Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVYLÍZANÝ MAKOVICE / POPPY TOPPED (5)
Autor
Hugo Ramon
„Proč si to udělala?“
Stála bez hnutí a rentgenovala chladnoucí tělo svého medvídka.
Nůž vězel zatraceně hluboko mezi dvěma hladce rozdělenými žebry.
Poblíž Klínovce.
Trefila nejspíš srdce.
Aspoň si to myslela, protože se za něj chytila.
Poslední věta se jí pevně zahnízdila v makovici.
Hledá odpověď, ale po kolapsu srdce ji zradil i rozum.
Neměl si začínat s tou vyzývavou blondýnou.
Jenom se ožral na špatným místě a v nejblbější chvíli.
Dal mi facku! A předhodil mě těm smradlavejm výpitkům.
Bože já toho vypila.
Nechutný, nechutný a hnusný.
Bla, bla, fuj.
„Dva cizí chlapi z chlastačky… strhali mi hadry … drželi mě a pak …
… pak HO do MĚ VRAZIL … ten tmavší … Pavel?
a druhej nevím kdo … MĚ přitom ŠUKAL DO PRDELE!!!
„Drž pořádně, kozatá krásko. Pěkně si tě urožníme. Budeš čvachtat blahem. Haha.“
Vystřídali se na mě a nakonec vystříkali svý odporný semeno na moje prsa a do pusy.
Pozvracela jsem se.
„Řekl mi :
Seš vobyčejná píča. Mohla sis užít a místo kvalitního sexu se pobleješ. Prase.“
„Prej PRASE. To mi řekl. Čůrák jeden, napudrovanej.“
Strašně mě ponížili. Všichni.
Jak čistou útěrku, se kterou si vytřeš podělanej zadek.
Jak poslední štětku na E55.
Nemohla jsem tu hanbu jen tak strávit.
Bože, já ho zabila!
Zatmění. Zkrat.
Zabiju je všechny!
Proboha!
Co to kecám?
„Probuď se, lásko. Mluv, mluv, prosím. Neumírej mi!“
Já kráva pitomá.
Dej to zpátky. Prosííím.
Je dočista mrtvej.
To není možný.
Zdá se mi to?
„Vrať se,“ plakala.
„Vždyť stojím vedle tebe, Jano. Cožpak mě nevidíš?“
„Miláčku, prosím, vrať se mi.“
„Živí jsou halt slepý jak patrony.“
„Miláčku, slyšíš mě? Nenechám tě odejít samotnýho.“
„A hluchý jak polena.“
„Nožem to nezvládnu. Prášky. Půjdu s tebou.“
„Neblázni Jani, vydrž tady.“
„Nikdo mě tu neudrží. Počkej na mě, hned se vrátím,“ zavolala a zmizela v pokoji.
„Já přece nikam nejdu.“
„Mám! Krabička brufenů.“
„Akorát ti bude příšerně blbě.“
„Z těch prášků mi bude akorát příšerně blbě.“
„Tak vidíš, že slyšíš.“
„Dej mi aspoň malý znamení. Třeba rozsviť nebo něco shoď. Ať vím, že jsi tu se mnou.“
„Blázínku. Z toho nic nebude. Jako nebožtík teprve začínám.“
„Ne. Zabiju ty dva hajzly.“
Třískla dveřmi a nechala mě ležet i stát.
Odešla bez rozloučení a bez pusy.
Ten dranžírák v zádech je z mýho úhlu docela zdařilej černej humor.
Touha po čerstvym máku byla v mozaikovym světě bez uzdy - nezkrotitelná.
Zotročovala zástupy stejně jako je egoistická církev oslepovala.
Mák však nabízel trošku víc nebe.
A odtamtud je do ráje malej kousek.
Minulost ztrácela svaly v prvních opionových šlucích, současnost byla vyžraná macatá dáma a future? Rozpitá holka – s roztaženýma nohama - na kavalci souseda.
Každej leštěnej vocas měl na čele malýho neviditelnýho havrana - indiánský znamení smrti.
Kdo dneska ví, kdo to byl indián?
Kajícnice a já.
Kolem se rozvalujou lepkavý chuchvalce mrvy z chlíva.
Děje se to vůbec nezávisle na naší existenci?
Jsem jen dílkem ve velkym plánu nebo se námi vnímaná realita otáčí kolem nás a je součástí ještě šílenějšího megaprojektu?
Rozměry vesmíru by poměrově napovídaly druhý alternativě.
Což je úplně v prdeli pro naše egoušky.
Konec se blíží.
Kolikrát mi to už má Džín řekla?
Přinejmenším stokrát.
My jsme ty indiáni.
