Těleso jménem Ervín aneb jak opravit svět

Jednoho dne se rozhodl, že se bude věnovat jídlu. Přitom v dětství byl jak lunt, jen kost a kůže. V jednom kuse běhal, zastavil se až večer a do jídla sotva píchnul. Táta se mu smál, že když se svlékne, je celý na věšáku a kamarádi mu říkali chodící reklama na hlad. Jednou takhle odpoledne, kolem čtyřicátého roku života, zasedl za stůl v jídelně a už od něj nikdy nevstal.

Nutkavost k jídlu, která se později stala mimo potřeby základní potřebou jedinou, nevznikla jen tak z čista jasna. Obsese se vyvíjela několik let, od občasného vaření podle osvědčených receptů z internetu, po opravdu drsné přejídání se čímkoli v dosahu. Přičemž spouštěcím mechanismem chorobné lásky k jídlu podle něj samého byla jiná historie - blízký vztah ke kamarádovi z práce, který si každý večer chystal k posteli rendlík s horkým pokrmem, aby ho v noci, probuzen hladem, potmě ještě vlažný sežral. 

V říjnu Ervín začal jíst a v září o tři roky později zemřel na infarkt. Mezitím trpěl proleženinami, plynatostí a depresemi. Do poslední chvíle se o něj starala jeho dobrá a podle všeho i pohledná žena Karolína.

Stále mám v paměti vepsaný ten okamžik, kdy jsem vešel do místnosti s Ervínem, abych mu pomohl coby zdravotnický asistent. Jeho paní mě uvedla přes chodbu do obývacího pokoje a pokynula rukou směrem k manželovi. Na obraz, který se mi naskytl, nikdy nezapomenu.

To, co kdysi bylo normálním člověkem Ervínem, se nyní rozprostíralo po celé ploše jídelny a části obývacího pokoje. V tu chvíli jsem měl jedinou myšlenku, otočit se a vypálit pryč. Ale neudělal jsem to, asi díky zvědavosti a také slušnosti, ke které jsem byl dříve veden. Civěl jsem na židli podepřenou šamotovými cihlami, přes níž stékalo maso až na podlahu. Na kožní a tukové laloky jako těsto tekoucí po zemi. Na obrovskou hromadu potravin na stole a dvě obludné paže podepřené nad lokty železnými tyčemi, jak posunují sousta do úst, která je pak žvýkala jako žížaly hlínu. Přímo na beztvarém těle seděla hlava bez krku, dovnitř putovala roztodivná strava a oči, to byly vlastně jen dvě čáry, jako když rozkrojíte stěrkou těsto. 

Celý ten výjev působil velice symbolicky, řekl jsem si po čase, připomínal dnešní svět s jeho přejedenými obyvateli, co si zřídkakdy něčeho cení a jen bobtnají a přibývají na váze. Tak jsem se rozhodl a napsal příručku jak změnit svět k lepšímu, o vesmíru a tak vůbec. Snažil jsem se, aby byla srozumitelná a obsahovala všechny myšlenky potřebné k uzdravení naší společnosti. S názvem knihy jsme si dali s Karolínou zvláštní práci, jmenuje se Jak opravit svět.