Když jsem byl malým pasáčkem - Čarodějka a pavouci

ČARODĚJKA A PAVOUCI

   Dědečkův dům byl doslova obsypán pavučinami.

   Nebylo to proto, že by se o dům nechtěl nikterak starat, ale byl prostě postaven v místech, kde právě tito členovci měli své hájemství. Měl různé kouty, koutečky, zárubně a zákruty. Přívětivá prkna a prkýnka se škvírami a otvory po sucích. Díky ovcím oplýval i dostatkem potravy v podobě různých much, mušek a otravných hloupých ovádů, kteří jsouce oslepeni vidinou krvavé hostiny, končívali v sítích nejčastěji.   Prostě učiněný to ráj pro osminohé soudruhy. Snad proto se tohoto místa drželi zuby drápy. Zuby byly v tomto případě zastoupeny chelicerami, ale to sem teď nebudeme tahat.

   Boj s pavučinami, respektive s jejich obyvateli byl vlastně jen takovým bojem s větrnými mlýny. Dědeček, tento don Quijote v manšestrácích, chodil zpočátku okolo s koštětem na tyči, aby dosáhl co nejvýš a vymetal kdejaký kout. Později, po zralém uvážení, svůj boj vzdal a nechal dům pavoukům zcela k dispozici. Tito neúnavní stavitelé tenat a umní tkalci se totiž nikdy nenechali nějakým koštětovým nezdarem odradit a přes noc si stejně vybudovali síť novou a ještě krásnější.

   Děd se s nimi nakonec naučil žít a dokonce jich začal využívat ve svůj prospěch. Jen do domu mu žádný nesměl. Tam byli nemilosrdně pronásledováni a potíráni. Veškerá jejich revolta byla hned v počátku nemilosrdně zastavena. Okamžitě byli polapeni do nějaké sklenice a bez slitování vyhozeni ven a to až za plot, aby si pamatovali, že „takhle tedy ne, přátelé!“. A že se nachodil, to mi věřte.

   O pavoucích věděla své paní Jůzlová. Bydlela za lesnatým kopcem na druhé straně silnice, kam jsem měl vstup zapovězen. To víte, musel bych svýma vyzáblýma nožkama překonat nebezpečnou silnici, kterou tehdy brázdily „nadupané“ automobily a jen číhaly za zatáčkou, aby vás dostaly. Tedy alespoň podle představ mé starostlivé maminky. Občas tudy totiž divoce projel nějaký ten ukňučený wartburg nebo se právě z oné zatáčky vyřítil „rozzuřený vysavač“, který na sebe vzal podobu trabanta. Když jste měli štěstí, tak jste narazili na embéčko, nebo vás trefil moskvič. Ve svátek si to pak kolem prosvištěla majestátní šestsettrojka s nějakým předsedou a během žní každou chvíli zahrozila zrním po okraj naplněná tatra. Ta, s nápisem ANI ZRNO NAZMAR, povětšinu za sebou zanechávala cestičku z drobných zrníček jak Mařenka v temném lese.

   Paní Jůzlová se vyznala nejen v pavoucích, ale i v přírodních „vědách“ a okultizmu. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená a tak mi to dědeček převedl do lidštiny a tajemným úsměvem mi sdělil, že se jedná o čarodějnictví.

   Paní Jůzlová bydlela v malém domku mezi poli a sbírala různé byliny a lesní plody a míchala z nich léčivé čajové směsi a lektvary na všemožné nemoci. Dědeček sice na svých toulkách s ovcemi posbíral také kdejakou rostlinku s léčivým účinkem, ale pokud ho napadla nějaká vytrvalejší neodbytná nemoc, využíval raději její bylinné směsi, neboť se různě podporovaly a měly vyšší účinek, pokud byly namíchány ve správných poměrech a seskupeních. To vše podpořeno medem od Fiedlera a slivovičkou dělalo s tělem divy.

