Kdybych měl na Tebe zapomenout Olomouci, ať mi zchromne pravice!

   Člověk míní, Pán Bůh mění. Dostatečně dopředu jsem se těšil, kterak na skok přijedu do Olomouce na svatbu svých skautských přátel a kterak jímavé a ovlažující podněty z mysticky tajuplného rodného města popíšu v blogu. Jel jsem v pátek večer z Prahy, abych si mohl vychutnat tu nezapomenutelnou chuť noční Olomouce, tu idylickou pěší procházku celým městem od nádraží až k naší chalupě na druhém konci města (pěší cesta na druhý konec Hanácké metropole zabere pouhých cca 35 minut).

   Žel, sotvaco jsem vysedl z vlaku a vyšel před nádraží, lísknul přes oči megalomansky nasvícený blikající reklamní poutač. Do toho se přidaly neony heren a nový moderní hotel, o jehož existenci jsem sice věděl, ale ono vědomí neudržel. Třímaje v ruce plastovou láhev s touhou vyhodit ji v nejbližší popelnici na plast jsem zcela bezmyšlenkovitě prošel okolo Dómu, kde jsem byl pokřtěn a začaly se zde psát dějiny mého křesťanství, okolo chrámu Panny Marie Sněžné, kde biřmován. Na náměstí mě div nesrazil taxík. Koeficient poetičnosti se pohyboval v nano jednotkách.

   Den druhý už přinesl kýžené ovoce. Svatba proběhla v Hejčínském kostele, tudíž jsem si prošel cestu, po níž jsem se vydával vstříc nekrvavému mučednictví do blízké budovy gymnázia a zavzpomínal, jak nás kdysi zachránil pan školník od písemky z fyziky, když nás kluky vytáhl na pomoc s kácením topolu, který se k naší velké radosti nepodařilo strhnout na školní pozemek, ale spadl na druhou stranu a poničil nemalou část zahrádkářské kolonie.

   Po obřadu jsem už musel razit zpět a šel tentokrát po parcích, které pamatují nespočet skautských akcí a různých setkání. Minul jsem nejnovější architektonické zprznění rodného města v podobě obchodního centra Šantovka, nenechal si ujít tolik charismatický pohled na historické jádro přes panorama rozpadajícího se sportoviště a objevil i svého otce vyfoceného na kandidátce pro blížící se komunální volby.

   Nicméně rozumím tomu, proč tolik Izraelský národ v žalmech opěvuje, touží či jinak hovoří o Jeruzalému. Proč právě toto město spatřil sv. Jan coby z Nebe sestupující a okrášlené pro svého ženicha. To pouto, ten vztah, ten takřka posvátný charakter místa, kde se psaly dějiny osobní/náboženské, to se nedá vymazat.

   A tak se Tě Bože ptám, pamatuješ na tu noc, kdy jsem z oslavy církevního silvestru šel domů "zkratkou" přes Svatý Kopeček a nad ránem se modlil v polích lehce zasněžených mezi Černovírem a Hejčínem? Na tu noc, kdy jsme s kamarády při opravách chrámu sv. Michala vylezli po lešení až na kupoli a sledovali rozsvícené město? A na ty procházky do luk za Neředín k rybníčku a letišti? Na výpravy na hřbitov dírou v plotě a modlitby u hrobu kamarádky M.? Na naděje plné spěchání na hokej přes dnes již strženou lávku a smutné návraty zpět touže cestou? A až mě Bože zavoláš k sobě, uvidím sestupovat z Nebe Olomouc, ostříhanou od obchodních center a nevkusných výškových domů, sestupovat od Tebe a okrášlenou jak nevěstu?

   Čím déle jsem pryč a čím méně tam jezdím, tím víc mám Olomouc rád. Ačkoliv se urbanisticky stále víc prasí a ztrácí na kráse. Kdybych měl na Tebe zapomenout Olomouci, ať mi zchromne pravice!