Dětský nápad

Rodina se sešla u večeře. "Mamí," ozvala se slabým hláskem Maruška, "Honza si včera koupil dobrou písničku a říkal, že by se mi mohla líbit. Asi si ji zítra koupím taky." "Dobře, zlato," usmála se její maminka. "Ty, mami, mě něco napadlo," vydechl Honza, "v první třídě jsme se učili, že ty data v počítačích vlastně nejsou nic jinýho než jedničky a nuly: tak proč by Maruščin počítač prostě nemohl udělat úplně ty samý jedničky a nuly jako mám já - a Maruška by si tu písničku nemusela kupovat." "Ty děti - " zasmál se tatínek, "to je ale roztomilý dětský nápad." "Že?" souhlasila maminka, "když něco někomu dáš, tak to přece potom nemáš..." "No - " uvažoval dál Honzík, "to by se vlastně musel nějak přímo propojit počítač, který mám já v hlavě, s počítačem, který má Maruška v hlavě. Ale když už si můžeme přímo videovolat a psát..." "Inu dětské nápady jsou osvěžující, děti mají fantazii," zopakoval tatínek. "On to není tak úplně dětský nápad," odkašlal si dědeček, nejstarší člen rodiny, "ve skutečnosti takhle fungovaly staré počítače ve dvacátém a ještě i na začátku jednadvacátého století! Tomu 'udělání těch samých jedniček a nul' se říkalo 'kopírování'." "To je zajímavé, dědo! Vyprávěj dál!" nadchl se Honzík. "Jenže - pak přišli lidé starající se o autorská práva: a hrozili se toho, že autor a vydavatel nedostane zaplaceno za kopii. Tak zdokonalovali ochrany proti kopírování a nakonec dospěli k dnešnímu stavu, kdy by se sice data na počítači mohla teoreticky chovat jako předměty z duchovního světa, bez fyzických omezení, ale prakticky se chovají stejně, jako předměty z fyzického světa a dokonce jsou omezena ještě více než ony: prodávat je může pouze autor a jeho nakladatel, přesněji řečeno prodávat licenci na jejich použití, která může být dočasná." "Aha..." "Budete se o tom určitě učit v dějepise. Tehdy existoval ještě takzvaný Internet. A na něm třeba takzvaný Písmák..."

---