Hrůzostrašný pravdivý příběh o panu Řešetkovi, který se stal

Ahoj muži a ženy. Už je tu září, a je skoro podzim, což znamená čas děsivých příběhů na dobrou noc pouze pro dospělé. Vnuci, holky a i kluci by z takových příběhů mohli mít velké oči a moc ošklivé sny. Jestli jste proto vnuk, holka nebo kluk a teď tady tohle čtete, tak hned přestaňte a jděte si rychle lehnout. Už máte být dávno v postýlkách.

Můj syn, jak už víte, bydlí v panelákovitém domě. To je moc hrozné bydlení, protože tam všichni musí vykonávat potřeby číslo 1 i 2 pod vlastní střechou do mísy z porcelánu a pak to splachovat pitnou vodou místo užitkové. Ještě horší je, že všichni bydlí nad sebou jako králíci v králíkárně. Když někdo něco dělá, tak to všichni slyší. Je slyšet úplně všechno včetně hrozných zvuků, například když má někdo potřebu číslo 2 velmi velkou a burácivou nebo se veselí se ženou manželkou na lůžku a vyrábí vnuci. Můj syn je ale na tyto věci zvyklý. I jeho žena manželka a vnuci jsou zvyklí. Musím je obdivovat, já bych si na tyto hrůzy nezvykl.

Bydlení nad sebou ale občas přináší ještě jiné věci.

Jednou jsem byl takhle u syna na pár dní na návštěvě. Pili jsme kafe a já vypravoval historky z mládí a syn pořád říkal, já vím tati, tohle znám, tohle jsi nám už vypravoval. A jak jsem si povídali, tak najednou přišla synova žena manželka a říká: V obýváku máme na stropě nějakou vlhkou skvrnu.

Šli jsme se na to podívat a opravdu tam byla taková šedavá skvrna. Syn řekl: Táto, neudělal jsi to nějak ty? Neházeli jste si tady zase s Honzíkem a Klárkou nějakým fujtajblem, co jsi přivezl z Pickovic?

Já jsem řekl: Ne.

Syn se podrbal na hlavě a řekl: To je zvláštní. Snad to zmizí.

Ale nezmizelo to. Naopak. Druhý den ráno to bylo o dost větší. Syn prohlásil: To asi něco prosakuje od Řešetky. On je to starý mládenec a je dost nepořádný. Bůh ví, co to tam nahoře zase rozlil.

Večer už to bylo velmi velké, tak jsme šli nahoru za panem Řešetkou a bušili na něj a zvonili, ale nikdo neotvíral. Já se dovnitř snažil koukat kukátkem, ale nic jsem nevykoukal, protože to kukátko bylo obráceně, koukací částí v bytě pana Řešetky. Z vedlejších dveří pak vylezla mladá žena stará asi tak 62 let, měla na hlavě natáčky a řekla: On je pan Řešetka asi u sestry. On za ní někdy jezdí, když je mu smutno. A poslední dobou je mu smutno velmi často.

Řekli jsme aha a šli zpátky dolů.

Následující den, když jsme vešel do obýváku, tak vnuci seděli na zemi a pouštěli si lodičku v louži, co byla pod tou divnou skvrnou. Z té skvrny už úplně odkapávala voda. Šel jsem si tu louži prohlédnout, strčil jsem do ní prst a čichl si k němu. Velmi to zatouchalo. Asi tak jako když se ve spižírně zkazí maso. Řekl jsem: Fuj! A šel za synem a vše mu řekl.

Pak jsme šli oba dva se synem zase nahoru k panu Řešetkovi. Syn se pokusil vyrazit dveře, ale natloukl si, tak jsem ho pokáral, že je to truhlík, a dveře vyrazil sám. V bytě pana Řešetky to čpělo jako na frontě pár dní po bitvě. Pana Řešetku jsme našli v obývacím pokoji. Visel pod lustrem na prádelní šňůře, byl celý fialový, měl na sobě mnoho much a kapal.

Syn vrhl, a já řekl: Karle, je vidět, že jsi nezažil válku. Kdybys ji zažil, tak by s tebou nějaký pan fialový Řešetka na šňůře nemohl nic udělat.

A vytáhl jsem z kapsy nožík rybička od firmy Mikov a pana Řešetku odřízl. Pozdě, ale přece. Pan Řešetka žuchl na zem, mouchy se splašily a bylo jich tolik, že se muselo otevřít okno, aby měly kudy ven. Pak přijela policie, hasiči a taky pohřební služba, a bylo to moc zajímavé. Úplně jako v televizním pořadu pro dospělé jménem detektivka. Pana Řešetku odvezli, a za týden byl pohřeb. I když jsem pana Řešetku neznal, tak jsem mu na ten pohřeb šel, protože mi ho bylo líto. Bylo nás tam asi jen pět. Myslím si, že kdybych pana Řešetku poznal zaživa, tak bychom byli kamarádi. Rozuměli bychom si. Já si rozmumím s každým, kdo umí dobře uvázat katovu smyčku neboli kaťák. Bylo by to veselejší a neskončilo by to záhadnou skvrnou na stropě.

Ahoj!