Osobnost Borkovský Ladislav

Osobnost Borkovský Ladislav

K výkonu čestné povinnosti – Základní vojenské služby jsem byl povolán k 1. 10. 1968, k pluku VÚ 6165 do Lipníka nad Bečvou. Zde jsem strávil celé dva roky, které byly (jak jinak) plné paradoxů. Tyto se člověku se natolik vryjí do paměti, že když jsem začal „sepisovat paměti“, začal jsem vzpomínkami na vojenská léta. Ostatně jsou to povídky, které jsem zde na Písmáka vložil jako první, a to 21. 10. 2014 pod názvem Cesta do zeleného - I, II, III. Proto nebudu opisovat již popsané, zmíním se jen o tom, co v té povídce nenajdete. A také se postupně doberu k osobnosti Ládi Borkovského.

Narukoval jsem na Péešku. První den mě slušivě přistřihli a vystrojili zeleným mundůrem a plnou polní. Vojna začala druhý den ráno rozcvičkou a pak už následovalo: „Jedem holubi, jedem!!!“

Z mého stylu života bigbítového rebela nezůstal kámen na kameni. Naštěstí ani tady v zeleném království, kde blbost, buzerace a debilita kvetla, jsem díky náčelníkovi pro kulturu a osvětu, majoru Hrančíkovi nebyl od bigbítu zcela izolován, neboť se mi splnil můj sen - založit bigbítovou skupinu a to již někdy začátkem roku 1969. Také máti dostala za úkol shánět výtisky Pop music expres a Melodie a pravidelně mi je posílala.

Na vojně „oblíbený“ týdeník Obrana lidu se shánět nemusel a byl zdarma. Ale začátkem listopadu mě naštvali, tak jsem napsal do redakce:

„… musím konstatovat, že se váš časopis stal velice jednostranně zaměřeným. …a také zastávám názor, že redaktor, který chce o něčem psát, musí mít alespoň trošku přehled a být do věci zasvěcený. Je totiž velice trapné, když  ve vaší OL č. 45 na straně 7 jsem se dočetl pod špatně exponovaným snímkem čtyř ulízaných 17-18tiletých chlapečků v apartních oblečcích, že se jedná o skupinu The Beatles. Cituji text: „Poznáváte tyhle čtyři mládence s úhlednými  k r á t k ý m i  účesy?...“   (Ne!!!  Nepoznávám je! Především „čtyři mládenci“ -  The Beatles mají dnes už téměř 30 let a takhle se česali a oblékali snad v roce 1960, a to už je, počítám-li dobře, deset roků!) …“Ne, nemýlíte se! Jsou to proslulí liverpoolští The Beatles. Dali se totiž ostříhat. Že by toto gesto znamenalo odzvonění módě „mániček“?“

„…Vážený pane redaktore, který jste měl tu odvahu se podepsat (tvl)!

Nebuďte naivní a směšný! Kdo myslíte, že na tu vaši fintu naletí? Myslíte, že Váš propagační článeček bude mít za následek návaly a fronty v holičství? Píše se rok 1969! Dlouhé vlasy se nosily již dávno před vznikem Beatles, nosí se a nosit se budou, i když se vám to třeba nelíbí. Já osobně, i když mám momentálně „krátký a slušivý účes“ podle řádů a předpisů, si po vojně opět nechám narůst vlasy takové délky, jakou měly dříve. A podotýkám, že nejsem ani podvratný, ani kontrarevoluční živel, prostě se mi dlouhé vlasy líbí… (atd).

Pokud byste chtěli napsat opravdu něco kloudného o „proslulých liverpoolských Beatles“

a měli nedostatek fotografického materiálu, napište, a já Vám mohu obratem zaslat několik jejich snímků ze současnosti a ujišťuji Vás, že vlasy mají stále stejně dlouhé, jak se na Beatles sluší a patří, i když už mají těch 30 a sakra - už by měli mít nějaký ten rozum! ... (atd).

