Když

Když ti mysl začne rdousit podzimní splín
a na hubená ramena ti sedne pustá melancholie,
musíš okusit na patře nespočet cizokrajných vín,
jež strážce Božího ohně Hermés samoten opatruje.
 
Když jsi ztrestán a zbit za svou opovážlivost
a nemůžeš se pokořit v zaslíbené zemi Osudu,
valíš Diogénův sud přes hořící osamocenost
a místo krásné sochy Artemidy tesáš obludu.
 
Když se projdeš v deštivé přírodě, tak cizí jako ty
a sleduješ, jak ti stéká kapka nebes z čela,
ty, cizinec v tom světě bez sličné Afrodity.
Když však zří tě jiná Bohyně, co soucitem se rozbrečela,
pak poznáš, že tam, kde je pusto, tys vítaný host,
tam roztoč svůj sud a převal ho přes hořící most.