   Paní Jůzlová kromě sběru bylin vyráběla také všemožné amulety a škapulíře. To byly takové podivné váčky, které obsahovaly bůhvíco, ale člověka to mělo chránit proti zlým silám. Nosila na sobě různé náramky, přívěšky a korále. Na rukou měla spoustu mohutných prstenů, které svým blyštivě zlatým třpytem připomínaly drahocenné skvosty a vzbuzovaly tak pocit výjimečnosti a neskutečné hodnoty. Na hlavě měla perleťovou čelenku, která jí mírně nadzvedávala rusé vlasy, takže působila dojmem, že je vyšší, než ve skutečnosti byla. V uších se jí pohupovaly velké kruhové náušnice a v ústech se jí blýskal pravý zlatý zub. Ty náušnice připomínaly gymnastické kruhy, na kterých by jistě nějaký zdatný cvičenec dokázal vyfiknout dechberoucí sestavu, plnou obtížných figur.

   Vyráběla různé vonné tyčinky, dokázala číst z čajových lístků i kávové sedliny. Potulovala se v okolí s mošnou v různých, denní i večerních časech, objímala stromy a platila v kraji za podivínku. Přesto si k ní mnozí našli cestu, aby jim zvěstovala, co je nemine, nebo jak se bude v tomto roce dařit dobytku a polím. Zato ji samozřejmě hned při první příležitosti pomluvili, aby to před sousedy nevypadalo, že jí jako nějak fest věří a že ji potřebují. Ona to věděla, ale stejně jim své znalosti předávala dál a ráda.

   Člověk by očekával, že bude vykládat třeba i karty, ale to ona nedělala, neboť o kartách tvrdila, že jsou to falešnice falešné, ale spíš si myslím, že to prostě neuměla. Také o cibuli neměla zrovna dobré mínění. Tvrdila, že lže. Snažila se určovat podle slupek, jaká bude zima, ale velice ji slupky zklamaly. Často se zima totiž projevila jako pěknej prevít a na slupky cibule prostě zvysoka kašlala. Nedbala ani jejich tvarů, ani síly. Asi jí nikdo nevysvětlil, jak se má podle slupek chovat.
   „Copak nešlo o tu zimu, ta ať si dělá, co chce, že?“ říkala, „ovšem Jůzlová pak vypadá jako debil!“ a tak na cibuli, toliko oblíbenou mým dědem, nadosmrti zanevřela.

   Ovšem v čem se dokonale vyznala, to byla různá zákoutí pavoučí dušičky. V pavoucích se vyznala jako nikdo a dokázala podle nich určit nejen, jaké bude počasí, ale přímo jaký bude rok a urputnost místních zim. Dědeček se o tom dozvěděl na jednom z pravidelných kázání od lékárnice Průšové. Ta ho navedla správným směrem a zanedlouho už kmet seděl tváří v tvář čarodějce a poslouchal její poutavá vyprávění o osminohých přátelích. Vysvětlovala mu jejich povahy. Kreslila tužkou podivné tvary sítí, a co která z nich představuje a znamená. Učila ho podivná chování rozličných druhů a jak se v nich vyznat. Upozorňovala ho na nevšední pohyby po sítích a na jejich tkaní. Samozřejmě ho neopomněla upozornit, že vše je také závislé na druhu prostředí, v kterém se ten který pavouk zrovna nachází. A tak si děd užíval opakovaná školení a s otevřenými ústy nespouštěl z „pavoučí mámy“ oči. To vše probíhalo u bezového likéru, který zážitek ještě umocňoval. Ten si také jednou odnesl domů pro příjemné chvilky, ale jak říkal, slivovička je slivovička. Čarodějka mu pokaždé prozrazovala další a další tajemství koutníků a slíďáků a byla vděčná za to, že našla v panu Františkovi vděčného posluchače a vynikajícího žáka. A když pak u ní na půdě a poté ve sklepě složil pavoučí maturitu, byla štěstím bez sebe.

