Když jsem byl malým pasáčkem - Ťutínek

ŤUTÍNEK

   Ten večer mi do limonády vletěla můra. Nevím, co tam hledala, ale trefila se přesně. Maminka vzala sklenici a vylila ji na zápraží a chtěla nebožačku zašlápnout. Děda ji duchaplně zarazil úchytem za předloktí. Řekl, že tak krásného tvora nemůžeme zbrkle zabít jen proto, že dostal žízeň „děvenko“ a zakroutil hlavou. Maminka nechápala, co může být na můře krásného, ale to už nabíral můru zpět do prázdné sklenice. Chvíli si ji prohlížel a pak nám odborně ohlásil, že se chystala sprovodit ze světa poměrně vzácného lišaje.

    Trochu ve mně hrklo, ale hned na to jsem se u maminky raději ujistil, že to co mívám občas na tváři je lišej. Oddychl jsem si, protože tohle bych tam teda rozhodně mít nechtěl. Dědeček sklenicí otáčel a kochal se tímto nočním motýlem s potutelným úsměvem vědce, který zrovna objevil atom. Obdivně nad ním vzdychal, přidržoval si ukazováček na rtu a mžoural do sklenice. Přitočil jsem se co nejblíže a taky spatřil tohoto opravdu hezkého tvora, co si rozhodně nezasluhuje vyzkoušet, kolik moje mamka zrovna dneska váží. Měl zelená křídla namíchaná s růžovou a tlusté tělo se stejně dobře vyvedenými barvami. Ve světle lampy skoro zářil. My pozorovali jeho a on pozoroval nás. Měl poměrně velké oči, jeho srolovaný sosák se neustále natahoval a zase roloval zpět. Když jsme se tou zvláštní krásou namlsali, vypustil dědeček lišaje na vzrostlý šípkový keř, který měl na zahradě, aby si tam v poklidu osychal a vydal se pak zpět kamsi do noci.

   "Hm, hm…,“ mnul si děd bradu a chrastil přitom třídenními vousy. „vrbkový, tak toho jsem tady ještě neviděl."

   Tak, a po takovém zážitku se po mně chtělo, abych šel v klidu spát. Cha! Dokonce se po mně požadovalo, abych usnul okamžitě nebo co! Absolutní nesmysl. Můráka jsem měl pořád před očima a představoval jsem si ho, jak se teď olizuje od limonády v šípkovém keři a celej se lepí. Vůbec jsem mu nezáviděl. Kolem jistě obchází hlídkující mravenci, kteří si na šípku pěstují mšice jako dojné krávy a nemilosrdně trestají všechny vetřelce, co se jim snaží nabourat jejich hospodářství. Pořád jsem se pod peřinou vrtěl a oči třeštil do oken. Když maminka viděla, že jsem ke spaní nepoužitelnej, vyhrožovala mi chvíli namasírováním mých půlek, jestli okamžitě nebudu chrnět. Děda šel zrovna kolem a vycítil problém. Klidným hlasem mi oznámil, že lišaj před chvílí odletěl k lesu. Pak vzal mou oblíbenou knížku o Ferdovi Mravenci a nalistoval novou kapitolu. Zavrtal jsem se pod peřinu až po čumák. Přečetl mi napínavý příběh o Ťutínkovi, který Ferdu ulovil do své písečné pasti a chtěl ho svými obrovskými kusadly sežrat. Když můj milovaný mravenec bojoval v trychtýři o život, počal jsem pociťovat určité obavy. Čím víc se totiž snažil z jámy vylézt, tím víc se pod ním sypala písečná stěna. Posouvala ho stále blíž a blíž k Ťutínkovým zubatým nástrojům na krájení mravenců. Ani jsem nedutal. Když po něm začal vrhat písek a srážel ho zpět, přestal jsem na chvíli i dýchat. Děda to vytušil a ukázal mi umně vyvedený obrázek. Při té příležitosti zjistil, že tento příběh asi nebyl zrovna ten pravý na dobrou noc, neboť mé oči zářily do tmy jako baterky. Maminka se na něj zamračeně koukala a kroutila u toho hlavou. Naštěstí mravence zachránil jakýsi motýlek a mohl jsem se jakž takž uklidnit. Dědeček, aby to všechno napravil, dostal spásný nápad. Slíbil mi, že hned zítra si zajdeme s ovcemi na louku s potůčkem a tam u lesa, nedaleko od mraveniště na prosluněném písčitém břehu, mi ukáže opravdické „ťutínky".

