Patent na pravdu

Mířím do polikliniky Pacovská. Chvíli hledám zapadlou budovu mezi paneláky, motám se kolem mrakodrapů na metru Budějovická. Je mi poměrně špatně. Abych se správně vyjádřila - necítím se ve spojení sama se sebou, v hlavě mi běhají roztodivné myšlenky: skáču pod metro, skáču pod auto, řežu do sebe žiletkami, krvácím ve sprše. Asi mám depresi nebo úzkost nebo tak nějak se to nazývá.

Otevírá mi dveře pan doktor E, postarší chrchlající chlap v bílém obleku, se šedými vlasy v culíku. Usadí mě na hnědé sofa, ordinace je nehostinná a strohá. Stačila jsem si vygooglit, že pan doktor E píše básně, nijak ho to ale nerozveseluje a můj pokus o konverzaci brzy smete ze stolu.

Následuje sled otázek: jak jsem to měla, když jsem byla malá, rodinné zázemí, škola, puberta. Vyklopím upřímně nefungující rodinné vztahy, divný, odměřený vztah s mým otcem, pečující, laskavý vztah s matkou, bouřlivé dospívání, experimenty s alkoholem a se staršími muži, patnáct stěhování, přesuny mezi Francií a Prahou, další experimenty s labilními, neperspektivními muži. Na konec testu kreslím muže a ženu, dívám se do Rorschachových obrázků, pan E se doptává a bedlivě zapisuje. Po sedmi hodinách hlubokého rozhovoru pronese suše:

« Slečno, máte docela problém. » a hledá na zdi v tabulce diagnózu, kterou by mi přiřadil. Ptám se, co mi teda je.

« Máte velmu strukturovanou, fragmentovanou osobnost, přiřadil bych to do kolonky F.60.3. », říká pan E a já, unavená, nevím přesně, co si pod tím mám představit.

O týden později si vyzvedávám u své praktické lékařky psychologický posudek, napsaný na psacím stroji na průklepovém papíře. Dozvím se toho o sobě mnoho, ale moc tomu sama nerozumím. Snad rozumím jen tomu, že působím jako oktávanka a trpím prý emoční nestabilitou. A tak chodím po světě s oficiální diagnózou, založenou v deskách doma u mé laskavé matky. Emočně nestabilní bývám, výkyvy mám také, ale kdo by dnes věřil tomu, že má medicína patent na pravdu?