Horymírka 03

Hospodářská krize třicátých let těžce dolehla i na nás v našem malém domku. Rodiče měli těžký život. Na tatínkově mzdě záviselo devět lidí. Pět dětí a dva staří tatínkovi rodiče.

Rodinná vazba k tomu domku má smutnou historii. Narodila se v něm a mládí prožila maminka Fanynka Martínková. Neměla šťastné mládí. Oba rodiče a starší sestra Krista zemřeli ještě před první světovou válkou (když vypukla, bylo Fanynce osmnáct let), oba starší bratři Slávek a Jenda padli na frontě v Bosně-Hercegovině a zůstali dva mladší, Jaromír a Bohumil, o které ta, která zbyla, musela pečovat. Jejich rodný domek „přišel na buben“ a potloukali se u cizích lidí. Pracovala ve Fryčce, textilní továrně na Brandlově ulici nedaleko Horymírky směrem k řece. Jaromír se učil ševcem (brzy se stal bojovným komunistou, zapomněl na vděk ke svému mistrovi, který ho uchránil největší bídy, zařadil ho mezi vykořisťovatele a později ani na něm nenašel dobrý chlup). Bohumilek byl dítě neduživé, o toho se starala s mateřskou péčí.

Bydlela v podnájmu se svou až do smrti nejlepší kamarádkou Marií Buřivalovou.

Úleva v těchto těžkostech přišla, když se o ni po válce, na podzim roku 1918, začal ucházet o jedenáct let starší vyučený zedník Linhart Veškrna, který se právě pěšky vrátil z­ ruského zajetí. Věděl, že se stará o dva mladší bratry. Byla šťastná, když ji požádal o ruku.

Už dvanáctého ledna 1919 se v husovickém kostele vzali. Předtím musela požádat o udělení plnoletosti, potřebných třiadvacet let jí mělo být až dvacátého února.

Linhart si po návratu z Ruska našel podnájem v Husovicích na Cacovické ulici. Vzal si k sobě oba staré rodiče, ti do té doby žili v jeho rodném Pozďatíně blízko Třebíče. Sňatkem mu přibylo další břemeno – pěstounství Františčiných nezletilých bratrů. Hned byli šestičlenná rodina. A ještě téhož roku 1919 se po Vánocích narodil Karlíček. Maminka pracovat nemohla, zůstala v domácnosti. Nikdy již do zaměstnání nenastoupila.

Strýc Jaromír se oženil a s tetou Annou bydleli na Starém Brně. Děti neměli.

Jak a proč zemřel Bohumil, jsem nevěděl, slýchal jsem jen útržky, které jistě nebyly určeny k pochopení právě mně.

(Veliké rodinné tajemství se mi otevřelo až v mých sedmasedmdesáti letech. Je to možné?, řeknete si. No, je. Nějak se na mě, nejmladšího, s informacemi zapomínalo. A já jsem nepátral, ani mě to nenapadlo; co jsem celý život slýchal, byla pro mě pravda, nebyl důvod nevěřit. Tak jsem se až teď ke svému úžasu od Mařenky dozvěděl, že kromě dvou bratrů, kteří padli ve válce, všichni maminčini nejbližší příbuzní, rodiče a sourozenci, spáchali sebevraždu. Věděl jsem jen o jedné, co se stala až za mé dospělosti, a měl ji za jedinou, zcela nepochopitelnou.

Strašné rodinné postižení ducha zlomila svou vnitřní silou a neobvykle silnou vírou v Boha až Františka. Jediná porodila šťastné děti, milující život, a sama se dožila skoro osmdesátky. Není to ohromné vítězství nad osudem? Nerozpakuji se, já bezvěrec, upřímně zvolat: Budiž jí za to chvála na věky!)

S odstupem tří let po prvním Karlovi přicházeli na svět další: Leoš v roce 1922, Vladimír 1925, a potom, v roce 1928, tatínkem vymodlené první a jediné děvčátko Marie. Až úplně nakonec, pět let po Mařence, se v roce 1933 narodil vejškrabek Jareček.

Všechny hladové krky živil Linhart sám. Dokud měl práci, ještě to šlo, ale když přišla nezaměstnanost, nastala krušná doba „žebračenek“ – p­odpor v nezaměstnanosti – a­ přečasto marného pídění se po jakékoli práci. Byla to znovu doba zlá, ale už na ni nikdo z nich nebyl sám. Maminka Fanynka se stala dobrou hospodyní. Život ji naučil kouzlit z ničeho, aby nás všechny nakrmila.

Náš tatínek Linhart při tak početné rodině toužil od samého začátku po vlastním domku. Padl mu do oka ten Fanynčin rodný v nedaleké Úzké uličce číslo 5 (až později přejmenované na Horymírovu), který byl na spadnutí a nestál proto příliš velkou částku. Vzal si hypotéku, připravil domek jakž takž k obývání, a když byl Karlíčkovi asi rok, nastěhovali se do něj.

Tím však úpravy nekončily. A nikdy neskončily – a­ž do mého definitivního odchodu z domu v roce 1959. V úpravách a přestavování pokračoval i Vláďa, když po tatínkově smrti domek obýval již sám s maminkou. Řídil brněnské šaliny a trolejbusy a při tom tajně studoval teologii. Připravoval se „podvratně“ – jinak to v té­ době nesvobody a nepřátelství ke všemu náboženskému poctivě nešlo – n­a kněžskou dráhu.