Horymírka 12

Samozřejmě jsem přišel do styku se spoustou jiných kluků, než byl Joža, Eda nebo Mirek. Ale to už nebyli kamarádi, to byli prostě kluci z ulice nebo ze školy, s nimiž jsme někdy kamarádili a jindy bojovali. Když jsme právě kamarádili, nedalo se dopředu vědět, kdy nás zradí a přidají se k našim úhlavním nepřátelům, klukům z Písečňáku. Rvačka po něčím křivém pohledu, výsměchu či nadávce byla vždycky na spadnutí. Buď vypukla za vzkypěných emocí rovnou tam, kde k incidentu došlo, nebo byla domluvena hodina řežby na vyhrazeném místě. Býval to „execírák“, staré nepoužívané vojenské cvičiště, rozkládající se doširoka nad Sabandou. Tento náš dávný prostor k neomezenému řádění je dnes až do posledního aru zastavěný novou brněnskou čtvrtí Lesná.

Kdykoli tudy jedu, vracím se šedesát, sedmdesát roků nazpět a hledám nějakou známku, která by mi mé horečnaté dětství připomněla. Nenacházím žádnou, všechno je pryč, a tak pátrám jen ve vzpomínkách, vytahuji je na světlo a v duchu vidím pustinu, rozkopanou starými vojenskými zákopy z dob císaře pána, stářím slehlými a polosesutými už za těch našich let, vidím pláň zarostlou tuhým stepním rostlinstvem, kde měla domov hejna koroptví, kde se ozývala křepelka, u nor panáčkovali čilí sysli a pískáním se navzájem upozorňovali na nebezpečí v podobě hordy kluků. Když některý výstražně pískl, step se jen zavlnila, v mžiku bylo všechno osazenstvo pod zemí.

Dal se tam nachytat i vzácnější, pestře zbarvený křeček. Toho když jsme zastihli dál od nory – j­ež se dala lehce poznat podle veliké hromady z hloubky vyhrabané zeminy – a­ zabránili mu tak v rychlém úniku, uměl se postavit na odpor. A jak! Ježil proti nám srst na lícních torbách, zuřivě prskal a nejen že se bránil našemu útoku, sám na nás útočil. Vyskakoval jako nafouknutý míč do výšky, chňapal hlodáky a někdy se mu podařilo zakousnout někomu do nohy. Bylo štěstí, chytil-li jen kalhoty. Mně se do lýtka také jednou zakousl, to když jsem ho chtěl odkopnout a on uhnul a dostal se mi pod zvednutou nohu. Naštěstí jen krátce kousl, hned jsem ho setřásl. Ale i tak to byla pekelná bolest. A té krve! Pak už jsem byl opatrnější a raději jsem nosil nějaký klacek. Do toho ať si kouše.

Tak nevinně jsme se bavili se zuřivými křečky na execíráku. Ale když jsme se tam sešli s „Písečňáčákama“, to teprve nastal boj! Házelo se hroudami. Někdy někdo v zápalu hodil kamenem. Bylo jedno, jestli úmyslně nebo omylem. Pravidla to přísně zakazovala a takový bojovník byl i svou stranou napomenut. Dostal-li se pak do rukou nepřátelům, ti se s ním už vůbec nemazlili, nemilosrdně ho zbili.

Bojovalo se až do ústupu jedné party. Ta to ukončila slovy náhodného mluvčího, že už je to nebaví a pohrůžkou: „Šak počkéte příště!“

Někdy, při vyrovnaných silách, ale narůstající únavě, se rozhodlo, že budou čest každé party hájit jen dva vybraní „v řecko-římským“. Často v takovém zápasu vyhrávali Písečničáci zásluhou rozježeného propadlíka Tondy Stodůlky. To byl zápasník, na něhož si málokdo z nás troufl.

Stodůlka byl ptáček přelétavý. Bydlel v Lozíbkách blízko Písečníku, a často svou dočasnou partu zradil. Když se pral za nás, vyhrávali jsme obvykle my. Někdy ovšem také podlehl, když měla druhá strana štěstí a podařilo se jí postavit mu rovnocenného soupeře.

Po zápase nastalo krátké příměří. Poražení to dlouho nevydrželi a brzy vyhledali záminku k boji.

Na cvičišti bývalo stále rušno.