Přískokama se snažíme utýct svý nerozlučný karmě.
Co nejdřív skočit po hlavě do další paranoidní přítomnosti.
Proč vlastně vím, že jsem po smrti?
Zasáhla mi srdce tenkrát na plovárně.
Při tanci jsem to jen potvrdil.
Erínye mou holčičku štvou od tý doby, co mě připravila o život.
Žel Šleha, s nima není žádná diskuse.
Už deset let finguje před bránou solnej sloup Lotovy ženy, ale ty fúrie jí stejnak vyčmuchaly.
Tolik dat už jsem strávil a žádnej kloudnej nápad, jak nám pomoci.
Možná mi na ten ořech moje transferová kedlubna nestačí.
Možná stačit nikdy nemůže a snad není ani nutný, abych používal jen rozum.
Pane, starej Bože.
Poraď mi.
Vypadá to, že jsme si spolu zbyli.
Jináč tě v tomhle zapomenutym kraji velrybí prdele nikdo nezná.
Mám se modlit?
Nevěřil bys mi.
Ve jménu života pomoz.
Ne.
Miluju Janu a ona mě.
Ve jménu naší nezničitelný lásky - pomoz nám.
Nic.
Uznávám, že jsem prevít a idiot a má láska vražedkyně, ale já jí to odpustil.
Nespí?
Ty vole, já ho snad budu muset křísit!
Bože, příteli mojí babičky, víš dobře jaký to je, starat se o mladýho poblázněnýho kluka.
Uznávám řadu svých kopanců a lituju, že jsem už dřív nepochopil pravej stav věcí.
Klečím před tebou u nejhnusnějšího plotu, jakej jsem kdy viděl a prosím upřímně
o odpuštění.
Buď tak milostiplnej a vlož svý uklidňující ruce na bláznivou Kajícnici.
Jestli máme mít aspoň maličkou naději, ať začne používat mozek místo pindy.
Díky předem a jestli to už nedáš nebo se ti nebude chtít, nevadí.
Já si tě znova najdu a budu tě votravovat, dokud budu ve svejch tělech živ.
Budu tě strašit jako svědek vlastních poklesků a připomínat ti touhu po vykoupení.
A to si piš, že budu nelítostnej.
Ne jako ty.
„Je to dobrej nápad?“
„Co myslíš?“
„Ten nůž, co máš stále v ruce a tvý rozhodnutí podříznout ty násilníky.“
„Ty by ses nepomstil? Mně to připadá adekvátní.“
„Přetáhli tě klackem po hřbetě a ty je zastřelíš? Přitažený za vlasy.“
Postavila se přímo proti mně a zavrtala mi nabitý smaragdy do očí.
„Nechápeš, že proti násílí ženská má právo se bránit jakýmikoli prostředky?
Bylo to přes tři čáry. Ne přes jednu, ani přes dvě. Rovnou přes tři.
Tolikrát si na mě každej z nich užil.
Mám právo na pomstu.“
„Přesto …“
„Mlč. Koho jsi stvořil? Profesorku, do který ses na gymplu zamiloval.
Vylepšil jsi moje proporce, protože doma určitě čumíš na erotickej kanál a už nevíš, jak se pořádně rozrajcovat.
Je ti putna, co se mnou bude.
Proč jsi ty idioty vůbec napsal?
Já to pokoření svý ženskosti cejtím jako živá. Z masa a kostí.
A ty možná taky.
Jestli se před spaním neukájíš honěním péra u tý nechutný scény.
Že to děláš? Tak kápni božskou.“
„Co meleš? Je jen moje věc, co večer dělám?“
„Už ne, prevíte.
Jsi machistický prase jako ty dva nadržený dobytci.
Ne. Jseš horší.
Oni měli svý role ve tvým scénáři.
Ty jsi to zvíře, který musí být utraceno!“
„Zbláznila ses? Jsi románová postava, nemůžeš mi ublížit.“
„Máš pravdu. Jsem jen vymodlená blbka.
Fyzicky na tebe nemůžu.
Budu tě deptat psychicky, ty sadomasochistická nádhero.
Nikdy.
Nikdy nezapomeneš na svou učitelku němčiny ani na svůj nedokrmenej chtíč.
Dávám ti poslední šanci.
Musíš vzkřísit studenta, kterýho miluju.
Postavu, který jsi předobrazem.
Nebudu žít, ani na papíře, se stigmatem vraždy ze žárlivosti.
Proč se mám padesát nebo sto stránek klepat odporem a poslouchat kvílení těch harpyjí Erinyí?
Tebe by měli pronásledovat a vyklovat ti mozek z hlavy.