   Když jsme tenkrát překonali všechny nástrahy místní komunikace a vydali se jakousi stezkou pro zvěř po zarostlé mezi k lesu, byl jsem natěšen na setkání s kouzelnicí jak Janeba na cigaretu. Umanul jsem si totiž, že chci jít s dědečkem stůj co stůj. Mamince se to moc nelíbilo, neboť jako správný skeptik neměla o prapodivných schopnostech kořenářky moc valné mínění. Dědeček však zaúřadoval svým šarmem tři dny neoholeného elegána a tak jen mávla rukou řkouc, že i dítě má právo poznat všechno a udělat si svůj vlastní úsudek.

   Brzy nás uchvátil temný les a mně se vybavily všechny mé temné představy, které mne obklopovaly při čtení pohádek o perníkových chaloupkách, či ztracených tajemných hradech v temných hvozdech. Oční panenky se mi rozšířily, na těle se postavily všechny doposud vyrostlé chlupy do pozoru a oči těkaly po okolí. Cesta se mírně roztáhla na šířku koňského povozu a dokonale kopírovala pomalý tok lesní říčky s třpytivou a chladnou vodou. Jelikož byl opravdu hic a i děd se začal cítit uřícen, navrhnul, že bychom se v ní mohli na chvíli smočit a oddechnout si. Našel místo v mírné zátočině, kde byla trochu hlubší voda s malou tůňkou a já jsem, bez nějakého zbytečného otálení a čekání na povolení, vypadl z kraťasů a stáhnul rudé trenýrky, které jsem míval na tělocvik. Pomalu jsem vnořil nohy do jiskrně čisté vody. Nakonec, když jsem se dostatečně osmělil, jsem si sedl a voda mi sahala po prsa a nesmírně mě osvěžovala. I dědeček si sedl. Ovšem ne do vody, ale jen na plochý kámen, který mírné vlnky občas ošplouchly a zanořil své unavené nohy do bystřiny. Kolem poletovaly vážky či šídla, kdo se v tom má v tak útlém věku vyznat a vybízely mě ke hře na honěnou. Marně. Kamínky mě popichovaly do chodidel, abych si tenhle nápad hodně rychle rozmyslel a tak jsem to hned v počátku vzdal a tuhle hloupou hru okamžitě utnul. Ještě chvíli mě provokovaly a pak se na to vyprdly a letěly raději někam jinam. Zato mé vlhké tělo přilákalo ovády a ti netrpělivě kroužili kolem jako satelity a jen vyčkávali na mou nepozornost, kdy po mně budou moci skočit a přistát se mi, pokud možno, na odvrácené straně, tedy na zádech. Jelikož jsem většinu času ale proležel opřen o lokty a nechával jsem křišťálovou tekutinu, aby mě krouživě obtékala a pohlcovala kus břicha a nohy, neměli to lehké.

   Když jsme celí osvěžení vypadli z lesa do luk a já v dáli uviděl Jůzlovic chaloupku, počaly mi náhle nožky jaksi tuhnout. Přeci jen vidina čarodějnice, sedící blízko své velké pece s bradavicí na nose, mi nebyla zrovna příjemná. Vůbec mě nějak přestal zajímat okolní svět se všemi těmi poletujícími a skákajícími hmyzáky, včetně zdravících rostlin mávajících mi v ústrety. Jak jsme se k domku přibližovali, mé nožky byly stále těžší a těžší a poněkud si setkání s čarodějkou rozmyslely. Ztěžkl i okolní vzduch. Počal jsem podivně lapat po dechu a sledoval bezstarostného dědouška, který se usmíval a pohvizdoval si nějakou odrhovačku stále dokola, protože dál tu melodii asi neznal. Jeho bezstarostnost mě udivovala a o to více znepokojovala.
   „Krásný den vám vinšuju paní Jůzlová!“ křičel už z dálky směrem do předzahrádky, která oplývala roztodivnými druhy květeny a bylin a kolem poletovali motýli ruku v ruce s včelami a čmeláky.