Malý kousek nad Soběšickou ulicí vlevo je úzký spádný přístup do hluboké jámy. Je to pradávno opuštěný písečník, zastavěný chatrnými baráčky. Jejich dnešní obyvatele samozřejmě neznám, ale za mého dětství tam žila husovická chudina.

Byla to kolonie sama pro sebe. Mezi králikárnami, slepicemi a kozími chlívky se množil výkvět národa. Pevně držel pospolu v dobrém i zlém. Ve škole kluci solidárně propadali, jiní sice do vyšších tříd procházeli, ale jen taktak, učení je nebavilo. Zato rozuměli praktickému životu a –       u­měli se prát.

Ostatním klukům rodiče většinou zakazovali s Písečníčáky se kamarádit. To je taková rozšířená lidská vlastnost, že se v chudobě vidí někdy jen špína. Proto byla ta jejich parta tak pevně semknutá proti nepřátelskému okolí, proto nehýřila vlastnostmi, které uznávají jen ti „tam venku“. Musela se nějak odlišit.

Když se vyhneme Písečníku a zahneme ze Soběšické ostře doleva na Míčkovu a po ní se jakoby vracíme do Husovic, dojdeme na konci ulice na Husovický kopec, příkrý zalesněný ostroh nad dolní částí Cacovické z východní strany, Provazníkové z jižní a Kohoutové ze západní. Spadá strmě do zahrádek za domy těch ulic. Někde v průhledu mezi křovisky a korunami listnáčů uvidíme celé Husovice, Židenice a velkou část Brna s dominantami Petrovem a Špilberkem. V popředí se nápadně tyčí štíhlá, rovná, přísná věž husovického kostela.

Pro malého předškoláka byl Husovický kopec tajemnou divočinou, nepochopitelně se vyskytující uprostřed ruchu velkoměsta.

Jednou při hře na schovávanou, čili „na skovku“ (od slova „skové se“), slezl jsem křovinami zarostlým svahem dost nízko, byl tam podivný klid, nikde se nic nehnulo, a tu jsem za jakýmsi prkenným plotem uviděl škvírou podivné zvíře. Tíseň z toho, že jsem tak daleko od děcek, sám a v divočině, se tím objevem znásobila. Zvíře se vyhřívalo na slunci, natahovalo kostnaté hnáty, přivíralo oko na boku malé hlavy s jakýmisi modrými a červenými výrůstky, krk mělo také holý, jako ty nohy… Polekal jsem se. Připadalo mi to jako pohozený kostlivec nebo něco ještě strašnějšího, ale bylo to živé. Chtěl jsem ustoupit a zašramotil při tom, zvíře vyskočilo a zahudrovalo. Ach ta úleva! Žádný kostlivec. Byl to podivný veliký pták na vysokých nohách, ale to už jsem v něm poznal krocana, známého z obrázků.

Tato vzpomínka na Husovický kopec není ojedinělá, her jsme tam zažívali nepočítaně.

Taky nás tam jednou, to bylo o pár roků později, vyvedl třídní učitel. Na takzvané hlavní škole (po válce zpátky přejmenované na měšťanskou z první republiky) byl naším třídním po celou dobu, tedy od posledních roků války přes osvobození až po ukončení školní docházky, učitel Hlavinka. Byl menší postavy, přitloustlý, vždy pečlivě hladce učesaný na pěšinku. Zásadně chodil v bílém plášti. Učil matematiku, kreslení a tělocvik. Byl přísný a pro mě postrach. Něčím jsem se mu znelíbil. Buď že jsem v těch letech byl dost hubatý, nebo, a to spíš, patřil jsem do rodiny přísně věřící, a na takové on byl vysazený. Dobře si vzpomínám, že s jinými učiteli jsem vycházel.

Rád a často mi dával poznámky do třídní knihy. Do žákovské, kupodivu, tolik ne. Tím se stalo, že rodiče o našich vztazích moc nevěděli, pokud jsem si sám někdy doma nepostěžoval.

Od té doby, kdy jsem na Popeleční středu rovnou z ranní mše hrdě přišel do hodiny matematiky s popelem na čele, nazýval mě při každé příležitosti „svíčkovou bábou“.

Pokaždé, když v hrobovém tichu pomalu psal svou zatracující poznámku, diktoval si nahlas slovo za slovem, aby to na hříšníka jak náleží působilo.

