Horymírka 08

 

Válka trvala šest roků. Od mých šestých narozenin.

Šest roků je dlouhá doba. V životě malého děcka znamená mnoho, znamená život. Ten pravý, který je, právě probíhá, trvá, byl až do této chvíle a bude věčně.

Bude věčně, ale ta budoucnost je neznámá a děcko tuší, ba ví, těší se, že bude jiná. Nebude hlad, nebude nouze, nebude strach, nebude ani nepřátelství a temná nenávist, protože Němci, které vídáme a slýcháme, jak po ulicích bezostyšně halasí, jak jsou veselí, v obchodech předbíhají čekající ve frontě, mají zvláštní příděly, proto ani bídu nepociťují jako my, tihle Němci už tady po válce nebudou, to každý ví. Lidé se přestanou bát jeden druhého, v rádiu budou moci poslouchat, co je napadne, na přijímači již nebude povinně vystavena varovná cedule, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí. Z nároží a plakátových ploch zmizí hrozná oznámení o posledních popravených, nebudeme již potkávat tiché a smutné Židy, povinně označené žlutou šesticípou hvězdou na prsou, kteří každému, i malému klukovi, který je plný lítosti, bojácně ustupují z cesty. Nebude bombardování, nebude zatmění oken a pouličních lamp, auta a tramvaje nebudou jako bludičky sotva tmou prosvítat modře stíněnými reflektory, všechna světla, co jich na světě je, se rozsvítí naplno a budou svítit celou noc. Přestanou pochody černobílých spratků s dýkami a rachotícími bubínky, z nichž kterýkoliv si může dovolit vyběhnout z řady a dát pohlavek dospělému muži na chodníku, který se před jejich rudým praporem s černým háknkrajcem nechoval dost uctivě.

Prožitků z válečného dusna má takové děcko mezi šesti až dvanácti roky hodně. Všechno zlé si zvykne svádět na válku. Jsou však i jiné zážitky, ty odpovídají věku dítěte a nemají s válkou společného víc, než tu dobu, v níž se odehrávají.

 

Německým vojákům, tak jako všemu německému, jsme se pudově vyhýbali.

Jednou jsem nahlédl do duše takového vojáka a – k­ mému úžasu to byl obyčejný člověk!

Toho léta se mezi kluky ujala hra s kolečkem ze starého kočárku. To se do náboje kola vrazil dřevěný „špaček“, našla se šikovná hůlka a kolečko jsme strkali před sebou.

Také jsem si takovou hračku pořídil.

Honění kolečka po dlážděných chodnících a tu a tam, kde byla menší dopravní frekvence, i po kraji vozovky, se mi stalo vášní. Běžící kolečko mě fascinovalo. Bylo uhrančivé. Nevnímal jsem okolí a ve velkém vytržení je stále a stále doháněl a znovu postrkoval.

Hnal jsem kolečko od Horymírky Soběšickou ulicí nahoru, Lozíbkami oběhl Husovický kopec, zatočil vlevo na Kohoutovu – její trasou dnes běží husovický tunel – a­ dolů, tam, kde je dnešní světelná křižovatka Provazníkové s Dukelskou, tehdy Palackého.

Při běhu z kopce strmou Kohoutovou a Provazníkovou se mi začalo řízení kolečka vymykat z rukou. Měl jsem co dělat, abych s ním držel krok, ale brzy už to nešlo. Kolečko začalo neřízeně pádit a poskakovat středem silnice přímo do křižovatky a já daleko za ním.

Naštěstí tam dole právě nejela tramvaj ani auto.

Jel tam na kole zleva z Cacovické německý voják.

Svoje kolečko jsem nedoběhl. Kutálelo se dál křižovatkou a já, zaslepený honbou, připletl jsem se pod ten bicykl.

Byla to pěkná šupa. Kolo, Němec a já jsme se v mžiku váleli v prachu.

Zatímco jsme se zvedali ze země, voják německy nadával.