   Ten tomu dal! Okamžitě jsem na posteli vyskočil jak čertík z krabičky. Jako bych byl na malé pérko. A kde jsou, a jak jsou velký a kolik jich je a taky mají takové důlky a… No otázky se jen hrnuly a dědeček zanořil rezignovaně hlavu do dlaní.

   „Zítra, ano? Teď už koukej spát nebo na ně ráno neuvidíš.“

   Ono se to řekne spát. Ale nejdřív lišej, vlastně lišaj a teď ťutínci. Kdo to má safra vydržet, takový nápory na dětskou duši. Ach jo.

   Ráno proběhlo všechno hrozně rychle. Oblékání, snídaně, vyhnání ovcí z chlívku. Seřadil jsem se společně s kudrnáči před brankou v nervózním očekávání. Dědeček si dával na čas, až se mi z toho chtělo pobekávat společně s Belinou, která zřejmě vůbec nechápala, proč jsem je vyhnal z pelechů tak brzy, když tady teď stojíme jako tvrdý y. Konečně vyšel starý brach a od srdce se smál. Musel to být opravdu zajímavý pohled na naše seskupení plné duševního utrpení. Vůbec nechápal, že už je čas vyrazit!

   Když jsme s dědečkem procházeli kolem mraveniště a zeleného borůvčí, bezděčně jsem si sáhl na zadek a zamračil se na vysmátého Berouše, který nás zrovna cupitavě předběhl. Když nás míjel, mírně se po nás ohlédl a mně připadalo, že si také vzpomněl. Kráčeli jsme pomalu k potůčku, kde mi dědeček chtěl už delší dobu ukázat, jak vypadá rak. Vyhýbali jsme se bodlákům a jejich křižáckým usedlíkům, míjeli žluté vratiče a plašili u toho motýly různých barev. Nad potokem se dědeček rozkročil a já si přidřepnul mezi ostřici. Chvíli štrachal u břehu, posouval se proti proudu i po proudu, ale raky jsem toho dne stejně neviděl. Zato jsem vylovil podivné pohyblivé klacíky obalené do písku a různého materiálu, který byl zřejmě zrovna po ruce.

   „Chrostíci.“        

   Koukal jsem na starého pána a myslel si, že si jen tak odchrochtnul. Vůbec jsem nepochopil, že to bylo prosté slovo a  že patřilo mně a vylovenému „klacíku“.

   „Chrostík“ opakoval důrazněji. „No nekoulej očima. Malé larvičky se svými domečky. Přeci ti z Ferdy Mravence, vzpomínáš?“

Pak přivřel oči proti nebi, jako by se zasnil a barvitě mi vypověděl, jaká se z ní v konečné fázi vylíhne malá divná můrka a že mi ji ukáže v knížce, kterou má doma v knihovně. Konečně mi to došlo. Jasně! To byly děti toho motýlka, co zachránil Ferdu. Vylovil si taky jednu a opatrně ji od schránky do půlky oloupal. Vskutku. Byla tam a vůbec nebyla žádnou krasavicí. Rozhodně to nebyla ta nosatá, růžovolící larvička od Ondřeje Sekory. Měla šest noh, barevně byla neurčitá a mrskala sebou jako čerstvý kapří řízek na pekáči. Zjevně najednou pociťovala zimu a tak se divokým tanečním pohybem snažila ohřát. Dědeček ji pak nemilosrdně položil zpátky do chladného potoka. „Ona se zase obalí.“ řekl, ale spíš si myslím, že právě na tohle čekal nějaký potoční predátor a sežral ji okamžitě, jak jsme se vzdálili.

   Nabral si vodu do dlaní a zhluboka se napil. Hlasitě u toho srkal, jako nějaké malé čuně. Vzal jsem taky vodu do dlaní, protože jsem samozřejmě musel dělat to co on a všiml si dalších lezoucích chrostíků na dně potoka. Čas od času tam sebou mrskla v proudu i nějaká jiná larva, možná potápníkova a od nízkého kamene si na hladinu skočila šipku žába. Inu, chuťovka. Vzhlédl jsem dost vyděšeně, ale vodu jsem držel statečně dál. V tom vyprskl smíchy a položil mi ruku na rameno.

   „Nepi to. Jen jsem si dělal srandu. Ani jsem si nelíz!"

