Setkání slunce

Děkuji vám za komentáře a za laskavou pozornost. Pokusím se něco doplnit jen k té poslední sloce posledního čísla. Odkaz k předchozímu, na který naráží a2a2a, se zdá i mně v posledním čísle podstatný (psal jsem je s jistým časovým odstupem a na základě odlišného materiálu). Podstatnější ale pro mě byla určitost obrazu (stín), přímo nepojmenovaného, právě v poslední sloce, tj, na konci básně, ale také na konci celého cyklu (jako protějšek hvězdy v názvu).

Na mysli jsem při psaní měl především verše z knihy Kazatel:

 

A znovu jsem pohleděl jak všechno pod sluncem je pomíjivé (...) Upadne-li jeden, druh jej nezvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.

Nejvíc první část. Zde mi čtená struna drnčí nejpříjemněji. Přestože silně deziluzivní. Bavíš:)

Je mi líto, že napíšu to, co napíšu, protože mne tvůj text rozhodně zaujal a nepochybně máš co nabídnout. Jen se mi zdá, že toho naříkání je na sebe naskládáno víc než je nezbytně nutné. Např. Verš o kazajce a klínu v hrdle nebo doslovná...kra. Při větší stručnosti by tvé míření bylo účinějši. Také, kdybys skončila v poslední strofě slovem utrácela, zakotvila by báseň v čtenáři tím, že by mi něm více utkvělo to podstatné, co dosud bylo řečeno.  Poslední verše totiž zbytečně dopovídají to, co je čtenář schopen přijat sám od sebe. To však nemění nic na faktu, že jsem si přečetl s chutí a se zájmem.

jsem uhranutá, jak dokážeš udělat z básně jednu velkou metaforu... možná bys měl šlápnout na brzdu a trošku do té metafory přidat jednodušší verš, kde si čtenář nemusí tolik lámat hlavu... nicméně jsem nejen uhranutá, ale i okouzlena :)  je to na víc čtení