S pozdravem míru zdar!“

Já jsem svůj rozhořčený dopis psal 6. 11. 1969 a odpovědi se mi dostalo k mému překvapení briskně - za devět dní! Shrnuto: I když už nastala doba normalizace, ještě se občas nosila slušnost… (i když toto asi byla z nouze ctnost). Odpověď dle mého názoru byla vylhaná, ale i tak lepší než nic. Zde je doslovný přepis:

OBRANA LIDU, v Praze dne 14.listop.1969        Čís. 3868/69-vlý

Milý příteli,

děkujeme za Váš dopis. Byl sice napsán krajně ostrým tónem, který není obvyklý, nicméně jde spíše o věc samotnou, než o formu, kterou jste v tomto případě zvolil. Nutno říci, že skutečně došlo k nedopatření našeho externisty, který převzal tuto zprávu ze zahraničního pramene, tudíž v žádném případě nešlo o záměrné klamání čtenářů. Takové věci se mohou pochopitelně stát – opakovali jsme prostě chybu, které se dopustil někdo jiný. I tak nás to ovšem mrzí a věříme, že nám to stejně jako jiní pisatelé prominete.

      S pozdravem

                             za redakci…                                        (razítko a nečitelný podpis)

V září 1969 se moje máti přestěhovala do Havířova - tím pádem i já, i když toho času v zeleném. Když kamarád Jarda Břuska zjistil, že se ze mě stal Havířovák, napsal mi, že má v Havířově skvělého kámoše, který je stejně (ne-li víc) žáhnutý bigbítem a že je po úrazu a po rozvodu, že má spoustu dobré muziky a určitě bude rád, když ho přijdu navštívit, tedy jestli chci, zprostředkuje mi kontakt. A že chodí o holi na protézách. V té době se informace mezi vojákem a civilem daly vyměňovat pouze písemně. Takže k připravované schůzce došlo až někdy v květnu 1970, kdy jsem dostal dovolenku. Ten člověk se jmenoval (jmenuje) Ladislav Borkovský.

Přestože jako mazák jsem už neměl nováčkovský výbrus a mohl jsem si dovolit jej navštívit v civilu, přišel jsem ve vojenském mundůru. To aby nedošlo k omylu, vždyť přece jen se uvidíme poprvé. Zazvoním - a když otevřel, trochu jsem zalapal po dechu. „Ty jsi ten voják Pavel, o kterém mi říkal Břuska, že? Tak pojď dál, pokud ti nevadí, že mám návštěvu!“ pravilo to zjevení, které přihopsalo po zemi vsedě po rukách. Dlouhé černé háro, plnovous, orlí nos a uhrančivý pohled. Přesto mi byl hned něčím sympatický. Tedy vejdu dovnitř a vidím i toho návštěvníka. A tím byl - anebo spíše - nebyl nikdo jiný než … Jiří Černý!!

„To je můj známý a kamarád Jiří Černý z Prahy!“ představil mi ho, i když nemusel. Tenkrát Jiřího Černého znali snad všichni. Od té doby vím, že je to velmi příjemný člověk a je to osobnost. Poseděli jsme asi třičtvrtě hodiny, poslouchali hudbu (pro většinu národa nedostupnou), mluvili o všem možném a pak jsme šli na pivo do Beskydu. Pomohli jsme Ládíkovi se nasoukat do protéz a vyrazili jsme.

Až teď jsem si uvědomil, jak je Jiří Černý vysoký, ale vlastně i Borkovský, a to už si nechal ty protézy vyrobit o čtyři centimetry kratší, než byla jeho „původní“ výška, aby se mu líp chodilo. Zvládal to bravurně. V hospodě po nás všichni čučeli a já si připadal, jako bych seděl u stolu s Rooseveltem a Churchillem na Jaltské konferenci.

Vypili jsme asi čtyři piva a mí společníci se mě mimo jiné dotazovali, čím jsem v civilu, u jakého vojska sloužím… Načež jsem se rozpovídal, jak to teď na vojně chodí, a že máme kapelu, co hrajeme, jak jsme dopadli na ASUTu (vyhráli), a ještě pár historek, například korespondenci s Obranou lidu. Poprvé jsem slyšel Jiřího Černého se hlasitě a srdečně smát. Normální člověk… (a tím zůstal dodnes).

Měl jsem sice opravdu silné nutkání začít pět chválu za Houpačku, Gramoklub, Mikrofórum, ale přišlo mi to přiblblé (už to určitě musel mockrát slyšet) a vlezlé. A stále jsme byli středem pozornosti. Pak Jiří Černý za všechny zaplatil a pan vrchní nám šel s úklonou otevřít a přidržet dveře. Takové bylo moje první setkání s Láďou Borkovským. Pak po mém návratu z vojny jsme se už vídali dost často.

