Přitažlivá

     "Já to neudělal naschvál, chápeš? Chápeš to? Nevěděl jsem, že ty peníze nesmím utratit. Já ti je přece vrátím."
     "O to nejde. Nechala jsem ti spíž plnou jídla pro děti, nechala jsem ti pětistovku pro jistotu a odjela na jeden jediný den. Čtyřicet hodin, abych byla přesná."

     Slyší Tonyho, jak kňučí na druhé straně sluchátka: "Ale já se postaral. Nakoupil jsem. Uklidil jsem dokonce."

"Já vím! Jen nechápu, proč máme v lednici dvacet rohlíků, sedm pizza bulek a dva záviny. Přičemž nevím, jak zaplatím v pondělí ten posraný výlet se školou."

     Jak dlouho ten hovor trvá? Dvacet minut. Je čas uložit obě děti a ne diskutovat o dávno prodiskutovaném.

     "Neřekla jsi mi, že nesmím utratit všechny peníze," mele a mele. Ať už sklapne.

Ani ty tři obaly nebyl schopen koupit. A to mu to napsala na papír: Tři obaly A4. Jak se budou učitelky na syna dívat, když jeho matka není schopna koupit ani obaly? Když není schopna v pondělí přinést dvě stovky? Hlavně že máme ve spíží zásobu žrádla pro husy.

     "Proč mě pořád shazuješ?" vypálí Tony oblíbenou otázku.

Svaly na ramenou se Zoře napínají, krev se žene do mozku, do srdce... přestává dýchat.

     "Kdo tě shazuje? Vysvětluji ti své stanovisko. Nebo proč mi vlastně voláš? Abys mne utvrdil v tom, jaká jsem blbá kráva, že ti věřím, že se dokážeš alespoň jeden den postarat o své děti?"

     "Vidíš? Zase to děláš. Proč mě srážíš?" slyší ten ukvičený hlásek.

     "Říkám, že JÁ jsem blbá … JÁ jsem blbá.... Ty jeden vymaštěnej trotle!"

Zamáčkne telefon a drží ho, až jí bělají prsty. Dýchá hlasitě. Chce slyšet, že ještě dýchá....

 

     "Řekni, jaká jsem svině! Řekni! Řekni, co si opravdu myslíš?" o dvacet let dříve se nad ní sklání matka a tahá Zoru za vlasy, až jim tichounce křupou kořínky.

     "Mami, prosím....".

     "Neříkej mi mami! Já jsem svině! Svině rozumíš?!"

Rány padají na Zořino tělo jedna za druhou... Jako blesky. A hromy z matčiných úst:  "Tak to řekni! Řekni že jsem svině!"

     Jak dlouho tu takhle nad ní stojí? Zora nedýchá. Poslední vzduch vypotřebuje na pláč. Je jí dvanáct, a nikdy neřekla matce nic tak strašlivého. Nesmí... Nesmí...

Ale blesky bolí.  A hromy taky. A tiché křupání kořínků vlasů.

"Jsi SVINĚ! Jsi svině. Když to chceš."

 

     "Vidíš to, Bože?, " zařve matka jako raněná lvice. "Tohle je "dcera"? Řekne dcera své matce do očí, že je SVINĚ? Ne. Takže ty nejsi má dcera!"

 

Hromy a blesky utichnou.

A zůstane jen palčivá vůně slz a nekonečné ticho.

---