Vina

Ticho náhle naruší zvuk prastarých hodin. Odbíjejí celou a dělají při tom velký rámus. Muž se lekne a hlasitě vzlykne. Jakoby se probudil z hlubokého spánku. Napřímí se na židli a nepřítomně se rozhlédne kolem. Zdá se mu, že nepoznává, kde se nachází. Najednou si uvědomí, že nechal vyhasnout kamna a otřese se chladem. Nemá však sílu vstát a zatopit. Káva v šálku také vystydla. Muž znovu zaboří hlavu do dlaní a ponoří se do neradostných myšlenek.

Arnošt žil sám s matkou. Nikdy nemluvila o otci. Snad to byl nějaký voják spojenecké armády, který se po válce vrátil do dalekého domova. Nebo snad nějaký bohatý podnikatel, který měl tu vadu, že byl ženatý. Nebo třeba zemřel, než si matku stačil vzít. Kdoví, kdo to vlastně byl. Arnošt o něm často přemýšlel a představoval si, jak vypadá. Jako tlustý řezník pan Vomáčka nebo drobný mužíček s velkou čelní pleší a malými kulatými brejličkami, magistrátní rada, pan Stejskal. Líbil by se mu i tatínek v  uniformě, třeba i nádražácké, jako byl otec jeho dávného spolužáka, pana Koudelky. Jako malý kluk viděl tátu v každém muži, kterého kde potkal. Nedovedl si však představit, že by s nimi doma nějaký takový muž žil.

A to hrozné jméno, které mu dala. Snad se mu za toho neznámého otce chtěla pomstít! Arnošt nikdy neměl kamarády. Děti byly k němu zlé, posmívaly se mu. Z jeho nezvyklého jména si dělaly legraci: “Angrešte, angrešte…,” pokřikovaly na něj. Však se trochu tomu opomíjenému ovoci podobal. Byla to taková bledulka nazelenalá, neduživá, slaboučká. Taky byl často nemocný. A když mu někdo ubližoval, nedovedl se bránit, jen se jako ten zelený angrešt naježil a uzavřel do své slupky. Kolikrát mu jen děti nabančily! A pak, když celý špinavý, potrhaný a samá modřina došel domů, dostal ještě svůj díl od matky. Jak tehdy nenáviděl celý svět!

Nepěstoval žádný sport, nevěnoval se žádným koníčkům. Jen jednu zálibu měl. Knížky. Však taky když dokončil školu, přijali ho nějakým zázrakem do místní knihovny. Neučil se nijak špatně, ale matka rozhodla, že žádné studium se konat nebude. A čím by se měl vyučit? Takové budižkničemu? Uvolněné místo bylo pro Arnošta jako dar z nebes. Jeho předchůdkyně byla matka s dvěma malými dětmi, která byla s nimi často doma. Ke své práci neměla zvláštní vztah a nakonec byla ráda, že mohla Arnoštovi svoji práci předat.

Rychle se zapracoval a pochopil systém řazení knih. Začal studovat knihy jednu po druhé. Ani si moc nevybíral a četl všechno. Postupně se stával dosti sečtelým. Dovedl lidem poradit, co si vypůjčit. Nebyl sice moc hovorný, ale lidi začali do knihovny zase rádi chodit. Ale Arnošt byl nejradši, když byl v knihovně úplně sám. Rychle provedl nezbytné zařazení knížek a ponořil se do čtení. Jak rád se vžíval do osudů literárních hrdinů! Chvíli byl ubohým Quasimodem, posléze hrdinským d´Artagnanem, pak zase mstícím se Monte Cristem nebo osamělým Robinsonem. Jenom role milovníků mu neseděly. Nerozuměl lásce, vášni ani žárlivosti. Často si knížky nosil domů. Matka ho už nechávala být, nosil přece domů peníze a oba je živil. Občas ho sice sekýrovala, jak byla zvyklá, ale Arnošt už to ani nevnímal. Udělal rychle, co chtěla a utíkal opět ke svým hrdinům.