(Zde opět měla být fotka, kterou mi tento stroj odmítá přijmout ... je to škoda - je to Láďovo PF z roku 1975. Omlouvám se)

Snad by bylo vhodné sdělit, jak o ty nohy přišel. I když někomu to přijde asi dost nevhodné. Ale my už jsme si tak na něj dávno zvykli. Po absolvování střední školy SVVŠ se celkem brzy oženil, a aby nemusel na vojnu, upsal se na šachtu na deset let. Coby středoškolák se po čase manuální dřiny stal důlním lokomotivářem. Na šachtě se dějí různé nešvary a nedodržují se bezpečnostní předpisy. A v dole bývá dost často bordel. V kolejišti ležela kláda dřeva, která zřejmě spadla z vozíku předchozímu vláčku. Láďa si nastavil mašinku na nejmenší možnou rychlost, vystoupil z kabiny a šel tu kládu odklidit. Tu odklidil, ale k jeho neštěstí se mu noha vzpříčila mezi pražci. A pak už se jen bezmocně díval…

Sice málem vykrvácel, ale přežil to (jinak by nevznikla tato povídka). Řekl bych, že toho horroru postačilo. Asi po roce pobytu po nemocnicích a rehabilitačních ústavech se vrátil do normálního života, ale co už tak pro něj mohlo být normální? Po půl roce se s ním rozvedla manželka a zůstala mu pouze vyživovací povinnost na roční dcerku. Z toho mizerného invalidního důchodu.

Začal se s plnou vervou věnovat svým koníčkům, což byly kresby, malování akvarelem, vymýšlení a kreslení vtipů, některé mu otiskli i v Dikobrazu. A hudba, hlavně rock, soul, rythm en´blues. Měl přes své známé přísun LP desek ze zahraničí. A začala se u něj slézat havířovská „šlechta“ či spodina - jak chcete. Víno teklo proudem, gramofon řval a sousedka pod ním hrála sólo na dvě trubky od ústředního topení. Prostě underground. Také vydal knížku básniček pod pseudonymem Ladislav Beznoh…(když už jeden básník začal užívat pseudonym Petr Bezruč - tak proč ne?). Pár aforismů a básně to byly stejně vtipně uhozené, jako ty naše z Klubu neumětelů.

Kdykoliv jsem k němu přišel, měl většinou nějaké hosty, každý něco tekutého donesl. A stále bylo u něj doma nakouřeno až modro, takže se neustále větralo, i v zimě. A Láďa neustále hopskal po zemi bez protéz, jen v tílku a trenýrkách, tak jak jsem ho viděl poprvé.

Ptám se ho: „Láďo, tobě není zima?“

Odpověď: „Ne, není… dyť víš, že člověkovi je zima od noh, a já je jaksi nemám… Ale víš co je nejhorší? Když mě začne svědět palec u nohy a já se nemůžu poškrábat!“  Tak to není vtip - takové pocity opravdu měl.

Nechci popisovat všechny akce a výstřednosti, které se kolem Ládíka odehrávaly. Aby to nevypadalo, že byl vyvrhel na pokraji lidské společnosti, protože naprosto neodpovídat tehdejším „estetickým normám“ a spousta zarytých stalinistů mu nemohla přijít na jméno. Byl to prostě bohém a havířovský démon. Ale měl výdrž - játra mu neztvrdla, ani mozek si nevypil.

Dnes již je to dědeček, nepije, nekouří, žena mu připravuje dietní stravu. Ovšem optimismus a humor ho ani v nejmenším neopouští. Ke konci minulého roku oslavil pětasedmdesátiny, zároveň mu přátelé umožnili uspořádat výstavu svých děl, které se ještě podařilo dohledat, protože spoustu svých kreseb rozdal. A následně na excelentní sešlosti svolané Magistrátem města Havířova obdržel od primátorky vyznamenání „Osobnost roku“ - za celoživotní zásluhy o rozvoj kultury v Havířově.

Dokonalý paradox: Za minulého režimu ho chtěli za „stejné zásluhy“ zavřít. U soudu si tenkrát vyslechl: „ Jste sice podvratný živel, ale vzhledem k vaší invaliditě nemáme žádné nápravné zařízení, kam bychom vás mohli umístit. Proto se budete muset spokojit s roční podmínkou.“

Láďa na to pokorně pokýval hlavou a pravil: „Děkuji vám, soudruzi!“