To je můj konec, proletělo mi hlavou.

Němec si otřepal uniformu a teprve se na mě pořádně podíval.

Zbledl a nadávat přestal.

Sáhl jsem si na ucho. Ruku jsem měl plnou krve.

Až do té chvíle jsem žil v přesvědčení, že pro Němce v této válce, zvlášť když má na sobě vojenskou uniformu, nemůže být žádný problém někoho zranit, klidně přejet, i zabít. Co za fraky s českým klukem?!

Ale ten voják, jak viděl, že krvácím, byl najednou podivně mírumilovný. Cosi mi říkal, posílal mě domů a jeho pohled vůbec nebyl nepřátelský. Jednal jako normální člověk. Jako by ani Němec nebyl.

Takové překvapení!

Něco jsem zmateně koktal. Věděl jsem, že za všechno můžu já.

Šel jsem najít kolečko a nesl si je schlíple domů. Voják mě chvíli pozoroval, pak beze slova nasedl na kolo a jel svou cestou.

Bolest za uchem mi nepřipadala důležitá. Musel jsem myslet jenom na toho vojáka a měl jsem na sebe zlost, že ne on mně, ale já jemu jsem způsobil nepříjemnost.

Maminka se polekala toho, že jsem se srazil právě s vojákem. Hlasitě domýšlela, co všechno mi mohl udělat. Ale já jsem ho chtě nechtě bránil. Vždyť byl hodný, a vrazil jsem do něho já.

Ucho jsem měl napůl utržené. Myslím, že by se za ním dodnes při troše pečlivého hledání našla jizva.

 

Horymírka byla nás dětí eldorádo.

Taková ulička se moc často nevidí. Tři schodiště usnadňují překonávat její příkrý sklon. Po stranách schodišť jsou mezi betonovými sloupky silné litinové trubky pro bezpečnost opatrnějších chodců, dohladka vyleštěné nejen jejich rukama, ale také zadky celých generací kluků. To by musel být kluk nemocný, aby odolal a nesvezl se, když jde Horymírkou.

Nejen že jsme se po zábradlí vozili, ale také jsme se někdy bosí pokoušeli po strmých trubkách stoupat. Rodiče nám to přísně zakazovali, všude kolem byl samý beton a kamení.

Jednou se to vymstilo Adéle Matulové. Uklouzla a strašným nárazem o to železo se zranila v rozkroku. Hrůza! Snad prý došlo i k nějaké zlomenině kosti. Dlouho, možná celý rok, jsme ji mezi sebou neviděli.

Pro nás to byla dostatečná lekce. Nikdo, pokud vím, se o ten hazardní kousek znovu nepokoušel.

Matulovi bydleli v domečku přímo naproti naší zahrádce. Dva domky, jejich a Svobodů, stojí na terase, která navazuje na terén nad prvním schodištěm a vyrovnává sklon Horymírky až po schodiště dolní. Pod Matulovým domkem stojí už zmíněný dvouposchoďový dům, do něhož později, v pětačtyřicátém, padla bomba. V horním, tom postiženém bytě tehdy s rodinou bydlel nejstarší syn Matulových.

Svobodovi v tom druhém domečku na terase měli – s­tejně jako Matulovi – d­ěcek nepočítaně. Pro nás to byly svobodky a matulky. Asi proto, že převládaly holky. Anebo se to jen dobře vyslovovalo.

Je jasné, že bývalo v uličce živo. Večer se nikomu nechtělo domů, někdy to muselo být až s brekem. Děcka puštěná ze řetězu jsou vynalézavá. Pořád bylo jak, s čím a na co si hrát.

Občas jsme přinesli domů blechu. Maminka se zlobila a blechu tak dlouho hledala, až ji chytila. Jednou však při mytí Mařenčiny hlavy objevila vši, a to už bylo po toleranci. Drastickými procedurami (mezi nimiž se objevil mimo jiné i petrolej) Máňu vší zbavila, ale se „svobodkami“ byl konec.