A tak šel čas. Matka ani nepřipustila, že by si mohl a měl najít ženu. Měl přece ji. Na co další hladový krk a dokonce cizí člověk do jejich světa! Že by mohl Arnošt založil vlastní rodinu, bylo nemyslitelné nejen pro matku, ale i pro syna. Oba vedle sebe stárli. Stávali se ještě nerudnějšími a nesnášenlivějšími. Přidaly se nemoci, jak to ovšem ve stáří bývá. Ještěže hodná sousedka z domu občas zaskočila, trochu uklidila, nákup přinesla. Ale matka byla stále nespokojená a ta dobrá duše jí nikdy neudělala nic po chuti. Jen její silné sociální cítění jí zabránilo, aby se o oba podivínské sousedy přestala starat.

Na magistrátě města se začalo šuškat, že Arnošt nemá potřebné vzdělání na místo knihovníka. Dcera jednoho z vyšších úředníků právě končila střední knihovnickou školu a začala se ohlížet po místě. Arnošt začal být nervozní. Nedovedl si představit, co by dělal, kdyby o místo přišel.Vždyť nic jiného neumí! Poprvé si uvědomil, jak svůj život promarnil. Alespoň jazyky mohl studovat. Nebo si večerně udělat střední školu, aby o tom matka nevěděla. Čím více se blížil konec školního roku, tím byl Arnošt nervoznější. Na matku se několikrát utrhl, když ho plísnila pro nějaké hlouposti. V noci špatně spal, už si představoval, jak někde na ulici žebrá. Neměl chudák ani ponětí o podpoře nezaměstnaných, o sociálních dávkách.

Matka na něj vytřeštila oči a chvíli zůstala stát bez hnutí. Pak se nějak podivně zkroutila a těžce dopadla na židli. Začala sebou škubat a z otevřených úst jí tekly sliny. Chtěla asi něco říci, ale nevypravila ze sebe ani hlásku. Arnošt na ni s hrůzou pohleděl a celý se roztřásl. Nevěděl, co si má počít. Když se pokusila k němu natáhnout zkroucené ruce, k smrti se vyděsil. Vyběhl z kuchyně. A rychle ven z  bytu.

Vešel dovnitř a zapotácel se. Do nosu ho praštil zápach rozlitého piva, nemytých a zpocených těl a hlavně množství cigaretového kouře. V hospodě to hučelo jako v úle. Bylo tam tolik lidí, že si už neměl kam sednout. Vmáčkl se tedy k výčepnímu pultu. Netušil, že zrovna mezi dva muže, kteří se nějak nemohli dohodnout o jakési strašně důležité věci. Snad to byl fotbal nebo hokej. Arnošt se zpočátku snažil pochopit, o čem to vlastně mluví, ale po chvíli to vzdal. Muži na sebe pokřikovali přes Arnošta a šermovali mu rukama před obličejem. Arnošt se snažil je překřičet a objednat si pivo. Nakonec před ním přistál půllitr tak rychle, že z něj vystříkla pěna a Arnoštovi potřísnila kalhoty. Neměl však čas nad tou skutečností dumat, protože ho muži vtáhli do svého sporu.

“Hele kámo, komu fandíš? Co řikáš klokanům?” oslovil Arnošta jeden z nich a v jeho dechu bylo cítit cosi mezi kontušovkou a fernetem.

Oba muži se smáli jeho nevědomosti.

“Jak je to možné? Matka nezavřela?” zoufale si pomyslel.

“Vaše paní matka dostala záchvat mrtvice. Asi chtěla dojít pro mě a dveře na chodbu zůstaly otevřené. Proto jsem si toho všimla a zavolala doktora,” o překot vyprávěla sousedka. “Ale doktor říkal, že to bude dobré, dostane se z toho,” snažila se Arnošta utěšit. Muž na ni vytřeštil oči. Vždyť ona vůbec neví, že jsem byl doma. Já jsem na matku zařval a ona dostala záchvat. Já jsem to zavinil! Ach můj bože!!!

