Osídlenci

Osídlenci

         Jestli si myslíte, že současné problémy s migrací jsou podobné stěhování národů v minulosti, jste na omylu. Srovnání velmi pokulhává. Při tom není tak daleká doba, kdy jsme zažili něco podobného. Mnozí z nás stěhování zažili na vlastní kůži. Bílou kůži, na rozdíl od té dnešní vícebarevné. Vzpomínky mohou být rozmanité, záleží i na věku, ve kterém jste se stěhovali, a co je možná důležitější, záleželo na  národnosti, které se stěhování týkalo. Po skončení války, v roce 1945, se ještě ke všemu stěhování dělilo na nucené, dobrovolné a rabovací.

         Šlo o osídlování pohraničí. Došlo k největším přesunům obyvatel v české historii. Roky 1945 až 1952 měly za následek velké změny, které jsou patrné ve svých důsledcích až do současné doby. Osídlování pohraničí probíhalo souběžně s odsunem obyvatel německé národnosti z Československa a prachsprostým rabováním.  Z českého pohraničí se měla stát postupně oblast s prosperujícím a vzkvétajícím zemědělstvím a průmyslem. Záměr velmi chvályhodný. Zdánlivě snadno proveditelný. Němce vyhodím, Čecha nebo Slováka usadím. Jenže se s tím usazením potýkáme do dneška.

         Byl jsem ještě kluk, když začala v květnu 1945 tak zvaná divoká etapa osídlování českého pohraničí. Trvala až do konce září. Stěhování probíhalo živelně, bez řízení z mocenského centra. Záleželo na svobodném rozhodování jedinců, nebo rodin. Docházelo i k násilnému vyhánění Němců. Přijela rodina, zabrala statek i s dobytkem a Němci šli do lágru.  Umocňovala to výzva vlády, prohlášení správních komisí národních výborů, na které reagovaly statisíce lidí z vnitrozemí. Byly to první organizátoři osídlování. Červencovým Dekretem prezidenta byl zřízen Osídlovací úřad v Praze a v Bratislavě a ve spolupráci s armádou dostalo stěhování oficiálnější rámec. O Benešovy dekrety a jejich revizi je udržován zájem do dneška. Jde hlavně o konfiskace majetků. Jak jinak. Šlo však někdy i o život.

         Pro mě tehdy nějaké právní, nebo svévolné akty neměly žádný význam. Jen jsem se nestačil divit, že planoucí sliby a lákadla a prohlášení dopadnou i na naši rodinu. Díky otci, který měl jinak slušné zaměstnání u dráhy a měl před sebou i slušnou perspektivu, bylo rozhodnuto, že se budeme stěhovat do pohraničí. Už nevím, jestli ho zlákala výzva vlády k osídlení pohraničí nebo možnost využít maminčinu licenci po jejím otci, na provozování živnostenského zařízení, kavárny a vinárny. Zní to slibně. Kavárník a vinárník. To byl můj děda, zemřel ještě před válkou. Tátu jsem si v tomto postavení představit neuměl. Rozmlouvat mu pochybný nápad nejistotou, by bylo zbytečné. Jeho rozhodnutí bylo jednoznačné a nezvratné.

         Konec školního roku 1945 přišel záhy. Školu jsme měli poškozenou po bombardování a vyučování probíhalo provizorně v prostorách kavárny Paláce Svět. Prostředí bylo neobvyklé a všichni, včetně učitelů jsme se těšili na prázdniny. První svobodné prázdniny. Opět jako skauti a vlčata. Volní, bez strachu z náletů, ječení sirén a pobytů s maskami v protileteckém krytu. Já jsem si ovšem začátek prázdnin užíval úplně jinak, než ve skautské družině při uzlování.

         Průběh a přípravu samotného stěhování naší rodiny si příliš nepamatuji, ale jednoho dne rodiče prostě oznámili, že se stěhujeme do pohraničí. Zřejmě si podali žádost na Osidlovací úřad a Fond národní obnovy. Maminka měla v Mostě známého, člena  založeného Společenství hostinských, a ten jí nabídl několik možností na výběr hospody. Byli se s otcem podívat v Horním Jiřetíně a ve Flájích, kde se jim to zdálo být příliš opuštěné, v Janově maminku odradily ještě zbytky jídla a nápojů na stolech, v Třebušicích byla hospoda moc veliká, ani Bylany a Vršany se jí nezdály a nakonec si vybrala pivovarskou hospodu v Čepirozích. Byla dosud prázdná, a původně patřila německým manželům Geiblovými. K jejich hospodě patřil ještě přes ulici řadový přízemní domek, který zatím do odsunu užívali. A bylo to.

