Kdo je vlastně oběť?

 

http://bezvydavatele.cz/book.php?Id=1393

...

Marta se zrovna nacházela ve stavu, kdy jí vše připadalo ztracené: Komu se můžu svěřit? Jedině Danovi, o něhož bych normálně neopřela ani kolo. Otec je pravděpodobně vrah nebo vražedkyni kryje. A ta se má stát mou macechou. Nikdy – slyšela Marta křičet svůj vnitřní hlas. NIKDY.

 Byla pevně rozhodnuta, že tuto variantu nepřipustí. Jenom stále netušila, jak to udělat. A to ji skličovalo, až deptalo. Jistě, vydírání Leony je první krok. Ale jak má vypadat ten druhý? A může na vše stačit sama?

 Tu ji něco napadlo. Něco, co se zdálo být velice snadné a co jí vykouzlilo na rtech úsměv. Náhle necítila ani úzkost, ani strach.  

 

   Milan Sibera se rozhodl, že se na skok staví u bratra, Teodora. Ani jeden z nich si nemůže stěžovat. Hmotným nedostatkem rozhodně netrpí. Milan je uznávaným profesionálním fotografem, má svůj ateliér – a ženy mu padají do postele pomalu samy. Ani je nepočítá.

 Teodor je ředitelem a předsedou představenstva mrakonínské nemocnice. Je ženatý a jeho manželka Alice vlastní firmu Conmed, která se zabývá poradenstvím pro zdravotnické firmy. Teodorovi táhne na padesátku a Alice právě oslavila pětačtyřicáté narozeniny. Chemická blondýnka menší štíhlé postavy s modrozelenýma tvrdýma očima. Alice si vždy uměla jít za svým. To ona svým způsobem stojí za úspěchem svého muže.

 Mají velkou vilu na okraji Mrakotína, oba jezdí v drahých autech, peníze by snad mohli přehazovat i vidlemi. Mají spolu syna a dceru. Štěpánovi je dvaadvacet, Monice sedmnáct. Štěpán vystudoval obchodní akademii s odřenýma ušima – a teď se hlásí na ekonomickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni.

 Monika se učí na kadeřnici. Začala by pracovat u tety – matčiny sestry Heleny.

 Zdánlivě harmonická rodinka však má své problémy. Štěpán bral drogy – a rok odvykal. Dokonce kradl – ale vzhledem k tomu, že se mu nedokázala škoda přesahující pět tisíc korun, zamázlo se to.

 Monika měla pro změnu bouřlivý románek s jedním Štěpánovým kamarádem, který byl též drogově závislý. Sice drogy brát nezačala – pokud se za braní nepovažuje občasné hulení trávy či nějaká ta taneční droga jednou dvakrát do roka – ale nechala se tetovat – a to na zádech i na lýtku levé nohy.

 Tato Moničina známost skončila tragicky. Její přítel boural do stromu a byl na místě mrtev. V krvi mu našli drogy i alkohol. Monika se svým způsobem znovu narodila. Byli totiž na zábavě spolu – ale pohádali se. Monika odešla dříve – odvezla ji kamarádka, která tam byla vozem – a která zrovna nakládala svého kluka, který byl zcela na mol.

 Milan - špinavý blonďák sportovní postavy vždy slavil u žen většího úspěchu než jeho bratr. Ten ale – na rozdíl od Milana – založil rodinu – a na první pohled bylo vše bez sebemenší chybičky. Teodor byl vyšší postavy než Milan – ale sportům neholdoval. Bříško se mu už kulatilo – a jeho světle hnědé vlasy pomalu šedivěly. Vůbec by se dalo říci, že bratři byli rozdílných povah – ale zato k sobě byli vábeni silným citovým poutem.

 Když bylo Milanovi osm, topil se – a o osm let starší bratr ho s nasazením života zachránil. Málem se v tom lomu utopili tehdy oba. Ne – tohle mu Milan nemůže zapomenout. Žije pouze díky svému bratrovi.

 Alici ale příliš rád nemá – a aby byl upřímný, ani bratrovy děti. Alice mu připadá jako vypočítavá mrcha – a Štěpán je podle něj fracek a sígr. Už si vybral podobnou holku jako je jeho matka – také zelenookou blondýnku, která je lačná peněz. Co se týče Moniky, připadá mu nechutné, jak chodí oblékaná. V létě jí může kdokoli obdivovat téměř celý holý zadek – tedy, kdyby bylo co obdivovat, vzdychne si Milan.

