Automatické básně v rukou vrní

Automatické básně v rukou vrní.
Potichu dobrem namazaný stroj.
A když k ním přitisknu ucho,
je slyšet klidné a klidné bzučení
elektřiny, do noční noci.

Co to znamená?
Že nespím? Vnitřně vrním? Drobet těkám a chodím sem a tam bytem?
Ze kterého pamatuji si všechny zvuky dětství.
Vrzání parket a odbíjení hodin co hodinu -
ještě pětkrát a už budu moci vstát.
Obrysy světla okna při lunární noci na zdi
radši vstanu a zkontroluji, zdali tam to okno skutečně není.
Dotknu se a pokaždé, pokaždé je mi to líto.

Co to znamená?
Když automatické básně nocí zní;
omamně světélkují a člověk má pocit, že
setkal se s magičnem vlastní nerozhodnosti i lhostejnosti.
S magičnem, které už dávno není magické,
pouze tak zní - omamné, fascinující, dokonalé i klidné.
Kam poděla se všechna ta slova?
Která mohou za krásu ranních raných dnů.
Bojím se jich a směji se,
ukazuji prstem a vyplazuji jazyk.
A nic - a nic,
nikde a nikomu
nic už nezbývá.  

Ale no tak - Jirko neboj se,
těch slov i básní
klidného nočního chození odbíjené noci (a pokaždé myslím na bratra Kerouacka).
Nespí a nespí se a ne beze smyslu
snad pro to, opět najít smysl a cenu
v dávno zapomenutých, tisíceré poplivaných
obyčejných slovech,
která z mnohých úst, mohou znít
tak krásně neobyčejně.

A už zase můžu spát a nechat si pro změnu zdát
tyto zřetelné automatické básně,
které už ani nemusím si psát
a pouze při každém hodinovém bdění,
snad v dlani, snad v dýmu, snad v letu ptáků
mohu si hádat, zda to vše, byl by jenom sen
a co z toho, chtěl bych si už pokaždé přát.