   Z celé té pestrobarevné krásy se pomalu napřímila postava vcelku hezké ženy s přívětivým úsměvem na líci.

   „Dobrý, dobrý, pane Františku. Copak to máte s sebou za malýho kocourka?“ očistila si ruce ve džberu s vodou a utírala si je do květinové sukně. Podali si ruce a já jsem byl představen a pohlazen po tváři hebkou rukou.

   „Vy si dozajista jdete pro ten ledvinový čajíček, že?“

   Tak tohle moc na čarodějnici nevypadalo. Hned mi bylo lépe, a jak jsem potom zjistil, že jejich kočka Róza má koťata a já si je mohu pochovat a poňuchňat, byl stres ten tam. Já byl v sedmým nebi a víc jsem nepotřeboval. Róza si mě sice měřila svým přirozeně podezíravým zeleným pohledem, ale svolila bez vytažení drápků.

   V domku to vypadalo zajímavě. Všude visely svazky rostlin, které se sušily a krásně voněly. Na pití jsem dostal citronádu a nestačil se divit, čím vším jsem byl obklopen. Hledal jsem pořád někde nějakou křišťálovou věštící kouli, ale jedinou kouli, kterou jsem objevil, bylo „sněžící“ těžítko se sněhulákem a malým stromečkem. Moje oči na vrch hlavy mě prozradily.

   „Klidně si ji puč a zatřep si,“ smála se bylinkářka a já toho využil hned několikrát. Hrozně mě to bavilo a okamžitě jsem zatoužil vlastnit něco takového i doma. Přání jsem si splnil až v dospělosti, kdy jsem neodolal a jedno velké se zimním kostelíčkem si dovezl z cesty po Itálii. Vždycky, když s ním zatřesu, jako bych znovu cítil tu vůni léčivek.

   Když si oba povyprávěli pár historek z okolí a já byl důrazně přesvědčen, že si opravdu to strakaté kotě nemohu vzít s sebou, dostal jsem od ježibabky, pardon, paní Jůzlové, hrníček se zelenou usměvavou žabkou a do ní na cestu ještě trochu skvělé vody s citronem. Ten hrníček jsem měl po mnoho let. Než mi ho rozbil synek, když si hrál s plastovým pendrekem na Hvězdné války, nebo co.

   Když se blížila zima, či naopak léto, začal být děd jak na jehlách. Věděl, že musí navštívit své kamarády mezi kompoty i ty v podkroví, neboť každý z nich věděl něco jiného a tím mohli všichni přispět svou troškou do mlýna a vytvořit algoritmus pro výpočet co největší pravděpodobnosti, že předpověď bude přesná jak švýcarský hodinky. A tak začal chodit po sklepení, nakukoval těm chlupatým tvorům do kuchyně, sledoval a přeměřoval jejich sítě. Zvědavě hledíval do jejich vytřeštěných očí, a že jich měli, a snažil se z nich vyčíst co nejvíce informací. Ty si zapisoval do paměti nebo později už i na papír a nahoře v pokojíku je za temných nocí rozkresloval a podroboval podrobné analýze. Činil tak dlouho, dokud nenabyl přesvědčení, že už má dostatek indicií, které mu jasně hovoří o čase budoucím a mohl být se svou prognózou spokojen. Poté ji nabídnul několika svým věrným. A ti později tajně zase svým věrným a tak dál. Nutno podotknout, že pavouci, nebo spíš dědeček, byl ve svých analýzách hodně přesvědčivý a lidi na něj i dali. A on se opravdu nemýlil. Což bylo dobře, ale o to víc to vyznívalo až děsivě.

   Jo a ještě něco. Než jsme opustili chaloupku mezi poli, pošeptala rusovláska dědovi, ať na mě dává pozor, že cítí něco jakoby divného okolo mě. Jako kdyby na mě útočila nějaká nemoc.

   O týden později, jsem si zlomil ruku. Nekecám!