MS ve fotbalu a psychiatrie

MS ve fotbalu a psychiatrie

Nedávné mistrovství světa v Rusku nám poskytlo vedle krásného fotbalu také materiál k úvahám o myšlenkových základech psychiatrie. Výhry, prohry a góly znamenají silné emoce, příjemné i nepříjemné (komfortní i diskomfortní) jak hráčů, tak miliónů fanoušků.
Jedním z hlavních argumentů psychiatrů a psychiatristů je, že emoce (nálady, afekty) jsou způsobeny chemií mozku – „mozek je žláza“ ¹ atp.; prostě mozek emoce nějak produkuje, tak jako slinivka produkuje inzulín. Podle psychiatrů je tohle dostatečný důvod pro to prohlásit všechny nežádoucí emoce za chorobné (deprese, mánie, emoce oploštělé, emoce inkongruentní…), resp. stavy mozku, které je podle nich způsobují – ať už jsou jakékoliv – za choroby.

Jak to ale jde dohromady s tím, co jsme viděli na ruských stadionech? Skutečně je to tak, že mozky NÁHODOU vyprodukovaly ve stejný okamžik silné emoce miliónům lidí po celém světě? A NÁHODOU jen těm sledujícím zápas? Příjemné či nepříjemné podle toho, ve které zemi člověk NÁHODOU vyrostl? A NÁHODOU v intenzitě odpovídající významu zápasu či gólu? Trochu moc náhod, ne?
Dobrým vysvětlením je, že mozky neprodukují emoce náhodou, ale že reagují na význam dění, na hodnotový obsah skutečnosti. Jenže věta „mozek reaguje na význam dění“ nemá žádný smysl. Mozek nemá žádnou svou intenci; intencionální rozměr člověka nazýváme „osoba“. Takže jsme se ohledně emocí posunuli od „produktů mozků“ k „reakcím osob“.

Americký psychiatr, szaszián Ron Leifer viděl obdobnost mezi sportovními a životními výhrami/prohrami, kdy pocit životní prohry má být to, čemu psychiatři říkají „klinická deprese“ a odlišují to od „běžné depky“. Ptal se takto:
V poslední sekundě basketbalového zápasu můj tým vstřelí koš a vyhraje; jsem velmi šťastný a nadšený a katecholaminy v mé krvi stoupají. Jsem nadšený kvůli mým katecholaminům, nebo jsem nadšený, protože můj tým vyhrál? Myslím, že ta analogie je přesná, lidé začnou být depresivní, protože život nejde tak, jak by chtěli. Jejich serotonin jde dolů. ²

Když připustíme, že emoce mají biologickou podstatu – což nikdo nepopírá – zůstává otázka, jaká je příčina té biologické podstaty? Proč ta biologická podstata nastane? Je za tím reakce osoby, nebo nějaký na osobě nezávislý proces v mozku? Jinými slovy: Způsobují reakce osoby produkty mozku, nebo způsobují produkty mozku reakce osoby?

Psychiatři samozřejmě netvrdí, že chování fotbalových fanoušků vysvětluje „produkty mozku způsobují reakce osoby“. Netvrdí, že dění typu „euforie po vstřelení vítězného gólu odvracejícího vyřazení z turnaje v devadesáté páté minutě“ lze vysvětlit tak, že mozky ty emoce miliónům lidí v jeden okamžik a jen fanouškům/příznivcům vítězného týmu sledujícím zápas náhodou nametabolizovaly. Ne, pro tyto jevy platí i podle psychiatrů „reakce osoby způsobují produkty mozku“.
Pak by psychiatři měli vysvětlit, proč totéž neplatí pro emoce, které nazývají „symptomy duševní nemoci“, z nichž nejběžnější jsou deprese a úzkosti. Proč když psychiatr ukáže na jedince prstem a pronese abrakadabra „symptom duševní nemoci“, pro emoci přestane platit „reakce osoby způsobuje produkty mozku“ a začne platit „produkty mozku způsobují reakce osoby“?

Je třeba říct, že psychiatři toho v rukou moc nemají. Nejčastějším argumentem asi je, že důvodem emocí fanoušků je zjevně dění na hřišti, kdežto u nemocných depresí či úzkostí takový zjevný důvod chybí. Což je dost slabé:
1. I u osoby, kterou dobře znám, platí, že pokud netuším, proč se nějak chová, je lepším vysvětlením předpokládat, že dotyčného prostě dostatečně dobře neznám, a ne jeho chování vysvětlovat existencí nedetekovatelné entity (definované jenom tím, že způsobuje právě takové chování).
2. Tím spíš je takový závěr neodůvodněný u osoby, o které nevím skoro nic, což je typická situace diagnostikujícího psychiatra.
3. Je nepřesvědčivé argumentovat neexistencí něčeho, co nechcete najít. Např. v brožuře „Deprese“ z edice „Doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné praktické lékaře“ se ohledně toho jak odlišit projevy choroby deprese od špatné nálady dočítáme, že fyziologický smutek je méně intenzivní a nebrání adaptaci na běžnou životní zátěž. ³
Čili psychiatři prostě VĚDÍ, že mít určitou náladu je způsobené chorobou, tak proč by pátrali po indicii, že to tak není?
4. A v neposlední řadě zvažme podmínky platnosti argumentace neexistencí důvodu. Její pádnost totiž stojí na předpokladu, že člověk má přirozeně dobrou náladu a potřebuje nějaký důvod k tomu, aby měl špatnou náladu = depresi. Není žádný důvod si myslet, že by to tak mělo být. Proč by to nemohlo být obráceně: že člověk má přirozeně špatnou náladu = je přirozeně v depresi a potřebuje nějaký důvod k tomu, v ní nebýt? Když připustíme, že to může být i takhle – a není důvod to nepřipustit – argumentace neexistencí důvodu notně ztrácí na přesvědčivosti.

