Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSborový výlet
Autor
inari
Sborový výlet aneb z mých zážitků se zpěvem...(Doufám, že se dotyčný dirigent nepozná, pak už bych si ve škole ani neškrtla...)
Možná, to nevíte a ani byste to do mě neřekli, ale zpívám v komorním sboru. Pokud se sborem dá nazvat 5 - 8 éterických stvoření, která v porovnání s tělesy 60-člennými působí spíš jako křehké ozdoby večírku, než jako obávaná konkurence. Určitě se teď ptáte, jak jsem se mohla já, osoba s pěveckým antitalentem a absolutním hudebním hluchem, dostat do sboru. Inu, ne vždycky nás bylo tak málo. V dobách, kdy jsme ještě nosily bílé punčocháčky a růžové sukénky, by
nás člověk jen těžko spočítal na prstech jedné ruky a natož aby uslyšel jednotlivé hlasy (hlavně můj). Jak čas běžel, zůstaly jen ty nejodolnější a mezi nimi já se svým skřehotákem, užitečným tak akorát ve čtvrtém hlase… Ale moje radost a nadšení pro zpěv určitě ohluší posluchače a oni, fascinováni ladnými křivkami v průsvitné róbě, nezpozorují falešné tercie připomínající spíše čtvrttónní melodie orientu než české lidovky.Zrovna včera jsme si zase "vyrazily z kopýtka" a vyjely do Budějovic. Musím říci, že to byla odvaha. Kdybyste slyšeli generálku, určitě byste pochybovali, zda 4 sípající, krchlající slečny neslyšíc samy sebe, natož jedna druhou, jsou vůbec schopné nasadit čistý tón…
Už se shromážděním na místě činu jsme měly obrovské problémy. Orientaci v terénu, jak vidn
o, máme nulovou, a tak každá na vlastní pěst podle svého nejlepšího svědomí čekala u toho "nejsprávnějšího" vchodu. Štěstí, že neuděláme bez našich elektronických miláčků ( mobilů ) ani krok. A tak následovala komunikace typu: " No, kde jsi ?" " U vchodu č. 5, kde ty? " " V přízemí." " Počkej, ale já taky. Kde v přízemí?\\\" \\\" Ale, u recepce …" Dotyčná se otočí za zvukem SMSky a popojde za roh, kde narazí na další dezorientovanou, nešťastnou kolegyni.Po hodině jsme se konečně VŠECHNY rozhodly jít do boje - najít šatnu. Snad tři sta točitých schodů vedoucích až na půdu do naší vytoužené zkušebny. Iluze o jakémsi soukromí se rozplynuly v nenávratnu. Místnůstka o rozměrech 2 x 3 metry už byla okupována červenými šaty a béžovými motýlky.
Než jsme se doplazily nahoru do toh
oto vynikajícího útočiště, nastal čas akustické zkoušky, a my, namáhavým výstupem, celé udýchané, běžely lodičky nelodičky zas dolů. Hmm, zkouška dopadla velmi zajímavě - trvala pouze 3 minuty, takže jsme s odřenýma ušima stihly otevřít a zavřít desky a na otevření pusy a vydání tónu už nezbyl čas…S roztrpčením nad ošklivou křivdou jsme opět vyšplhaly do šatny, abychom se konečně oblékly do našich sexy úborů s dekoltem, díky šikovné švadlence nechtěně sahajícím až k pasu. Chyba lávky. Naprosto naivně jsme věřily v zdvořilost spolubydlících - starších pánu, ti ale zklamali a s ledovým klidem gentlemanů z dob Oldřicha Nového zálibně sledovali, jak se převlékáme…A zlatý hřeb programu - společná píseň. Nemám vůbec nic proti lidovkám, ale tohle, to bude, myslím pro většinu účinkujících, ještě dlouho noční můrou. Dirigent, vizáží připomínající světového rekordmana v sumo , hlasitě dýchaje zběsile mával rukama a artikuloval, jako kdyby nás chtěl pozřít zaživa do svých obrovských útrob. Pak nás nutil zpívat v pohřebním tempu, kdy jsem se na jednu slabiku musela nadechnout v průměru třikrát a kvůli akutnímu nedostatku čerstvého vzduchu omdlévala…Není divu, že na konci skladby, byli všichni vyčerpáním rudí jako raci a opustili jeviště div ne po čtyřech.
Inu, byl to
vydařený výlet. Abychom se z něho vzpamatovaly a zapomněly na úděsného dirigenta, skončily jsme v místním baru, kde jsme debatovaly nad skleničkou pravé ruské vodky o naší další kariéře…