Je mi z tebe nanic.“
Partyzán byl v tý chvíli - proti mně – redaktorem okresního plátku.
Stíny pochybností kynuly.
Jak rozetnout uzel ze sladkých sedmnácti let?
„Šáhnout si panáček chtěl. Máš smolíka!“
„Dost!“
„Pochlub se. Co se mnou provedeš.“
Cítil jsem na prsou tlak vlastních přešlapů.
Tep letěl do mraků.
„Škrtám tě ze svýho scénáře!
Žádná vyumělkovaná děvka mi nebude kálet na záda.“
(obrázek)
„Probuď se, čmárale. Škrtáš sám sebe.“
„Otrávím tě!“
„Chachachá.“
„Tak se otrávíš sama. Z lítosti a smutku po mně. Hehehe.“
„Hmm. To je chytrej tah. Bude ti čtenář věřit?“
V tom okamžiku do mne vstoupilo štvaný raněný zvíře.
„Uškrtím tě vlastníma rukama, ty bestie!“
Je to 1:1.
Zapíchla mě, já ji uškrtil.
Ego se nažralo dosyta.
Cítil jsem se děsně.
Několik panáků prolitý literární krve během dvou dní není žádnej těžkotonážní horor.
Ztráta kámošky, byť virtuální, je jiný kafe.
Žije ještě ve Varech? Jak asi vypadá?
Buchtička bez chaudeau.
Nicméně můj echtovní derivát - moje holka – nestárne.
A možná - tím míním, že to není odvislý jen od mýho přání - mi i dá.
Jakmile budu přesvědčenej, že je v našem bouřlivým vztahu přinejmenším dvacet deka étosu postindustriální společnosti, nic mou imaginaci neudrží na uzdě.
„Proč by taky mělo? Ohrady jsou pro ovce.
Silný duch je živ ze svobody.
Žádá si čerstvý vzduch a suverénní prostor.“
„Tys mi tady chyběl. Živej příběh se mi kapku vymknul z kloubů, ale během několika stránek nasadím vagóny zpátky na koleje.“
„Těžko.“
„Nepotřebuju tvoje rady.“
„Najednou. Tolik let jsi vysával moje nápady a předhazoval je marnotratně sviním.“
„Moje nápady! Ty jsi parazit první třídy.“
„S takovou se ti Janička hned tak nevrátí. Krásné děvče není bumerang.“
„Smetanovej mudrci, seš sobecká rychlokvaška.“
„Zdáš se být od krku nahoru poněkud rozhozený a od krku dolů nepoužitelný.“
„Kdybych mohl …“
„Uškrtíš mě jako svou vražedkyni? Ukrutníku.“
„To by se ti šiklo. Nemyslel bych od tý chvíle na nic jinýho než na tebe.“
„Jedna plus jedna nejsou tři.“
„Nechám tě při tom. Jdu se projít k Makovýmu poli.“
Mocnej plot se poslušně přihrbil před autoritou zarezlý stádní mašinérie Oficiálních židlí.
Zvenku mu tělo sjížděli prosebným pohledem ArciPetrovi bandy ochočenejch lajnovejch koní a pod sutanou se pářil smrad z výronu latexu z nezralých makovic s F16kou, chemickou ochranou proti všemu.
OPové (zde je provždy potvrzena Darwinova speciální teorie relativity druhů) se shlukovali kolem nejposvátnějšího chrámu zkázy. Dávno jim z tykví vyprchaly myšlenky na cokoli.
Uskutečnili tak oklikou završení cesty poznání od poblouzněných smyslů ke zcela vyprázdněný dutině mezi ušními boltci.
Nelačnili po světský nádheře.
Velmi správně si uvědomovali : Sic tranzit, gloria mundi.
Zřejmě dobrej oddíl starých latiníků.
Cítili skrz vzpomínku na funkční nosní sliznici a až do morku jater, jeden jedinej cíl svý odduševnělý spletitý pouti – dosáhnout výnos, ač titěrnej, z Makovýho megapole.
Podmínkou sběru je ovšem strastiplná šlehová abstinence, pod FAO kontrolou.
A to na dobu nemenší tří kompletních modliteb U spařený prdele.
Tímto nevšedním počinem by vstoupili do řad ArciPetrova bratrstva „Šťastných hochů“ a mohli by čerpat OP celou příští sezonu, co hrdlo ráčí.
Až do příští sklizně.
Čekání nebere konce.
Komunita tuší, že se kvapem blíží období brigád.
Už je za dveřmi.
Schází sotva půl námazu lesní jahodou.
Bezpochyby není zcela easy odhadnout profesionální roztěr voňavý lesní jahody, pakliže lesy jsou v naší skutečnosti dávno v prachu.
