Když jsem byl malým pasáčkem - Vosy

VOSY

   „Vosy jsou takový divný nepovedený včely, co nedávaj med, a štípou jako kurva,“ prohlásil jednou pan Fiedler, když si děda stěžoval, co se jich letos zase urodilo.

   Bylo to skvěle řečeno, ale mělo to jednu dost podstatnou chybu. Byl jsem u toho já. Asi je zbytečné zdůrazňovat, že slovo „kurva“ mne okamžitě zaujalo a chytlo se mě jako hovno košile. Všimli si toho okamžitě oba a než to stačil dědeček nějak vysvětlit či zaonačit, pronesl pan Fiedler na svou adresu, že je vůl, že nedrží hubu. No a „vůl“ do mě taky hned zasekl svůj drápek. Stejně tak i pozdější rázná slova, kterými si Fiedler spílal za svou prostořekost, čímž se do situace stále více zamotával a vše ještě zhoršoval. Bylo pozdě. Mé odposlechy již byly aktivovány a jely naplno.

   Dědeček mi raději podal prázdný hrnek od mátového čaje, který se svým přítelem popíjeli a poslal mě s ním za paní Fiedlerovou ke dřezu a abych prý slušně poděkoval, že za to určitě něco dostanu. Radostně jsem poskočil a doskotačil v očekávání do kuchyně. Dostal jsem hádanku. Jestlipak prý vím, kolik má noha židlí. Vystřelil jsem bez rozmyslu, že přeci čtyři, to dá rozum a frajersky zakroutil hlavou. Paní včelařová však podotkla, že rozum většinou člověku dá, že noha žádné židle nemá a smála se na celé kolo, až se jí natřásalo všechno, co se na ní třást mohlo. A bylo toho docela dost. Zahanbeně jsem se plácnul do čela a řekl, že jsem vůl. Rozesmála se ještě víc, i když jsem si původně myslel, že už to ani nejde. Po chvilce se mě zeptala, kde že jsem to proboha slyšel? Pokrčil jsem rameny, že už ani nevím. Sáhla mi na nos, jestli prý nelžu. Pak přivřela podezřívavě oči, jako by tušila, odkud vítr fouká. Dostal jsem tatranku jako cenu útěchy a na talířku tři kousky bábovky pro dědečka a ať prý ochutná. Chutnala skvěle. Donesl jsem mu jen dva…

   O vosy tady v domku u lesa opravdu nebyla nouze. Vstávaly s vámi a provázely vás po celý den. Nejednou vám ujídaly z talíře a pily s vámi z jedné sklenice. Objevovaly se znenadání a zrovna tak i mizely. Občas neodbytně dotíraly a plné adrenalinu se neohroženě vrhaly do nebezpečných situací, v kterých byly doprovázeny všudypřítomnou svištící plácačkou na mouchy. Chovaly se jako smyslů zbavené a jako by nebezpečí bylo jejich hlavním posláním. A tak se to nakonec přeci jen jednoho dne stalo. Ostatně, už dlouho to viselo ve vzduchu. Stačila malá nepozornost na obou stranách a jedna mi vlítla pod paži a já ji nevědomky přimáčkl. Pálilo to jako čert. Zařval jsem a už jsem řvát nepřestal. Maminka přiběhla celá ustaraná. Zkoumala, co se mi to proboha mohlo tak strašného stát. I když na mě tlačila všemi možnými prostředky, nic ze mě dlouho nedostala. Neměl jsem přeci čas odpovídat, když jsem musel řvát jako tur. Takovou bolest jsem ještě nezažil. Maminka pořád nevěděla, co se mnou je. Kontrolovala, zda někde neucházím, či nevytékám, a když nikde nenašla žádný podezřelý otvor, počala se mnou třást jako s nějakou hysterkou. Zvažovala i šoupnutí pod ledovou vodu z pumpy. Jen si nedokázala představit, jak by mě pod tou ledovkou udržela a ještě pumpovala! Maminky sice dokážou dělat kouzla, ale na něco jsou přesto krátké. To už přibíhal i můj milý dědoušek a zpřetrhal jí naštěstí tyto nesmyslné myšlenkové pochody. Když jsem byl konečně schopný zvednout ruku, poznal, co se stalo.

   „Štípla ho vosa, no,“ pronesl znalecky a v klidu.

   „Na to je nejlepší cibule,“ a vzdálil se do komory. Křičel jsem, že cibuli nemám rád a slzy se mi koulely přes bradu až na pupík.

   „To se nejí, ty trdlo, ta se na to přiloží,“ volal z komory. Poté ji rozkrojil a přiložil na opuchlé místo.

