Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Veronika

19. 04. 2002

1811

Autor

Igor

Veroniku jsem poznal někdy v polovině září. Tehdy jsem přijel do cizího a nevlídného města k zápisu na vysokou školu. Večer před zápisem jsem byl nucen ubytovat se v budově opuštěných vysokoškolských kolejí, které teprve čekaly na své obyvatele. Já jsem tu byl z jakéhosi důvodu předčasným hostem. Bloumání ztichlými večerními ulicemi podpořilo moji melancholii z právě končícího léta. Následná noc ve velikém pokoji s deseti prázdnými postelemi mi také na optimismu nepřidala.

Uvědomil jsem si totiž, že budu muset sdílet pokoj s deseti spolubydlícími a protože moje povaha byla spíše samotářská a plachá, cítil jsem té smutné noci velkou tíseň. Můj život se měl hodně změnit a já jsem takovéto tměny neměl rád. Cizí město, nová škola, nové povinnosti, krátké víkendy doma.

Nebylo proto divu, že jsem ráno, ihned po zápisu spěchal na nádraží, abych svému novému životu unikl aspoň na pár dní.

A na tom dopoledním oslizlém a nevlídném nádraží jsem ji poprvé spatřil. Je celkem pravděpodobné, že můj tehdejší zvláštní smutek a pocit opuštěnosti a vyřazenosti zesílil můj první dojem.

Veronika byla subtilní dívenka s rovnými hnědými vlasy. Měla v sobě něco, co mě ihned na první dojem zaujalo a nepustilo po celých dalších několik měsíců. Nastupovala do stejného autobusu jako já a vystupovala v tomtéž městě. Už tehdy se mi zdálo, že prožívá stejný smutek jako já, že také ona je nucena měnit svůj dosavadní život, že i ona je aktérem podobné tragédie. Můj první pocit byl tak neuvěřitelně silný, že od základu změnil mé další prožívání.

Fakt, že ji tehdy doprovázel k autobusu nějaký mládenec, jsem tenkrát nepovažoval za důležitý.

V následujících dnech se mi Veronika ztratila z očí. Užíval jsem poslední chvíle prázdnin a tento silný zážitek pomalu bledl a ztrácel na své intenzitě a emotivnosti.

Pak začala škola. Neosobní život kolejí mi pro mé povahové vlastnosti činil ze začátku velké potíže. Hodně jsem podléhal snění a reminiscencím, které pocházely z mého dosavadního bezstarostného mládí.

A v tu kritickou dobu Veronika znovu vstoupila do mého života. Bylo to skoro neuvěřitelné, ale stala se mou spolužačkou ve stejném ročníku, chodila na stejné přednášky, jako já. Zapálila plamen mému privátnímu dobrodružství, ale i útrapám, které jsem každý večer prožíval při svém snění před usnutím.

Místo, abych se věnoval přednášené látce, toulal jsem se v duchu s Veronikou a povídal si s ní o věcech, které mě v té době trápily. Všechno, co se do té doby událo, jen podpořilo moji touhu po kontaktu s tou zvláštní tichou dívkou.

Opatrně jsem sondoval mezi jejími spolužačkami a spolubydlícími a lovil informace a skládal z nich mozaiku, kterou jsem pak dotvářel, modeloval a vsazoval do svého snění.

Veronika byla podle sdělení druhých zvláštní, tichá, nepříliš družná dívka. Na kolejích se příliš nezdržovala, odcházela ihned po přednáškách neznámo kam a vracela se večer, aby se ponořila do četby svých románů. Navíc si příliš nerozuměla se svými spolužačkami z vesnice, které byly pochopitelně jiného založení než ona, která pocházela z města. Proto se o ní spolubydlící dívky často vyjadřovaly s despektem a pohrdáním. Přesto byly ale moje informace příliš kusé na to, abych si mohl vytvořit o Veronice plný a pravdivý obraz, což mě ještě víc excitovalo a probouzelo ve mně nový a nový zájem. Všechno na ní mě až neuvěřitelně lákalo. Každé ráno jsem netrpělivě čekal na svém místě v přednáškovém sále, až se můj zbožňovaný objekt objeví. Vcházela vždy sama, pomalu, jakoby váhala, mí-li vstoupit. Sedávala vždy osamocena v určitém odstupu od ostatních dívek. Málokdy jsem ji spatřil, že se s někým baví.

