Horymírka 10

Možná stojí za to se zmínit, že jsme my děti musely rodičům vykat. Byl to rozšířený jev, nic divného, divné by v té době bylo tykání. Také nás vedli k tomu, že za každý dárek, třeba běžnou věc, potřebnou k životu, jsme museli mamince nebo tatínkovi políbit ruku a zřetelně poděkovat: „Pán Bůh zaplať“. Na Nový rok ráno, s tímtéž políbením ruky, popřál každý rodičům „štěstí, zdraví, Boží požehnání“ a oni mu popřáli také. To jsme až do jejich smrti bez problémů dodržovali.

Jen u toho vykání došlo u mě jeden čas k výjimce. Byla to krátká epizoda. Musím ji napsat hned, i když tím předbíhám o mnoho let. Potom bych si třeba nevzpomněl.

Když se narodila Evička, má první neteř, bylo mi patnáct let. Skoro přesně, opozdila se za mými narozeninami jen o tři dny.

A ejhle! Tato první vnučka už od prvních žvatlavých slovíček směla prarodičům tykat. Přišlo to nějak automaticky s tím, že samozřejmě tykala rodičům, Karlovi a Martě, byla jiná doba. Jistě by nepochopila, proč by neměla tykat i babičce a dědečkovi, zvlášť když ji měla babička přes den na opatrování, aby Marta mohla chodit do práce. Trošičku jsem na Eviččino privilegium žárlil, byl jsem přece jenom nejmladší a ještě skoro dítě, a začal jsem to na maminku zkoušet taky. Přijala to docela dobře. Zvykl jsem si a možná půl roku nebo rok jsem jí tykal. Bylo to fajn. Už to málem vypadalo napořád, když mi to najednou tatínek přísně zakázal. Hned bylo po radosti. Ani maminka moc ráda nebyla, taky si už zvykla, ale tatínka jsme poslechnout museli.

Pochopitelně jsem se naštval. Trucoval jsem a nějaký čas raději na maminku moc nemluvil, abych se vyhnul oslovení. Užuž hrozilo tak trochu odcizení, ale nakonec jsem se překonal a začal zas bez větší trpkosti spořádaně vykat, aniž to zanechalo šrám na duši.

Všechna následující vnoučata, mimochodem s­amé holky, a­ž na Pavla, babičce a dědečkovi tykala. Dědečkovi už to nepřipadalo nevhodné. Asi k stáru zmodernizoval i on své myšlení.

Je myslím načase zmínit se o tatínkově „ševcování“.

Tatínek uměl každému spravit boty. Dělal to bytelně a snažil se, aby byly boty přitom taky pěkné. To se ovšem u starších křápů vždycky nepodařilo. Opravoval nám dětem, sobě i mamince každý pár tak dlouho, dokud to jen trochu šlo. Teprve když to vůbec nešlo, když se rozpadaly tak, že dratev ani floky už neměly v čem držet, boty s lítostí vyhodil.

Často za ním přišla s prosíkem tetička Mařka nebo Karla, aby i jim „s téma škrápama“ něco udělal. Vždycky vyhověl. Zdálo se, že se na ševcování dokonce tak trochu těší. Dnes by se řeklo –           r­elaxoval při něm. A bylo mu to zapotřebí. Jeho častý povzdech „Chraňte se, děti, krumpáče a lopaty,“ měl bolestný základ v tom, jak se musel těžce ohánět, aby nás uživil.

Rád jsem se na něho při ševcování díval. Sedl si na verpánek – obyčejnou nízkou stoličku – a­­ otevřel černý dřevěný kufřík se svým nádobíčkem. Tam toho bylo! Různě velká kopyta, kladívko se širokou kruhovou ploškou, nesčetnými údery vyleštěnou do stříbrného lesku; ten lesk byl nápadný v kontrastu k černému železu a skoro stejně usmolenému topůrku; krátký tenký průbojníček na propichování dírek pro floky, který měl tlustou kuželovitou násadu a trochu se podobal dětské káče; krátký zahnutý nožík, kterému říkal knajp, ostrý jako břitva, obzvlášť ta jeho dolů namířená špička byla nebezpečně ostrá, sloužila totiž k vyřezávání tlusté kůže na podrážky. Taky rašple tam byla, lepidlo zvané ševcovský pop, do mírného obloučku prohnuté šídlo, jímž dělal dírky k provlečení dratve na šití. Pak tam měl paklíček dřevěných floků, pár plechových škatulek s různě ohlavičkovanými hřebíčky a s cvočky, tuhé štětiny z prasečího hřbetu a koňské žíně, které nějak záhadně také sloužily k ševcování… A­ kdovíco ještě.