Koukal se na šedou zeď. Jídlo vonělo a přimělo ho, podívat se před sebe. Chvíli se v něm šťoural a pak toho nechal. Talíř odstrčil. Pořád se mu vracelo pomyšlení na to, co způsobil. Kdyby na ni nekřičel, nemuselo se to stát. Ale tak rychle to z něj vyletělo! Ani tomu nemohl zabránit. Měl se ale ovládnout. Je to přece jen jeho matka! Přece jen to tak nemyslel. Vstal a začal přecházet po kuchyni. Od okna ke dveřím. Od dveří k oknu. Sem a tam. Tam a sem. Pak si zase sedl. Jídlo mezitím vystydlo. Arnošt to však nevnímal.

Noc byla dlouhá. Až k ránu se přinutil si lehnout. Spal špatně, často se probouzel. Když konečně usnul, už svítalo.

Probudil se zpěvem ptáků. Zprvu si nemohl vzpomenout na nic, co ho v noci tak trápilo. Jakmile si to uvědomil, rychle procitl. V mžiku byl na nohou. Musí do nemocnice. A kde to vlastně je? Nikdy se o takové věci nestaral. Zazvonil o patro níž u sousedky.

Ukázalo se že se sousedka vyzná i v nemocnici. Brzy našli to správné oddělení. Když se však zeptali na matku, sestry se najednou tvářily vyhýbavě. Jedna nevěděla, o koho se jedná, druhá musela rychle k nemocnému. Konečně třetí, když vyslechla jejich žádost, uhnula s očima a řekla, že je zavede k ošetřujícímu lékaři. Arnošt nic netušil, ale sousedka věděla, že je zle. Nahlas ale nic neřekla. Sestra je uvedla do pokoje lékařů a vybídla je, aby se posadili. Seděli chvíli potichu. Sem tam přes chodbu přeběhl personál, přešly návštěvy k nemocným. Konečně se otevřely dveře pokoje a dovnitř vstoupil lékař. Vysoký mladý muž s bohatou hřívou černých vlasů, v bílém plášti. Jindy asi usměvavý a příjemný, dnes byl velmi vážný. Čekal jej nepříjemný rozhovor.

“Víte, je mi to moc líto, ale vaši maminku už se nepodařilo zachránit. Když ji sem včera přivezli, už neprobrala k vědomí a k ránu zemřela. Nejdřív to nevypadalo tak zle, ale dostala plicní embolii a už jsme jí nemohli pomoci. Upřímnou soustrast,” s účastí vyprávěl lékař. Sousedka zbledla a sklopila hlavu.

Ve studené kuchyni je už temná noc. Arnošt konečně vstává od stolu. Jde k vypínači a rozsvítí. Rozlédne se po místnosti. Na kredenci záhledne matčiny brýle. Staré, optřebované a vyspravené drátkem. Taková obyčejná věc a jakou trýzeň mu přináší! V hlavě mu opět zavíří výčitky. Chytne se za hlavu a opět se rozpláče. Popojde k oknu. Tady matka často sedávala a využívala té trochy světla za soumraku, aby nemusela ještě rozsvítit. Tady ji nacházel, jak s brýlemi na nose zašívala už notně spravované prádlo, háčkovala ty věčné dečky nebo četla zamilované romány. Jak často jí vyčítal, že si kazí oči. Ještě tu stojí její židle. Arnošt vykoukne z okna. Venku je jasná noc, nebe plné hvězd.

Jde k umyvadlu. Pomalu a rozvážně se oholí, umyje se a vyčistí si zuby. Pak jde do pokoje a ze skříně vybere svůj nejlepší oblek. Je sice už trochu z módy, ale Arnošt to vůbec netuší. Je to nejlepší kus oblečení, které má. Snad ho matka za to nebude plísnit. Oblékne se a vezme si své nejlepší černé boty. Takto ustrojen si lehne do postele vysoko nastlané peřinami.