Myslím, že to chudák Máňa dodržovala. U mě s mými krátkými vlasy to nebylo tak přísné, takže velkou újmu po té stránce nepamatuju.

Adéla Matulová (říkalo se jí Ádela) byla starší, s tou jsem moc nekamarádil. O něco mladší matulka byla Květa. S ní jsem se střídavě hádal a usmiřoval.

Všeobecně se vědělo, že Matulovi jedí psy a kočky. Samozřejmě se zlobili, že je to pomluva. Ale když se náš pejsek, podvraťák Reček, jednoho dne ztratil a nebyl k nalezení, skoro jsme nepochybovali, jak skončil. Pravda se ukázala až někdy po roce nebo dvou, když jsme již měli pěknou fenku Jiskru. Při jedné hádce s Květou jsem jí to ve zlosti vlepil:

„Stejně jste nám snědli Reka!“

A milá Květuška to bez rozmýšlení potvrdila:

„Aťsisi! Šak Jiskru vám taky sníme!“

K tomu však nedošlo. Když se mi jednou – neznalému a nezkušenému klukovi – s­talo, že jsem vzal hárající Jiskru na procházku nic zlého netuše a netuše nic, ani když nás začalo vytrvale provázet několik psů, skončilo to, jak muselo. Milá Jiskra se na Brandlovce u pumpy s jedním podvraťákem svázala. Druzí psi chvíli okouněli a pak šli pryč. Strašně jsem se styděl. Málem jsem chudáka Jiskru před lidmi zapřel. Ale stejně každý věděl, že je naše.

„Počkej, toto pomůže,“ řekla paní, co si šla pro vodu.

Napumpovala kbelík plný vody a pěkně zhurta ho na svázaný párek vylila. Jiskra a podvraťák od sebe udiveně odskočili a bylo to.

Potom se Jiskra dala jazykem trochu do pořádku a šla se mnou poslušně domů. Jen asi dvakrát se po fešákovi ohlédla.

Doma jsem se styděl k maléru přiznat. Co by řekla maminka na to, čeho jsem se zúčastnil. A jak bych to vůbec řekl? Nemožné! Podobné záležitosti, i když jen zvířecí, byly u nás naprosto tabu. Jaké slovo bych vlastně pro to, co se stalo, použil!? Ne, to bylo nepředstavitelné. V naší rodině to nešlo vůbec vyslovit.

Jiskře se zakrátko začalo kulatit břicho a nalévat cecíky.

Maminka si toho všimla. Ale měla to těžké, své podezření nemohla přede mnou sama nijak pojmenovat. Třebaže věděla, že fenka chodí ven jenom se mnou a že tedy musím něco vědět, nedokázala se mě zeptat.

Tak se vlivem vlastní výchovy úplnou pravdu nedozvěděla, i když ji velmi zajímala.

A já jsem mohl beztrestně neříct pravdu. Nebyla to lež, protože takové věci se prostě nahlas neříkají.

S úlevou jsem nechal vinu na slepé přírodě a Jiskře samotné. Já o ničem nevím, a je to tak i z výchovných důvodů dobře.

Narození štěňat už takové tabu nebylo. O tom se mluvit mohlo.

Jenže štěňata v domě být nesměla, a to za žádnou cenu. Maminčina vůle v té věci byla neúprosná.

Tak se stalo, že jsme Jiskře našli nový domov až v Soběšicicích, u nějakých známých Rudy Stolaře, vyhlášeného rozhlasového šprýmaře a kabaretiéra, který se přátelil s naším Karlem a chodíval k nám.

Proto Květina pohrůžka nedošla naplnění.

Jednou jsme Jiskru navštívili. Štěňátka schovávala za sebou v boudě, ukázat nám je nechtěla. Varovně zavrčela i na mě.

Ani jsem se jí nedivil. Po takové zradě už s námi nemohla kamarádit.

 

---