   Nevěřícně jsem vyvaloval oči a to už se smál z plna hrdla. Kostkovaná košile se mu při tom přes pupík šponovala tak, že se knoflíky chystaly každou chvíli vystřelit přes potůček rovnou někam mezi psárku, z které nás pozorovaly čtyři velké oči Milánka a Barušky. Pokukovali po nás a nenápadně pošilhávali po sobě a říkali si, co to tam ti dva blázni dělají, že je to tak k smíchu. Když oni pijí z potoka, tak se tomu rozhodně tolik nezasmějí.

Vypustil jsem vodu z dlaní, i když voda to určitě nebyla špatná, když v ní bylo tolik života, ne?

   Mravkolev, tak se Ťutínek jmenoval ve skutečnosti, byl tvor opravdu činorodý. Na okraji lesa bylo trychtýřků víc než by malý človíček, jako já, vůbec předpokládal. A já tehdy rozhodně nepředpokládal nic. Vypadalo to tam, jako na maličkém golfovém hřišti. Pomalu jsme se k nim přiblížili a zblízka písčité jamky pozorovali. Dědeček vytáhl z kapsy letitý zavírací nožík, kterému říkal „mesřík“ a jedním tahem „ťutínka“ z jamky vydloubl na boží svět. Vzal ho do ruky, aby mi ho ukázal. Vůbec se tomu v knížce nepodobal. Byl pěkně škaredej. Hned jak se ujistil, že je celej a nikdo se ho nesnaží rozmáčknout nebo sníst, počal na dědově velké dlani couvat a stáčel se přitom do kolečka ve směru hodinových ručiček, jak mu zřejmě velí mravkolví etiketa. Byl to takový malý medvídek. Měl tlusté šedožluté tělo, které začínalo malou plochou hlavou s opravdu velkými kusadly. Vůbec jsem teď mravencům nezáviděl. Ať už to byl Ferda nebo nějakej jinej bezejmennej jedinec, a že se jich kolem potulovalo dost a dost. Když jsem tuhle obludu viděl, jak se snaží udělat si důlek ve staříkově dlani, nikdy bych neřekl, že se z něj nakonec vyklube tvor zcela odlišný. Měl průhledná  křídla a podobal se malé vážce. Alespoň tak mi ho dědeček vykreslil a večer ukázal i v knize společně se slibovaným chrostíkem.

   Když jsme si ho dostatečně vychutnali, vysypal ho děd z dlaně zpátky na písek. Téměř okamžitě se dal do díla a snažil se z tohoto sluncem ozářeného světa zmizet. Hbitými pohyby prdelkou se začal zkušeně nořit do žlutých zrnek. V okamžiku, kdy se mu na plochou palici sesypala patřičná dávka zrníček, prudkým pohybem ji vyhodil pryč jako cestář lopatou. Několikrát se zamotal v jemném písku a už se začal trychtýřek rýsovat. Seděli jsme tam dlouho, neboť jsem byl touto činností zcela uchvácen a mravkolev poměrně líný. Seděl jsem tam stále, i když dědeček již poletoval po louce jako velký neohrabaný motýl a vytrhával nějaké byliny, které mu v čaji činily dobře na močový měchýř. Nakonec jsem se dočkal. Pohyb v „nálevce“ ustal a byla vyhozena zřejmě poslední „lopata“. Mravkolev i já jsme toho měli dost. Trychtýřek svítil novotou a na úplném dně z důlku nenápadně trčela jen dvě hnědá kusadla, připravená přestřihnou cokoliv, co k nim spadne. Dostal jsem nápad. Měl bych ho za jeho dřinu odměnit. Jistě by po vyčerpávající činnosti něco malého slupnul a po něčem hbitém chňapnul.

   Odchytil jsem tedy jednoho z mravenčích běžců. Ujistil jsem se, že nemá kolem krku puntíkatý šátek a vhodil jsem ho do jamky. Nepohrdnul. Až jsem nadskočil s jakou rychlostí „ťutínek“ zaútočil a „bezejmenný“ neměl sebemenší šanci. Byl nemilosrdně uchvácen a vtažen kamsi pod písčité dno důlku. Několikrát se ještě dno zahýbalo a nakonec zmizela i ta mravenčí tykadla, která ještě před chvílí z písku trčela jako antény a vysílala nějaké signály. Bylo to bleskové drama bez emocí, bez výkřiku. Nebyla to hezká podívaná. Ostatní mravence jsem už raději nechal být. Pomalu jsem se posbíral a oprášil si kolena, i když jsem původně chtěl nakrmit i ostatní mravkolví kolegy. Pro mě za mě, ať si tam radši ostatní mravenci hupsnou sami…