Že deprese není chování?

Lidé (nejen psychiatristé, ale i ostatní, tj. „normálně psychiatrizovaní lidé“) často ostře odmítají tvrzení szasziánů, že deprese je chování, s tím, že to přece není „něco, co osoba dělá“, ale „stav, ve kterém je“. Uvažují asi tak, že to přece není tak, že by si depresivní člověk řekl „teď se budu cítit špatně, do ničeho se mi nebude chtít“ a potom to udělal, takže to není chování. Čili jedná se o to, že buď demagogicky nebo pod vlivem psychiatristické propagandy v této věci nerozlišují „chování“ a „jednání“; a vidí, že deprese není „jednání“, takže usoudí, že to není „chování“.
I k napravení tohoto omylu – či k vyvrácení této demagogie – nám mistrovství světa poskytlo hodnotný materiál, a to záběry reakcí fanoušků na dění na hřišti, a obzvláště na góly jejich týmů. ⁴ Protože pokud by výše uvedená úvaha nebyla chybná, muselo by platit buď, a) že si tito lidé těsně před vstřelením gólu řekli „teď budu v euforii, budu poskakovat a jásat“ a pak to udělali, anebo b) že se nejedná o chování. A varianta a) zjevně neplatí a b) taky ne: hovoří se o tom jako chování a je to chování; ostatně co jiného by to bylo?

Kde je chyba? Ve špatném uspořádání pojmů – nepřekvapivý důsledek života v psychiatrizované společnosti.
Správně je to takto: Hovoříme-li o člověku, základní dělení stavů věcí je rozlišování stavů věcí, které nemají intencionalitu, a stavů věcí, které intencionalitu mají. Do první kategorie náleží stavy buněk, tkání a orgánů – všech částí těla; jsou to tělesné fenomény nebo soma-fenomény. Do druhé kategorie náleží stavy ega: nálady, chtění, přesvědčení, sympatie, antipatie…; jsou to ego-fenomény. Důležité je, že mezi soma-fenomény patří také mnoho psychických jevů, mnoho kválií, protože tam náleží všechny počitky. Takže pocity jako „říznutí se“ nebo „oslnivé světlo“ jsou sice kválie, tj. nejsou hmotné, přesto ale nepatří mezi ego-fenomény, protože neobsahují intencionalitu.

Jaký je poměr pojmů „ego-fenomény“, tj. jevy mající intencionalitu, intencionalita člověka, a „chování“? Takový, že „ego-fenomény“ jsou v „chování“ zahrnuty. Protože „chováním“ míníme reakce živočicha na změny prostředí. Pokud tím živočichem je člověk, nemůžeme z „chování“ vynechat ego-fenomény, tj. reakce lidského ega na změny prostředí.
Takže deprese je chování proto, že deprese, postoj osoby ke světu, je ego-fenomén, tj. stav věcí mající intencionalitu, a ego-fenomény jsou zahrnuty v pojmu chování, tj. „reakce živočicha“.

A jednání? Jednání je důsledek intence. Když intence je „být ve vztahu ke světu“, tak jednání je „změnit svět akcí či inakcí tak, aby mi víc vyhovoval“. Pochopitelně když chcete dosáhnout „lepšího stavu světa“, musíte už nějaký „stav světa“ mít k dispozici, a právě toto „mětí světa“ je ona intence, která odlišuje ego-fenomény od soma-fenoménů.
„Jednání“ tedy zahrnuje vztah ega ke světu, intenci, která zplodí úmysl, který je vůlí uskutečněn. Jak zní první věta Misesova Lidského jednání? Lidské jednání je účelové chování.

1) Legendární výrok Cyrila Höschla v pořadu „Ta naše povaha česká“
zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1100627928-ta-nase-povaha-ceska/407235100011020-zit-ci-nezit 23:10

2) Z diskuze „Je deprese choroba?“
zde: http://www.szasz.com/debates.html

3) Dostupné online. Bod 6.4.

4) Reakce fanoušků různých týmu zde:
https://www.youtube.com/playlist?list=PLapdB_0O1Uo4zGy9OhMrMPFc7duFQ-MR5

Chování anglických fanoušků při penaltovém rozstřelu s Kolumbií – upozorňuju na pozitivní reakce na neproměněné penalty soupeře.
https://www.youtube.com/watch?v=VpO-U3XjL6k

Chování anglických fanoušků po vedoucím gólu Kierana Trippiera v semifinále s Chorvatskem.
https://www.youtube.com/watch?v=7EouWsQp_WU