuje dveřmi zakázaného vstupu do prostoru galerie. Řadu sedadel osvětlila záře světla z chodby.  Nejprve nasál vzduch, jestli je cítit kouř. Kouř cítit nebyl, ale zahlédl, že na prvním sedadle první řady, které bylo vyhrazeno pouze pro hasiče a nikdy se nedávalo do prodeje, sedí korpulentní dáma. Mohutnější divačka si hověla s roztaženýma nohama a opírala se rukama a poprsím o parapet. Zřejmě se na sedadlo přemístila až po začátku představení, když zhasla světla, protože uvaděčky by ji na toto sedadlo nikdy neposadily.

        V místě jejího kolena bylo na parapetu pod opěrkou umístěno požární tlačítko. Dáma svým pohodlným posedem vyhlásila požární poplach. Zrovna ve chvíli vrcholícího dramatu, kdy byl Agamemnon zapíchnutý ve vaně.

         Nastalo přetahování a přesvědčování dámy, aby si přesedla na své správné místo podle vstupenky. Mezi diváky to vzbudilo rozruch a hledištěm se šířilo varovné syčení, aby bylo ticho. Na upozornění, pronesené šeptem, že sedí na sedadle vyhraženém pro hasiče, nejdříve vůbec nereagovala a jen strnule hleděla dolů na jeviště, kde se právě odehrával strašný mord. Karla vůbec nevnímala, dokonce se ho křečovitě držela za ruku a přivírala oči. V tom šeru vypadala nějak nafoukle, nebo se chystala omdlít. Karel si vyprostil ruku z jejího sevření a vypotácel se zpátky dveřmi na schodiště. Pruh světla mezi dveřmi ozářil nejbližší řady s diváky, kteří opět syčeli, aby bylo ticho.

         Ze schodiště zavolal vysílačkou na velín, že jde o falešný poplach. Stihl to v minutě desáté. Jak na mikrofon šeptal, technik zprvu nerozuměl, tak přidal na hlase a do hlediště proniklo slabé:

          „Do prdele, je to tu v pořádku, tak to vypni.“

         Nejbližší diváci si mezi sebou začali šeptat, že se určitě něco děje a jejich pohledy se dělily mezi jeviště a dveře, odkud zazářilo světlo. Karel se mezitím vrátil klidně zadním schodištěm zpátky na vrátnici. Nespěchal a procházel jednotlivá patra rozvážně a hlavně potichu. Když vstoupil do místnosti vrátnice, překvapením ztuhnul. Na stěně v rohu opět zvonila EPSka a čidlo na první galerii vlevo hlásilo požár.

         „To snad né. Já tu nafouklou bublinu budu muset z toho místa odtáhnout,“ zlostně vyprskl Karel.

         „Představ si ta bublina sedí na sedadle pro hasiče a kolenem mačká tlačítko. Jak je to možný nevím, je to přece krytý sklíčkem. Do prčic! Já tam budu muset přece jen jít. Zavolej na velín, že nehoří, ale máme tam madame, která kolenem mačká poplach, aby se uklidnil.“

         Z velína se pochopitelně ozval znovu technik a dožadoval se kontroly na místě, než mu spadnou klapky klimatizace. Na jevišti se mezitím potácela zakrvácená Klytaimestra s Aigisthosem a na vrátnici ještě chvíli panovaly dohady, jestli tam jít hned, nebo počkat na přestávku.

         „Raději jdi,“ řekl Jarda, „nebo nám nedá pokoj a EPSka bude ječet furt.“

         Karel již nečekal a znovu se vyšplhal po zadním schodišti na 1. galerii. Opět opatrně otevřel dveře a osvítil krátce diváky, kteří udělali, jak na povel rychlý pohyb vlevo hleď. Připlížil se k objemné divačce takřka po čtyřech a snažil se jí šeptem donutit, aby si přesedla na své místo. Tentokrát ho již vnímala, protože se mu podařilo v té tmě  sáhnout jí na koleno přitisklé k místu tlačítka na parapetu.

         Jak to vlastně mohla zmáčknout, vždyť tlačítko je pod ochranným sklíčkem. Dívá se jí na koleno, které si divačka stydlivě přikrývala jednou rukou a druhou odstrkovala Karla, který se chtěl dostat k čidlu. Konečně sáhne na čidlo, no jó, sklíčko tu není, to je jasný. Promáčknout ho nohou nemohla, muselo chybět.

         Divačka přece jen zareagovala a přesedla si s určitou námahou na vedlejší sedadlo, když někteří diváci v okolí již nevydrželi a pološeptem volali: „Tak ji vyhoďte, ať už je klid!“

         V hledišti klid nastal, a na zakrváceném jevišti mohl pateticky pronášet své uspokojení Aigisthos:

         2) „Ó dni ty milý, jenž´s mi pomstu přinesl, již věřím nyní, bozi, lidstva mstitelé, že s nebe patří na pozemské zločiny, když zřírn, jak v rouše, Líticemi utkaném, zde leží mrtev tento muž k mé radosti a za hříchy že pyká ruky otcovy.“

         Protože se korpulentní madam nakonec dala     přemluvit a přesedla si, byl velín rychle vyrozuměn, že se jedná o falešný poplach a hra pokračovala dokončením osudné chvíle.

1. Citace Klytaimestry ze hry Oresteia, část Agamemnon od Aischylose
2. Citace Aigisthose ze hry Oresteia, část Agamemnon od Aischylose