Z černého klubka si uřízl potřebný kus dratve na šití a několikrát jej důkladně přetáhl po kouli usmoleného vosku, až se do ní zařezával. Voskoval dratev proti vlhkosti, protože na vlhko v botách, na to byl náš tatínek pes.

Seděl na nízkém verpánku a všechno, co s botou prováděl, odehrávalo se na mírně pozvednutých kolenou. Pamatuju, jak mu šla práce od ruky. To jeho klepání kladívkem, když flokoval, to jsem miloval. Často doprovázelo dobrou pohodu našich večerů. Dělal jsem domácí úlohy nebo si četl nebo jsme si povídali, a já přitom tatínka pozoroval. Přesnými údery kladívka do průbojníčku si po okraji podrážky nadělal řadu dírek, potom si vzal mezi zuby několik fločků, levou rukou si po jednom odebíral a pravou je kladívkem jednou rankou zarážel do připravených dírek. Když floky spotřeboval, hrábl do krabičky, v puse obnovil pohotovostní zásobu – a u­ž se zas kuchyní neslo pravidelné klepání.

Běžné podrážky bývaly kožené. Za tím účelem měl tatínek v kufru ty vzácné kusy kůže z volského hřbetu, jak říkal. Ty šetřil, dokud nebylo vyhnutí. Až když byla původní podrážka úplně rozedraná, teprve s povzdechem do toho pokladu sáhl a vyřízl z něj novou. Líbilo se mi, jak na plát kůže postavil botu a jak ji posunoval tak dlouho, až našel místo, slibující nejmenší odpad. Potom ostrou špičkou knajpu opatrně vyřezával obvod. Když jej měl celý, botu odložil a na dřevěné podložce řez pozorně dokončoval tak, až z plátu kůže vypadla zbrusu nová podrážka. Pak očistil měkkou podešev boty nasazené na kopytu, namázl ji popem, pozorně na ni položil novou podrážku, přilepil – a­ už ji vesele přiflokovával. Když flokováním obešel celý obvod, botu zvedl, knajpem hranu dohladka ořízl, odstranil z ní všechny nerovnosti a nakonec ji ohladil struhákem, zvaným rašple.

Taková kožená podrážka sice něco vydržela, ale šetřit se taky musela. Proto do ní tatínek natloukl kovové cvočky, ty při chůzi bránily těsnému styku kůže se zemí. Na podpatky, čili kramfleky, přibil kovové podkůvky, dopředu „plíšky“. Boty pak sice klapaly, ale důležité bylo, že kůže méně trpěla odíráním a kramfleky sešlapáváním. Když chtěl člověk chodit tiše, to mohl jen v plátěných teniskách nebo keckách s gumovou podrážkou. Celogumové podrážky na pořádných botách jsou vynálezem až pozdější doby.

Také na ošetřování bot tatínek dbal a důsledně to od nás vyžadoval. V zimě jsme je museli po příchodu domů umýt nebo aspoň pořádně utřít a dát sušit. Když byly vyschlé, většinou až ráno, museli jsme je nakrémovat čili „naglobínovat“ a vyleštit. Pracovní boty místo globínování jsme zatepla napouštěli všelijakými tuky. I když se nám do toho někdy moc nechtělo, museli jsme tatínkovi dát zapravdu, že takto ošetřované boty nejen dobře vypadají, ale dlouho vydrží, tolik v nich nezebe a chůze je pohodlná.

S promáčením bot, jejich rozbíjením, trháním podpatků, vypadáváním cvočků a podkůvek, mělo co do činění hlavně zimní sáňkování. Ať byl člověk sebeopatrnější, občas se maléru nevyhnul. Potom se šlo za tatínkem se strachem, co tomu řekne. Někdy bručel, napomínal, poučoval, jak se má správně s obuví zacházet, ale to už jsem věděl, že je vyhráno a večer botu bez dalších řečí spraví. Jindy to tak snadno neprošlo a výprask řemenem na zadek mě neminul. Tatínek tu výchovnou metodu znal z domova a měl ji za správnou. A kdoví, možná byla.

