Podivné Vánoce

   Je to už dávno.

   Za pár dnů měly být Vánoce. Kolem leželo asi půl metru sněhu, bylo ticho a byla zima jak v ruským filmu a byla vojna. Náčelníci, politrukové a rozkazy. Už rok v tomhle zapadákově máváme samopaly, pijeme čaj s bromem a pereme si sami fusekle. Vůbec si děláme všechno sami.
   Právě probíhalo vojenské cvičení, kterého jsme se stali součástí jako nejlepší chemická jednotka. Asi proto, aby generálové mohli spatřit výkvět posádky. Bez chemiků se prostě účinná válka vést nedá. O tom dobře ví své i tchořové.

   Rozmisťovali jsme přístroje pro odhalování nebezpečných plynů, jako je sarin, soman či tabun. Nedej bože takový prevít jako je yperit. Geigerův detektor čmuchal po radiaci a spojeně si vrněl. Byť byl hluboký mír, jen čas od času narušovaný „studenou válkou“, museli jsme být, údajně, neustále ve střehu a připraveni tyto neviditelné nepřátele odhalit. Kdo jiný by měl varovat oddíl a přítomnou důstojnickou elitu před plíživým nebezpečím, než my. Tu elitu, která se už dva dny schovávala v ženijním valu, skláněla se tam nad mapami a hrála si na vojáky. Hrdinně mávali rukama, svírali v nich malé vojáčky, tančíky a obrněná vozítka. Plamenně rozprávěli o útoku a neomezeně odhadovali ztráty. Vymýšleli strategie a radili se, jak porazit nepřítele v co nejlepším čase. Jakého nepřítele? No například dvaadvacátou divizi Bundeswehru, kterou se často oháněl major Petrlík. Ve skutečnosti bylo ale jasné, že kdyby v dálce někdo vystřelil, zahrabali by se až pod spodní vodu.

   Po necelé půlhodině jsme měli vše připraveno a zákeřný útok mohl klidně přijít. Chytré přístroje se usídlily na svých oblíbených a známých stanovištích a zima dál zalézala každým otvorem blíž a blíž k tělu. Vojenské boty příliš toho tepla také neudržely. V létě v nich čvachtal pot a v zimě obstojně namrzaly nohy.

   „Ty vole, to je kosa,“ krčil se Lojza v rohu okopu ve snaze co nejvíc se krýt před ledovým větrem, který se občas prosmýkl mezi muldami, „je nám tohle zapotřebí?“

   „To víš, že je. Jinak bychom tady nebyli. Málo ses modlil a tak to tady máš,“ otočil se na něj Karel.
   „Máte všechno nachystaný?“ zeptal jsem se, jako už mnohokrát, coby velitel téhle podivné chemohlídky. Nečekal jsem odpověď, ale zeptat jsem se musel. Ráno, hned jak jsme proloupli oči, varoval nás velitel, že se může v kteroukoliv chvíli cvičení zjevit některý z potentátů, aby nás zkontroloval a pořádně setřel. Zatím jsem si s úspěchem jen setřel nudli u nosu a jeho hrozivý obličej se mi v představě rozplynul. Ještě před tím mi ale stačil ošklivě pohrozit.

   Lojza upřeně hypnotizoval krajinu před sebou a k posílení efektu používal otřískaný triedr. Před valem byl plot ve vzdálenosti asi pěti koňských délek a za ním pustá sněhová pláň. Sníh byl čerstvý a bodal do očí.

   „Soudruhu desátníku!“  Karel se zrovna protahoval, hlasitě zíval a několikrát si odkašlal.

   „Soudruhu desáátníííku!!!“ 

   Otočil jsem se. To druhé zvolání se už nedalo přeslechnout a málem se mi zastavilo srdce. Pod valem stál modře olampasovaný generál. Tělo zachumlané v kožichu, hlava v beranici, šála kolem tučného krku. V obličeji byl celý načervenalý mrazem či ufuněným vysokým tlakem. Přísahám, že před minutou tady nikdo v okolí nebyl! Sbíhal jsem prachovým sněhem z vyvýšeného stanoviště a kopal se do cípů dlouhého kabátu. Ten chlap se tady snad teleportoval.

   „Desátník Dospěl, soudruhu generále!“ salutoval jsem vytrčen ze sněhu jako plaňka u plotu, „hlásím, že za mé služby se nic mimořádného nestalo!“ Ale asi stane, vetřela se mi do hlavy protivná myšlenka.