         Táta zařídil ke stěhování vagon, přičemž využil možnosti, kterou poskytovaly Československé dráhy svým zaměstnancům. Odjížděli jsme začátkem července 1945 z nádraží Vysočany v krytém nákladním vagonu a bylo mi velmi smutno. Rozloučení s kamarády, s prostředím kolem trati u naší ulice Na Žertvách, s pláckem a fotbalovými turnaji, na mně dopadalo těžce. Ty tam byly hrátky u plynojemu na Palmovce, výpravy kolem Rokytky a lezení na skály pod Bulovkou.

         Jeli jsme v noci a drkotání kol na kolejích mě uspalo. Cestu z Prahy na sever jsem zaspal a neprobudilo mě ani žádné zastavování a přepojování vagonu z vlaku na vlak, jak jsem se dozvěděl ráno, když jsem se probudil za skřípání brzd a zvuku nárazníků. Byli jsme na nádraží v Mostě.

          Bylo nevlídné, šedé, probouzející se ráno a pohled na budovy s cihelnou fasádou a německými nápisy, zčásti přemalovanými, ve mně probouzel strach a nejistotu. Rychle jsem rozpoznal, že lidé nosící bílé pásky na rukávě, nebo kulaté bílé placky na klopě jsou Němci. V Praze jsem znal jen žluté hvězdy na kabátech.  Němci chodili po nádraží a mísili se mezi ostatní lidi, kteří na mě působili cize a odpudivě.

         Přijel nákladní vůz, taková rachotina, jezdící na dřevoplyn.  Řidič se závozníkem naložili náš skromný nábytek, peřiny a spoustu krabic, kufry a také pianino na korbu, kde jsme se uvelebili i my děti. Jeli jsme přes celý Most, přes tři náměstí až na konečnou tramvaje u krematoria a pak s kopce dolů do vesnice Čepirohy, alias Čépn, od německého Tschöppern. Cestou jsem si opakoval z německých nápisů, které ještě nikdo nezamaloval, Gasthaus, Fleischerei, Bäckerei, Schuhe, Marktplatz a další. Nijak mě to nepřekvapovalo, protože jsem byl z Prahy zvyklý na česko-německé nápisy na obchodech a ulicích, jen mi tady chyběly ty nápisy české. Jen sem tam někde byly nápisy jenom české, a na některých domech visely i československé vlajky a prapory.

         Přijeli jsme do Čepiroh, zahnuli z hlavní silnice doprava, kolem dřevěného plotu rohové zahrady a stáli jsme před přízemní omšelou a oprýskanou budovou s nápisem Gasthaus.  Seskákali jsme z auta a rozhlíželi se kolem. Z protějšího domku, přes ulici, k nám přišli dva starší lidé s místním starostou Mrázkem. Byli to majitelé hospody, manželé Geibelovi. Předali rodičům klíče a s pokorným, rozpačitým úsměvem pozdravili typickým dojčbémiš: "Toprý ten."  Rodiče se starostou vyřizovali nezbytné formality a my děti se vydali na průzkum našeho nového domova.

         S opatrnou zvědavostí jsme vešli do chodby s typickým ovzduším hospodského, zakouřeného a pivními výpary nasyceného vzduchu. Malba na omítce byla zašlá, u podlahy vlhká, s plesnivými skvrnami. Vpravo byly dvě prázdné místnosti, s okny a výhledem do zahrady. Kuchyně se starým sporákem a dřezem s umyvadlem a pokoj s omšelou omítkou neurčité barvy a prošlapanou dřevěnou podlahou. Okna s prohnilými, oprýskanými rámy byla v úrovni terénu zahrady. Dům byl vlastně ze strany zahrady zapuštěn pod úroveň terénu. Na druhé straně chodby byl menší výčep a za ním prostorná místnost, čtvercový sál se dvěma okny a výhledem do ulice. Tam bylo plno vojenských beden, dek a uniforem, různé krabice, bagančata, vysoké boty, tak zvané štýflata. Na mnoha místech byly rozestavěny lojové svíčky, povalovaly se tam opasky, řemeny, sumky, ešusy se zbytky plesnivého jídla. Vedle brašny, tak zvané teletiny, ležel dalekohled, na zemi pod okny pohozeny stanové dílce, celty, kolíky, šňůry, skládací nosítka. U zadní stěny stálo několik starých židlí a stolů. Vše pokrývala vrstva prachu. Místo posledních dnů války, které bylo patrně obsazeno nějakou vojenskou jednotkou Wehrmachtu. 