Řada koexistujících individuí i lepkavých biologických množin na beton neví jak taková lesní jahůdka vypadá.
Nakonec nemají šajnu ani o betonu.
A je to tady.
Od teplé země se pomalu a nenápadně zvedají nejprve kratší údy vzhůru ke hvězdám.
Posléze se na zádech trpící materiální podstaty, jak na povel v jednom okamžiku, obrací a kam čidla zraku byla schopna odeslat paprsek – vůkol i leckde jinde – samý prolenivělý záda.
Nevšiml jsem si žádnýho signálu, praporku ani zvukový výzvy.
Přesto se ti hastroši zvedali naráz.
Než bys řekl jedenatřicetkrát švec, už tvořili pohlednou frontu v zátočinách kolem majestátního plotu.
Podezíravou kontrolou projdou jen toho času čistý těla.
Ani v kňežourský epoše podřezávání jehňat i člověků nedal prostý lid tolik duchovních obětin jako v předčasí brigád na makový plantáži.
Hladový davy poslušně vartovaly před usmívající se Mocnou branou, která netrpělivě skřípala podprsními pantíky v očekávání Ferry Agronoma Oblasti (tzv.FAO).
Ve frontě na cokoli se pokaždé naklábosí spousta kravin.
Všeliké bytosti prožívající poslední okamžiky očekávání blahého uspokojení se usmívají, plácají se po zádech a bodře cedí zmatený představy skrz skřípající zuby.
Staří bohové, a co jich za žeň civilizací na piedestalech poskakovalo, se jistě smějí, až se za břicha popadají.
„Co to ty naše obrazy, pro mě a za mě, tropí?“ si říkají.
Natáhnu se zatím mezi zbytky civilizace.
Jako bych zaslechl tichý tóny nějakýho hudebního klusu.
Nikoho to nezajímá.
Davy jsou hluchý?
Buď mi straší ve věži nebo …
„Já je taky slyším.“
Zlatá Kajícnice.
Vrátila se.
Ponořila se mi do zorniček a mě zjihly i ruce z použitých petek.
„Poznáváš ji?“
„Lehce ujetá Škoda lásky?“
„Jasně. Vyvalte sudy od Vejvody.“
„Moc toho po nás nezbylo.“
„Nosíme celý vesmír v sobě, broučku.“
Tvář se jí rozzářila do všech stran.
Takovej úsměv je pekelná zbraň.
Nejdřív tě srazí do propasti svojí nebeskou nádherou a vzápětí tě z tmavý ďoury vytahuje do mraků a ke hvězdám.
Zatočila se mi z tý vejšky hlava.
„Lidé rádi věří tomu, co si sami přejí. Gaius Julius Caesar.“
„Lepší je zapálit alespoň malou svíčku než proklínat tmu. Konfucius.“
Kontrovala.
„Když si sám naštípeš dříví, zahřeješ se dvakrát. Henry Ford.“
„Hřích je, když se neradujeme ze života. Osho.“
To byl direkt.
Je třeba použít nejtěžší kalibr.
„Chcete-li se dozvědět, co si žena skutečně myslí - což je mimochodem vždycky nebezpečné - dívejte se na ni, ale neposlouchejte ji! Oscar Wilde.“
Neubránil jsem se smíchu.
„Nic tak neodhaluje charakter lidí jako to, čemu se vysmívají. Johann Wolfgang von Goethe.“
Úsměv se mi vyculil do šklebu.
Záchrana dorazila včas.
„Neposlouchej co říkám a polib mě. Přece tady nechceš bejt věčně.“
„To fakt ne. Nepřijdu o tebe?“
„Už jsi zapomněl? Patříme k sobě.“
„No jo.“
„Ty můj malej medvídku.“
Píseň se ztrácí.
Křik sílí.
V tom jsem se probral.
FAO je mezi námi.
Mocná brána se rozsvítila 4,76 barvami a opatrně se otevírá, homogenní davy zeštrůdlovatěly a šťavnatej mák stojí v pozoru.
Když se štípneš, aby ses přesvědčil, že nespíš, tak o tom víš.
Možná to je právě sen.
Živý sny jsou k nerozeznání od skutečnosti.
Ale co je skutečnost?
Co vidíš a slyšíš nebo co vnitřně cítíš?
A vnímám pasivně svoji realitu nebo je uměle vyvolaná jako matrix nebo jsem aktivní hráč?
A jak je to s časem?
Vypnout!
Všechno hned vypnout a usnout na deset let.
Nebo na dvacet minut.
Mám ji opravdu rád?
Trapácká otázka.
Nikoho nemám tak rád jako ji.
Je lepším kusem mýho rozervanýho srdce.