   „Připlácni si to a drž. To pomůže. Přestane to štípat a otok zmizí.“

   Poslechl jsem okamžitě a držel. Udělal bych v tu chvíli cokoliv. Chladilo to. Maminka mě utěšovala a hladila po vlasech a mně se zdálo, že to bolí opravdu o něco méně. Přestal jsem ze sebe vyrážet brekot a uzavřel slzné kanálky. Chodil jsem pak s cibulí pod paží až do večera a nechtěl se jí vzdát. Jen mi ji po nějaké chvíli vyměnili za novou a já konečně vzal v potaz dědečkovo ujištění, že cibule je vskutku zdravá. Ovšem bolest se ozývala ještě několik dní. Naštěstí to příšerné pálení ustalo a při občasné zábavné činnost se na to štípnutí dalo i zapomenout. Proto jsem byl vyhnán i s ovcemi na pastvu, což se mohlo na jednu stranu jevit jako kruté, ale na tu druhou to byla ta nejlepší a nejdostupnější terapie dne. Fešný beránek Pepíček se tenkrát držel hodně blízko mě a občas mi do nohy šťouchl kamarádsky hlavou, jako by říkal, že to bude dobrý, ať se tomu tak nepoddávám. To bylo od něj opravdu milé. Nebo jsem možná vůbec nepochopil, co po mně chce.

   Jako kluk jsem vždycky toužil mít kopačák. Takovej ten opravdickej, šitej. Ne ty gumový napodobeniny z pouti či z NDR. Bohužel na naše chudé poměry byl takový skvost finančně velmi náročný a byl mi tudíž stále systematicky odpírán. Proto mě překvapilo, že má děda jeden na trámu pod střechou. Když jsem se jednou vyvaloval v seně na půdě společně s tříbarevnou kočkou Toničkou a mazlil se s ní i s poletujícími alergeny, padl můj orlí zrak na podivnou šedivou kouli. Byla příliš vysoko na to, abych se k ní pohodlně dostal. V domnění, že je to můj vysněný kopačák, seběhl jsem dřevěné schody rychleji než mnou mírně vyděšená kočka a že se opravdu snažila. Šlo jen o to, navzájem se při tom úprku nepozabíjet. Hledal jsem dědečka a chtěl se ho zeptat, proč tam ten míč schovává, když si přitom můžeme tak krásně zakopat! Děd ale nikde nebyl. Od maminky jsem se dozvěděl, že šel nakoupit a při té příležitosti si vypůjčí i nějakou knihu v místní knihovně, která fungovala v suterénu zdejší miniškoly a že to bude asi nějakou tu chvíli ještě trvat.

   To ovšem byla tragédie. Z čekání se stala neskutečná muka. Dokonce mě dohnala k činu, který bych si jinak dlouho rozmýšlel. Vydal jsem se pomalu starouškovi vstříc. Dole pod zahradou jsem si sedl na stráň poblíž ostružin, neboť tam bylo vidět až k silnici. Tudy musí každou chvíli přijít, jinak se zblázním. Od Vávrů najednou přiletěla smrková šiška. Byla dost velká a nebyla ani rozvinutá. Dopadla kousek od blízkého krtince, až to žuchlo. Byla to Klára. Měl jsem pocit, že je snad k tomu jejich plotu přikovaná. Pokaždé, kdykoliv jsem se ocitl poblíž statku, držela se za tyčky a vypadala jako doživotně odsouzený mukl za katrem. Za plotem jim rostly dva vysoké smrky a tak měla po ruce dostatečnou zásobu střeliva. Tradičně jsem ji pozdravil vypláznutým jazykem a vrátil jí šišku zpátky. Očekával jsem stejnou odpověď, ale milá Klára tentokrát přitvrdila a nasadila silný kalibr. Nejenže po mně zpátky hodila tu samou, ale ještě přidala jednu další. Zároveň sevřenou pěstí vraženou pod bradu mi naznačila, co mě čeká, pokud se od ní nenechám beztrestně dál bombardovat. Pak začala koulet očima a roztahovala si prsty pusu do široka a ještě u toho vyplazovala jazyk. Co ona všechno dokázala dělat současně, to by jeden neřek. No prostě…, byla kouzelná. Udělal jsem na ni dlouhý nos, jak mě ho naučila dělat sestřenice Magdalena. Ona mi naopak pohrozila pěstičkou, ušklíbla se a nazvala mě pitomečkem. Kontroval jsem debilkou. Ona řekla, že jsem prdlouš a napodobila opici s odstátýma ušima a já se zamiloval.

   To už ale přicházel od lávky dědeček s těžkou koženou taškou a s knihou v podpaží. Moje „milá“ zmizela. Děd byl udiven, že jsem se vydal tímto směrem a vyzvídal, co že to tam dělám.

   „Čekám tady na tebe,“ vyhrkl jsem, „a taky jsem se bavil s Klárou.“

   „To je dobře,“ řekl děda a zajímal se, proč na něj čekám. Osvětlil jsem mu barvitě situaci a on se překvapeně zastavil a marně vzpomínal, kdy na půdu dal nějaký míč.