V tu Popeleční středu si slabikoval: „Přišel do školy špinavý, neupravený.“ Aby z toho taky rodiče něco měli, musel jsem mu tentokrát podat žákovskou knížku a on to napsal i do ní.

„Doma podepsat,“ podával mi ji s úsměškem.

Doma jsem popravdě řekl, jak to bylo, a čekal jsem, že mě maminka za zbožnost pochválí a postaví se na mou stranu. Ale ona, potom co poznámku podepsala, mi vysvětlila, že popeleční znamení na čele se nenosí celý den, že před příchodem do školy jsem si je měl setřít, pan učitel má pravdu.

Tak jsem se ani v tom pro mě tak jasném případu nedočkal spravedlnosti.

Možná jsem já nespravedlivý, ale nevím, že by někdo od Hlavinky dostal tolik poznámek. Však jsem taky měl dvakrát dvojku z chování a jednou mi před pololetím hrozil trojkou, potom ji zmírnil na dvojku a při předávání vysvědčení na mě sykl, že to udělal jenom na přímluvu učitelského sboru, ale podle něho si trojku za drzost zasloužím.

To bylo za to, jak mě jednou napomenul, abych nevyrušoval a já jsem vůbec o ničem nevěděl, proto jsem odsekl, že nevyrušuju. Samozřejmě hned sedl, otevřel třídní knihu, nalistoval mou ohmatanou stránku, vzal pero a diktoval si: „Vyrušuje ve vyučování. Po napomenutí odmlouvá učiteli.“ Chtěl třídnici sklapnout, ale já jsem vykřikl: „To není pravda, já jsem nevyrušoval!“

„Rval ses,“ řekl Hlavinka.

Neudržel jsem se, vyskočil a křičel, zasažen donebevolající nespravedlností: „S kým? Jen tak se vzduchem? Ukažte mi, s kým jsem se rval!“

Všichni zůstali jako pěny. To bylo něco pro Hlavinku. Blaženě přimhouřil oči, lehce se pousmál, a už znovu sedal a třídnici otvíral tam, kde nechal prst. Psal a vychutnával si ta slova, až málem mlaskal: „Rváč a výtržník. Hádá se s učitelem. V hodině skáče po třídě. Vzhledem k vrozené zarputilosti a špatné výchově navrhuji třetí stupeň z chování.“ Ohromeně jsem si sedl a vzdal to. I spolužáci seděli jako zařezaní.

Nevím, co si o našem třídním mysleli učitelé, ale soudě podle toho, že ho zpacifikovali aspoň na tu dvojku, asi to taky nebylo moc lichotivé.

V takovém vztahu jsem žil s Hlavinkou. Ve svých předmětech na mě moc nemohl, tam to jakž takž šlo, i když učení mě vůbec nebavilo. Známkovat však musel podle vypočtených příkladů, podle skoků přes kozu, šplhu na laně, cvičení na nářadí. Také podle výkresů. Ani ty nebyly nejhorší.

Jednou nás vzal na Husovický kopec, rozsadil na vyhlídce a poručil malovat husovický kostel, jehož červenavá štíhlá věž se asi v půlkilometrové dálce vypínala nad okolní střechy. Dal jsem si záležet, bavilo mě to. Hlavinka nás obcházel, sem tam něco poznamenal, u mě neříkal nic. Skončili jsme a šli do školy. Tam výkresy sebral a hodnotil. Na každý červeným inkoustem napsal známku a podepsal se. Potom prošel mezi lavicemi a výkresy rozdával majitelům. Mně ho nedal. Místo toho šel k nástěnce a připíchl ho tam. V dolním pravém rohu se červenala velká jednička s jeho podpisem. I já jsem na tu dálku musel uznat, že to není špatný obrázek.

Třída se po sobě podívala, co se tomu Hlavinkovi stalo. To se ví, že jsem pocítil trochu pýchy a taky zadostiučinění. Ale tvářil jsem se nezúčastněně a na učitele se ani nepodíval. Má zlost na něho byla nekonečná. Však ten kostel nemaloval on. Nebudu se před ním plazit za trošku uznání. Zasloužím si je a on si ode mě zaslouží pohrdání. Vzpurnost mnou jen lomcovala.

Tak jsme vedle sebe trávili školní čas jako pes a kočka a ke smíření nedošlo nikdy. Já jsem nemohl.