   Odsalutoval mě dost ledabyle. Nejprve jsem dostal klystýr za to, že jsem nereagoval na první zavolání. Jak jinak. Když jsem se uspokojivě rozklepal, uklidnil se. Vysvětloval jsem mu na jeho výsostné přání, co tady provádíme a jak zaštiťujeme bezpečnost a ochranu jejich životů. To už si nechal zavolat i Lojzu. Karla ignoroval. Ten stál v pozoru a marně zápasil s přimrzlou pletenou rukavicí k hlavni samopalu. Ufuněnec mu nakonec ukázal, ať si dá pohov a vartuje okolí.

   Od Lojzy si zase vyslechl naučenou frázi, jak by se choval při výbuchu jaderné bomby. Totiž, že by si třeba na rovném terénu lehl nohama směrem k výbuchu obličejem k zemi a ještě si pod něj nacpal ruce, aby ho neoslepilo jasné světlo z jaderného štěpení.

   „Blbost,“ vydechla vysoká šarže obláček páry, který byl stopově cítit grogem, „kdo vám proboha stele takový kraviny do hlavy? Papouškované příručky, že? Já vám povím, co uděláte.“ zvedl varovně ukazováček k nebi.

„Budete se na to naopak dívat, protože to pak v životě už niky neuvidíte! A to by byla škoda. Prý je to úchvatná podívaná.“

   „Soudruhu desátníku,“ obrátil se pobaveně na mě, „a vy mi říkáte, že v případě použití atomové bomby byste podle změření výšky vytvořeného atomového hřibu vypočítali sílu nálože a pak nám ji odvysílali, abychom se podle toho mohli zařídit?“

   „Ano, soudruhu generále!“ nadskočil jsem, jako by mě někdo nakopl. Příliš ho ale tato informace nefascinovala.
   Otočil se opětovně na Lojzu: „Máte plynovou masku, vojíne? Ano? Tak mi předveďte, jak rychle ji umíte nasazovat. 3, 2, 1…včil!“

   Na druhý pokus to vyšlo na výtečnou. Při prvním se Lojzovi bohužel vzpříčil kolíček, který tašku s maskou uzavíral a protože byla vysoká hodnost zřejmě v dobré rozmaru, dostal druhou šanci. Byl poctěn pochvalou a vztyčil se pýchou, která mu vydržela jen asi tři vteřiny. Tak dlouho totiž trvalo, než generál zvedl své silné a velké ruce v mohutných rukavicích a přiložil mu je do míst, kde v ideálním případě bývají filtry. Nebyly.

   Růžovolící si povzdechl a seřval Lojzu na dvě doby. Pak došlo na přístroj pro měření zabijáckých plynů. Požádal mě, abych mu předvedl, jak tenhle krasavec funguje. Karel mi ho ochotně a bleskově přinesl, jako by se nad hlubokým sněhem jen vznášel.

   „Tady se to zapne, soudruhu generále, tudy pak proudí vzduch skrz a …“

   „Tak to zapněte,“ nenechal mě domluvit.

   Cvak. Nic. Cvak, cvak, cvak. Ještě větší nic.

   „Asi zamrzly baterie,“ utrousil jsem. Při pokusu o jejich výměnu jsem však musel přiznat celému širému světu, v podobě funící ohvězdované postavy, že tam žádné baterie nejsou. Seknul jsem očima po obou spolubojovnících. Kdyby můj pohled vraždil, tak ten den by nepřátelská dvaadvacátá divize Bundeswehru měla o práci míň! Zase průser na obzoru.

   Zachumlaná šarže hlasitě vzdychla, zakroutila hlavou a mlčky se otočila. Beze slov a bez posunků pak brodivě odkráčela v hlubokém sněhu do dáli, přičemž dlouhým kabátem za sebou v prašanu ihned zametala stopy. Za chvíli se zdálo jako by tu nikdy nebyla.

****

   Začalo se stmívat. Z nenadání Karel prudce vystartoval z okopu. Kolem něj se přitom vířil napadaný čerstvý jiskřivý sníh. Přišlapoval si přitom dlouhý kabát koleny a lokty se odrážel od země.

   „Dítě! Kristepane, za plotem je dítě!“ křičel. Hned na to se skulil po svahu k plotu.

   A opravdu. Za plotem stál malý chlapeček, asi tak pětiletý, v lehkém světlém oblečení. Když říkám za plotem, tak myslím za plotem ale z naší strany! O to to bylo děsivější. Stál tam nehybně, promrzle a při všem tom našem zděšení jen tak v bílých ponožkách.

   „Proboha!“  
   Karel ho popadl do náruče a po kolenou s ním vylezl po stráni až k nám a hodil mi ho do náruče.
   „Kde ses tady vzal, kluku pitomá!“ hřímal Lojza. Chlapeček na nás valil svá velká kukadla, která jako by se ptala, proč ho sem taháme.