         Vlevo v chodbě byl vchod do sklepa, který byl v zadní části zatopen vodou a stály tam dřevěné přepravky, některé s lahvemi, některé prázdné. Vzadu v chodbě byly dveře vedoucí do malé chodbičky s komůrkou a záchody. To byl horor největší, protože pánský záchod tvořil místnůstku s asfaltovou stěnou a žlábkem a vedle byl záchod s prknem, ve kterém byl otvor zakrytý deklem. Příšerně to tam smrdělo, a ten kdo tam musel na potřebu, tam jistě dlouho nesetrval, takže se na každého včas dostalo. Na konci chodbičky byly dveře na dvorek, kde byla vlevo u plotu žumpa zakrytá silnými prkny, místy skromně porostlá trávou. 

         V hlavní chodbě vedle sklepa byl vchod na schody vedoucí na půdu, kde byl v podkroví menší pokoj. V té době tam ještě bydlela v podnájmu mladá statná Němka Hilda. Vysoká, nohatá, prsatá blondýna s plavými copy. Chodila denně pracovat někam do statku. Celý dům byl prostoupen zvláštním nepříjemným pachem. To měl být náš nový domov, vytoužený naším otcem, který se opět chtěl chopit možnosti, vyrovnat se svým úspěšnějším bratrům, živnostníkům.

         Nebylo to zrovna nejlepší rozhodnutí. Prakticky přes ulici na protější straně byla další hospoda, spojená s řeznictvím, která byla již v provozu, včetně malého kuželníku. Byla to silná konkurence, protože pan Koukal, byl zkušený řezník a hostinský, který podobnou živnost provozoval dlouhá léta na Litoměřicku. Byl v obci jeden z prvních dosídlenců a měl již svoji zavedenou klientelu. Také kombinace hostince a řeznictví dávala větší možnost získání zákazníků, což se z počátku nepříznivě projevovalo u rodičů v hostinci, kterému se začalo říkat prostě „U Vojtíšků“.

                     K mým úžasným objevům patřil pohled na obrovskou, hlubokou jámu hnědouhelného dolu Hrabák, která se rozprostírala hned za silnicí u zahrady. Něco takového jsem si nedovedl představit. Byla to ohromná, neskutečně veliká, černá jáma. Tam dole byly bagry a mašinky jako dětské hračky a horníci se tam hemžili jako mravenci. Z výsypky protější strany se valil smrdutý dým, jak prohořívaly zbytky uhlí, vysypané ze skrývky vrchních vrstev. Hunty plné uhlí táhlo nekonečné dlouhé lano až na dva kilometry vzdálenou třídírnu a zpět se vezly hunty prázdné. Kolem šachty projížděly malé parní lokomotivy s vyklápěcími vagony po nerovných kolejích k velkému parnímu korečkovému bagru, který odklízel první vrchní skrývku. Ze šachty se ozýval nepřetržitý hluk s pískáním lokomotiv a zvoněním signálních zvonců na místě přepřahání huntů jedoucích k třídírně.

               Ten podrobnější popis prvního seznámení s novým domovem nemůže být úplný, ale ten první dojem, proložený zvědavostí a očekáváním byl skličující. Následující dny přinesly dojmy a zážitky ještě mnohem horší.

         Nedlouho po našem nastěhování přišla chvíle, dnes hodnocená poněkud odlišně, než v tom období bezprostředně po skončení války. Přišel den odsunu německých občanů. Přijela nákladní auta, do nich byl organizován nástup celých rodin i s dětmi. Každý měl kufr nebo ranec. Byli smutní, lhostejní, odevzdaní, mnozí plakali. Rozloučili jsme se také s našimi Němci, manžely Geipelovými. Syn jim padl na východní frontě, svůj osud snášeli s trpkou výčitkou, ale bez nenávisti a zloby. Odjela také nájemnice z půdního bytu hospody Hilda. Tak jsme tedy pomohli osídlit pohraničí.

.