Sáňkovali jsme na různých místech, například na Sabandě, spádné Soběšické ulici, co dole křižuje Cacovickou a po malém esíčku doprava doleva ústí do Horymírky. Bylo to samozřejmě zakázané, často nám někdo vynadal, ale tehdejší nebezpečí se ani zdaleka nedalo srovnat s tím, které by hrozilo dneska. Auta byla v našich končinách vzácná a koňské povozy tudy také moc nejezdily. Spíš hrozila srážka s chodcem, přecházejícím vozovku. Ale my jsme měli dobrodružství rádi a riskovali jsme. Co pamatuju, nikdy se nic nestalo. Nanejvýš dole při snaze zatočit esíčko až do Horymírky jsme se převrátili a trošku třeba i potloukli.

Sabanda je pořádný kopec a kdo jel až shora – j­ejda, to to fičelo! Málokdo si na takovou jízdu troufl, jen ti nejvyhlášenější velcí „caloni“, jak se v Husovicích starším klukům říkalo. Nám ostatním stačilo jet jen asi z poloviny, od křižovatky s Žižkovou ulicí.

Nepamatuju, že by se za mého dětství vozovky posypávaly. Chodníky ano, ty se oškrabovaly a sypaly solí nebo popelem. Jen koleje tramvají, hlavně výhybky, udržovali si sami tramvajáci čisté, aby nedošlo k vykolejení. Auta asi jezdila na vlastní nebezpečí, jinak si ty většinou čistě zasněžené vozovky neumím vysvětlit. Možná se mýlím, ale určitě aspoň Cacovická a Soběšická sypány nebyly, jelo se nám po nich hladce, bez nejmenšího zadrhnutí. Silnice pak byla jeden led.

Asi se jednou obyvatelé obou těch ulic vzbouřili, protože jsme dostali od rodičů přísný zákaz těchto nebezpečných radovánek.

Museli jsme hledat náhradu a někdo objevil vhodný, asi hektarový čtverec pole za humny domů jedné strany Sabandy, ohraničený nahoře Žižkovou (dnešní Skryjovou) a dole v pravém úhlu k ní C­acovickou ulicí. Pole se svažovalo úhlopříčně a byla to dráha přes sto metrů dlouhá. Horní roh, odkud jsme se rozjížděli, byl až pod samou křižovatkou Žižkovy a Soběšické. To byla teprve sanice, tam jsme si užili! Nemuseli jsme se nikomu a ničemu vyhýbat, řešit zatáčky jako na Sabandě, jezdilo se jedna radost. Říkali jsme tomu kopci Smrtelňák. Končil prudkým hupem z meze na silnici v Cacovické a dalo se pokračovat i po ní.

Než jsme jedny Vánoce dostali s Mařenkou dohromady od Ježíška nové sáňky – j­ú, to byl aspoň dárek! – j­ezdili jsme na ocelových pérech ze starého kočárku se vzhůru ohnutými konci. Na ně tatínek připevnil dřevěnou sedačku, a byly sáňky. Ale jen pro jednoho. Jezdily celkem dobře, jen nás někdy nečekaně vyklopily, když příliš malý přední oblouk nestačil dobře kopírovat terén a do větší vlny narazil.

Potom, s těmi novými, to už vůbec nebylo možné se jízdy nabažit. Byla to krása. A mohli jsme jezdit dva najednou!

Tak jsme si v Husovicích na Smrtelňáku užívali zimních radovánek. Často až do tmy se odtud ozývalo výskání. Zato ty boty! Hlavně kramfleky dostávaly zabrat. Ještěže byly okované. Každou chvíli odpadl plíšek ze špice. Někdy i podkůvka. Většinou se nenašly a tatínek musel sáhnout pro nové. To ho mrzelo, ale co nadělal?

Měl s námi stále plno práce. Mezi bručením si pochvaloval, jak je dobře, že se na to ševcování dal. Kde by bral pořád peníze na opravy u ševce! A ta naše maminka, jak ta ho za to chválila!