Tak to trvalo asi měsíc či dva. Veronika se mi zdála hrozitánsky nedostupná a vzdálená a přesto jsem si byl jist, že má se mnou mnoho společného.

Moje zbožňování došlo tak daleko, že na přednášky, na které Veronika nechodila, jsem nechodil ani já, zřejmě jsem uznal, že nejsou hodny ani mé pozornosti, pokud je ignorovala ona. Navzdory všemu, co se se mnou dělo, jsem zatím nepomýšlel na kontakt. Mé city byly skryté zatím pouze v mých snech a představách. Bylo to vlastně mé první citové vzplanutí a má nezkušenost na tomto poli mě zoufale uvězňovala pouze v platonických představách. Ale přesto všechno měla moje zamilovanost určitý vývoj. Už jsem své city neskrýval před svými spolužáky. Nevím dodnes, proč jsem se jim svěřoval, ale možná, že má náklonnost potřebovala nějaký ventil. Později se mě moji spolužáci vyptávali, jak jsem s Veronikou daleko, jaké že dobrodružství už jsem s ní prožil. Moje vytáčky vyžadovaly tenkrát fantazii přímo úměrnou mojí nesmělosti.

Moje touha však přece jenom neustále rostla a pomalu přesahovala rámec snesitelnosti. Připravoval jsem se na reálný pokus o seznámení. Při svých osamělých toulkách městem jsem pomalu vymýšlel program naší schůzky. Neoplýval jsem zrovna finančními prostředky a tak pozvání do dražší restaurace nepřicházelo v úvahu. Rovněž potulování v mrazivém chladu po ulicích nebylo také tím pravým. Nakukoval jsem tedy do levnějších podniků a hledal vysněný stolek pro dva, kde bych mohl s Veronikou spiklenecky nerušeně hovořit. Biograf mi nebyl příliš sympatický pro nutnost podřídit se mlčení a já jsem přece mlčet nechtěl. Potřeboval jsem slovní kontakt, vyhrát hru větami, které ji určitě zaujmou, přesvědčí o mé výjmečnosti a zvláštnosti.

Odvahu jsem našel až po velikonocích, kdy moji duši naplňovalo částečným optimismem nadcházející jaro. S několika kamarády jsme popíjeli v hostinci a slavili čísi narozeniny. Povzbuzen několika vypitými pivy jsem se náhle rozhodl. Trolejbus měl svoji trasu kolem dívčích kolejí. Pak už mi v cestě stálo jen pár schodů. Pokoj Veroniky byl na začátku chodby a tak jsem nesměle zaklepal. Můj tep dosahoval frekvence, jako při těžké fyzické námaze. Bylo mi už všechno jedno, chtělo se mi ukončit své trápení.

Veronika však to odpoledne na kolejích nebyla. Odjela předčasně domů. Dostavila se pestrá směsice pocitů. Od úlevy až po zklamání. Dnes už vím, že v takové chvíli je to přirozené, ale tenkrát jsem cítil zmatek a věděl jsem, že mé trápení zdaleka neskončilo.

Další pokusy o kontakt byly tedy přirozeně odloženy vlivem nového ostychu, který pramenil z jakéhosi druhu neúspěchu, i když tento neúspěch nebyl konečný. Hlavní klání se odkládalo na neurčito.

Zvážil jsem znovu všechny způsoby navázání kontaktu a rozhodl se pro ten nejméně Šťastný, což jsem pochopil později, ale tehdy mi připadal příhodný. Byl to způsob nepřímý. Napsal jsem v přednáškách Veronice dopis. Stálo v něm, ať sejde večer před budovu kolejí. Co jí tam večer řeknu, mi nebylo úplně jasné, ale pro tu chvíli to nebylo důležité.