   „Ježiš, dyť je celej studenej,“ bušilo mi srdce až v krku. Karel bez váhání nalil do ešusu horký čaj, který nám před chvílí dovezli z kuchyně v malé várnici a podal ho nebohému dítku.
   „Odkud seš? Jak se jmenuješ? Čí jsi? Kudy ses, sakra, dostal dovnitř?“ bombardoval chlapce otázkami Karel, zatímco ten svíral nádobu s horkým nápojem. Ozvala se rána. Byla sice dost daleko, ale i tak s námi trhla. Dělobuch. Zřejmě měl, pokud možno věrohodně, simulovat vzdálený útok. Už to začalo.

   Lojza vylezl na val a zíral tupě dalekohledem do dáli. Další rána a další. Už byly u lesa vidět i záblesky, jak se zešeřilo. Zdá se, že kluci od ženistů se dneska zase vyblbnou.

   V tom popadla Lojzu jakási melancholická nálada: „Chlapi, jak já bych byl rád na Štědrej den doma.“
  „To my všichni, vole,“ hladil Karel chlapce po studených vlasech, „to my všichni, viď?“
blonďáček se na něj usmál.

   „Pořádně se napij. Ať se zahřeješ,“ a balil mu nožky do deky.

   „Já bych klidně snesl i kost v krku za to, že bych se moh přitulit k mámě a obejmout ségru,“ posteskl jsem si a zalezl jsem do připraveného provizorního přístřešku a snažil se přemluvit vysílačku k činnosti, ke které byla vyrobena. Marně. Napadlo mě pár hodně sprostých vojenských slov. Nic. Šum, zmar, zmar a zase šum.

   „Hele já zaběhnu ke štábu a nahlásím kluka,“ promluvil za mnou Karel, „ať sem zajedou gazem,“ a otočil se na podpatku. Snažil jsem se ještě z vysílačky něco vytřískat, ale vlny v éteru byly proti a zarputile mlčely.

   „Kde je?“ ozvalo se zvenku.

   „Co?“ slyšel jsem překvapeného Lojzu.

   „No ten kluk sakra!“ vyděšeně pokřikoval Karel, „Do prdele, dyť seděl hned za tebou. Jak sis nemoh nevšimnout, ty vole!“

   Vystřelil jsem ven jako střela. Byla to pravda pravdoucí. Kluk byl pryč. Na zemi ležela jen hliníková nádoba s čajem a kolem ní tál sníh. Pobíhali jsme kolem a nadávali si do všech možných zvířat a různých retardérů, idioty nevyjímaje. I nějaké to přirození občas uniklo ze rtů. Kluk nikde. Daleko široko jen bílý sníh.

   „Přece nám už z toho tady tak příšerně nejebe?“ skákal Karel pohledem z jednoho na druhého. Lojza zalezl rozechvěle do valu a zapálil si: „Kdo ví, člověče,“ díval se netečně před sebe a ruce se mu třásly buď zimou, nebo silným rozrušením, „kdo ví.“

   Stáli jsme nehnutě a snažili se celou situaci pojmout v celém rozsahu. Bohužel bez kýženého výsledku. A najednou bylo ticho. Simulovaný útok skončil a na obloze se rozsvítily první hvězdy. Stáli jsme jako sochy, dívali se na sebe a kroutili hlavami. Rozhostil se klid. Boží klid.

****

   „Co jste to tam zase, vy tři potentáti, vyváděli?“ vybafl na nás po návratu na ubikaci velitel Jánský překvapivě a na rtech se mu usadil trochu potměšilý úsměv. Krčili jsme nechápavě rameny a v hlavách nám přitom rotovaly neviditelné baterie.

   „Běžte se sbalit. Máte všichni tři opušták na svátky.“

   Koukali jsme nevěřícně po sobě.

   „No je to tak. Máte ho na doporučení. Ptáte se koho?“ vyvalil na nás oči, když pozoroval naše padlé čelisti, „generála Buzka!“ doslova ta slova vykřičel.

   „Prý se tak už dlouho dobře nepobavil, jako s vámi na hlídce. To bude ale jen tím, že vás nezná, vy prevíti!“

   Nechápali jsme.

   A pak se to stalo. Podívali jsme se po sobě. Současně a ve stejný okamžik. Nikdo z nás o tom nepochyboval, ale také o tom nemluvil. Bylo to jasné. Zaslechli jsme to všichni tři. Ten jemný, zvonivý a téměř neslyšitelný vzdálený dětský smích.