 Bratra ale vidí rád. Teodor se ho tuhle ptal, zda se také nehodlá usadit – jako mít ženu a děti.

 Milan se pouze ušklíbl. „Podívej, na to, aby mě někdo oškubal, nepotřebuju ani ženskou, ani spratky. Vím, brácha, myslíš to dobře – ale mě baví focení, volnost. Kterou chci, tu mám. Nemíním to měnit. Jsem v pohodě, vážně.“

 Teodor něco zamumlal, že mu roky běží a že mu jednou může něco chybět.

 Milan se zamyslil. Už to táhne vlastně pár let s jednou ženskou, která ho vcelku sexuálně uspokojuje. Dokonce tak, že ani moc nehledá jinde. Jenže ta se má do půl roku vdávat. Ne, o té se bratrovi ani zmiňovat nebude. Jen by ho to trápilo.

 Byl rád, že zastihl Teodora samotného. Alice prý jela k sestře. To je klika, protože její firma sídlí v ohromné Siberovic vile. Štěpán je někde se svou holkou a Monika u kamarádky. Aspoň to doma nahlásila s tím, že nějak do půlnoci bude doma.

 Bratři se vřele objali a Milan hned hlaholil, že přinesl dobré víno a že by ho mohli načít.

 „A co slavíme, brácho?“

 Milan na Teodora mrknul. „Důvod se vždy najde, ne? Třeba, že máš chvíli klid.“ Rozesmál se.

 Neušlo mu, že úsměv, byť poněkud smutný, se objevil i na Teodorově tváři.

 „To víš, rodina jsou starosti – ale zase za sebou něco máš. Dýchal bych pro ně – hlavně pro děcka, dyť víš.“

 Milan přikývl. „Teď oba sekaj celkem latinu, ne?“

 „Myslíš děti? Ale jo. Dali nám sice zabrat – ale snad už to bude dobrý. Ale znáš to, furt je něco. Doufám, že Štěpán neztratí hlavu. Sice to není narkomanka – ale na prachy je, to jí kouká z očí. A co si domů asi přivede Monča“, máchl rezignovaně rukou.

 „No jo, spoléhat se na to, že se každej z jejích potenciálních partnerů roztříská o strom, asi nejde“, rozchechtal se nahlas Milan.

 „To nebylo vtipný“, napomenul ho Teodor, ale v žertu. „Mohla tam tehdy sedět.“

 „Já vím“, odtušil Milan, který zatím také poněkud zvážněl.

 „A co u tebe novýho?“

 „Práce – focení, ženský, znáš to“ – mrkl Milan opět pobaveně na Teodora.

 „Neznám – a jsem za to rád“, procedil Teodor. „Víš“, začal – „něco tu je. No – mám takový podezření.“

 „Snad ti nezahejbá stará“, vypálil v žertu Milan.

 Jen se podíval na bratra, svých slov litoval.

 „Cože? To jako fakt?“

 „Já nevím“, pokrčil schlíple rameny Teodor. „Vyhejbá se mi, furt ji bolí hlava – prej má moc práce. Přitom o sebe dbá snad ještě víc než jindy – a to je co říct. Nelíbí se mi to – ale nemám důkazy. A pak – víš přece, co by to pro mě mohlo znamenat.“

 „No jo, vaše kšeftíky.“

 „Byl bych namydlenej. Neznáš někoho, kdo by ji sledoval? Jako že bych měl jistotu?“

 „Jako nějaký soukromý očko?“

 „Hmmm…“

 „Znám leckoho. Poptám se a uvidíme. Ale hele – není to jen tvoje chiméra? Podívej, i kdyby si do postele někoho našla – tohle se neopouští“ – a rozhlédl se kolem. „Netratil bys jen ty. Prostě si jeďte každej po svým – a bude klid, ne? Si přece taky můžeš najít nějakou bokovku.“

 Bratr ho zpražil vyloženě zlým pohledem.

 „Dobře, promiň – já zapomněl.“

 „Spíš mi zkus pomoct.“

 „Jo, poptám se, stačí?“

 „Dík.“

 Ještě chvíli klábosili o všem a o ničem – a víno v nich zmizelo jedna báseň.

 „Seš opilej – takhle nepojedeš. Přespíš nahoře“, rozhodl Teodor – a měl co dělat, aby Milana doprovodil do pokoje jemu určeného.

...

 

---