Ihned, jak byl dopis odeslán, pocítil jsem velkou úlevu. Několika měsíční trápení mělo náhle svůj smysl, vyústění, řešení. Jakmile ale adresátka dopis obdržela, zahořely mi tváře neutajitelným studem. Všeho svého jednání jsem náhle litoval, chtělo se mi vstát a utéct z přednáškové místnosti.

Veronika mě neznala jménem a tudíž nevěděla, kdo jí dopis poslal. Tušila jen směr, odkud dopis přišel. Prožíval jsem pravé peklo, když jsem na její tváři uviděl náznak hněvu. Odpověď byla krátká a jasná. \"Nemám čas.\"

Moje tragedie však ještě nebyla naplněna. O přestávce vyšlo totiž najevo, že si moje vysněná láska myslí, že dopis napsal můj spolužák, který přesně zosobňoval všechno, co jsem na svých kolezích neměl rád. Byl to jejich odlišný vesnický původ, jiné zájmy, přílišná komunikativnost až eloquence, plasticita a jednodušší založení. Pochopil jsem, že mám poslední šanci.

Vyhledal jsem Veroniku osobně na schodech. Své odmítnutí však pouze komentovala a opakovala slovně do mých očí. Bylo to jasné. Zařadila mě mezi své spolužáky, domnívala se, že jsem stejný jako oni. Nesnažila se mě pochopit a ukončila tedy sama celý můj příběh.

První věc, kterou jsem pocítil, byla obrovská únava. Únava a otupělost. Z ulehčení tam byla jen špetka, sotva postřehnutelná. Spolužáci se celé věci zasmáli a chtěli se se mnou vsadit, že se jim Veroniku podaří \"sbalit\", že budou šikovnější a úspěšnější než já. Bylo vidět, že jsem si svojí nešikovností vybudoval jakýsi druh autority. Už jsem nebyl šedá myš. Ale přesto na tom všem bylo něco, co mě překvapilo a v budoucnosti modelovalo můj úsudek o druhých. Spolužáci se mi totiž nevysmívali. Bavili se, to bylo evidentní, ale nevysmívali se. Jako, kdyby mi trochu rozuměli, jako kdyby částečně chápali mé zklamání a bolest. Od té doby se mi dost přiblížili a já se přiblížil jim. V budoucnu, když přišla řeč na Veroniku, jakoby ani tak nebrali na zřetel moji prohru. Stále se mě ptali, jak jsem s Veronikou daleko. Většinou nedostali kloudnou odpověď a pro tu chvíli se už neptali. Jakoby v jejich hlasech zaznívalo pokyvování hlavou, spiklenectví a jakási tichá přirozená životní filozofie. Už mi prostě nepřipadali tak vzdálení. Teprve později jsem pochopil, že můj příběh byl docela obvyklý a žitý v různých variacích a obměnách v mém okolí mnohokrát. Jen já sám jsem v něm tehdy viděl jakousi jedinečnost, zvláštnost, výlučnost.

Veroniku jsem potkával i nadále na ulicích, chodbách a učebnách. Teprve později, s odstupem času mi bylo dopřáno pocítit opravdovou úlevu.Pomalu jsem se uklidňoval a vyrovnával. \"Ona\" se z mého života čím dál víc vytrácela. Hra byla dohrána. Rány se zahojily hojivým pletivem nových prožitků a dobrodružství.

V červnu nebo červenci Veronika zanechala studia. O jejích důvodech mi nebylo nic známo. Nikdy jsem o ní od té doby neslyšel.

Armand

30. 07. 2002

Dát tip

hele kalais a rebe: vy nevíte jak vypadá standardní hodnocení výtěru? (viz Merle) Musíte udělat čáru procent ... jak máme pak poznat jak hodně výtěrové to dílo podle Vás je? ha? :))))