    „Človíčku,“ povídá, „ jestli je tam nějaký balón, tak by ho tam musel dát ještě minulý majitel.“ Zvědavost mu ale nedala, a že se na něj hned musíme jít podívat.

   Na půdě nás ale čekalo překvapení. Dědeček mne zastavil svou tlapou a dlouze se zadíval na trám. Přikázal mi, abych zůstal stát a šel mi ho sundat. Tedy aspoň jsem si myslel, že mi ho jde sundat. Skutečnost však byla jiná. Dědeček se k tomu vůbec, ale vůbec neměl. Začal jsem být nervózní, neboť další odpírání balónu a to od mé tolik milované osoby, mi už přišlo příliš trýznivé. Obcházel trám opatrně a něco si mumlal. Byl jsem napjatý víc, než vlákna pavučin zdejších pokoutníků. Když si „balón“ prohlédl ze všech světových stran, přišoural se ke mně.

   „To je vosí hnízdo, kamaráde. Pořádný. A že jsem jich už viděl. Ty by nám daly, kdybychom si je teď rozhněvali.“

   Odvedl mě opatrně dolů a oznámil to mamince. Nařídil jí, ať mi na nohu nasadí řetěz, přimkne mě k bráně a zahodí klíč. To všechno jen proto, abych nemohl nahoru. No, co bych tam taky dělal, když to není kopačák, že jo? Maminka kývla a děd se vydal zase zpátky do vesnice. Když jsem povečeřel a pomalu zaháněl ovce do chlívku, přicházel dědeček s panem Fiedlerem a nesli si papírový pytel. Pozdravil jsem včelaře a on mi dal mé oblíbené Vlnky, tenkrát za osmdesát haléřů. Prý mi je posílá paní Fiedlerová, ovšem s podmínkou, že mu nejdřív vypočítám tři obtížné početní úlohy, které mu důsledně vtloukala do hlavy. Jelikož je ale cestou stejně zapomněl, tak ať si je vezmu jako odměnu za to, že jsem našel to obří vosí království. Fiedler postavil na zahradní stolek láhev s benzínem a dědeček zase se slivovičkou. Posadili se a vymýšleli útočné strategie, jak jít na ty pruhované potvory, aby nedošlo k výjimečné situaci a k případné újmě ani jednoho z likvidačních aktérů. Pochopil jsem, že účelem je vyčkat do soumraku, kdy už prý budou všechny vosy v hnízdě. Natahali z lesa suché polámané větve, a když se začalo smrákat, rozdělali s dědouškem na zahradě velký oheň. Připravili si baterky a vydali se s pytlem pod střechu mezi trámoví.

   „Ale řeknu ti, byl to fofr, když to hnízdo spadlo mimo pytel,“ smál se včelař, když se ve spěchu vraceli z půdy, „ještě, že spadlo do sena!“

   „No hlavně, žes ho rychle sebral a konečně se trefil,“ vyčítal mu na oko děd a bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce.

   „Však už v něm začínalo pěkně bublat. Cítil jsem to v dlaních.“

   Potom zavázaný pytel polili řádně benzínem a děda se slovy: „Bože odpusť, ale je to v zájmu ochrany našeho kloučka,“ vhodil pytel do ohně.

   „Amen,“ dodal ještě Fiedler a položil na stolek prázdné štamprle.

   Na radu mé maminky a pana Fiedlera jsem byl od ohně dosti vzdálen na to, abych přesně věděl, co se pak dělo. Jen jsem zaznamenal na chvíli velkou ohnivou kouli a pronikavou záři, která osvítila oba vykonavatele tohoto krutého rozsudku. Na mysl mi znenadání vytanulo dědečkovo fascinující a sugestivní vyprávění o středověkých čarodějnických procesech. Tak takové to asi bylo, pomyslel jsem si. Neslyšel jsem sice nářek upalovaných, ale určitě to nebylo nic hezkého, když si vosy ve své rodné hroudě uvědomily tuto nehezkou životní realitu.

   Oba si naposled nalili stopečku, přiťukli si a pozvedli je, aby alespoň takto uctili nebohé vosy. Palčivé světlo ozařovalo jejich přízračné tváře. Těla jim díky plamenům vrhala po trávníku dlouhé a temné chvějící se stíny. Cítili po tělech uspokojení a zadostičinění. Kdo by si jen troufl v tuto chvíli zpochybňovat jejich rozhodnutí a jakkoliv odsoudit tento „hanebný“ čin. Stáli tam, vyfukovali kouř z Marsek a oba se zájmem pozorovali slábnoucí oheň.

   Pan František a pan Fiedler.

   Boblig a Torquemada.