Michelin

Michelin.

         Při vyslovení názvu Michelin si většinou každý představí bílou, buclatou, postavu Bibendum a motoristi pochopitelně vyhlášené pneumatiky. Brácha má Wolksvágna a na mišelinky nedá dopustit. Hlavně v zimě. Jeho Alpinky jsou podle něho nejlepší na světě. Myslím si svoje, protože vždycky v hodnocení všechno přeháněl. Abych mu ale nekřivdil, mívá někdy prapodivné nápady, které podle jeho způsobu zveličování dostávají fantastické rozměry doopravdy.

         Přišel s návrhem povečeřet v nějakém podniku, který má michelinskou hvězdu. No řekněte, není to blb? Kdyby šlo jen o tu večeři, snad by se těch pár tisíc z platu uškublo a týden bychom byli na rohlíkách s čajem. Brácha to radikálně zamítl. Jednak ke snídani nepije čaj, ale kafe a bílé pečivo nemůže ani vidět. Jak se tedy navečeřet v nóbl podniku s hvězdou a nezkrátit si podprůměrnou výplatu.

         „Víš co?“ prohlásil odvážně, „budeme žebrat!“

         „Ty si se snad zbláznil“, odpověděl jsem vyděšeně, „jak to chceš dělat. To chceš někde klečet s kelímkem?“

         „Samozřejmě“, s jistotou pokračoval se svým ztřeštěným nápadem, „musíš se k tomu správně voblíknout a hlavně najít nejlepší flek, kde to sype.“

         „Já se picnu, mám bráchu vola. Buď tě seberou poldové, nebo ti nakopou zadek bezdomáči a konkurence. Snad si nemyslíš, že by ti to prošlo jen tak.“

         „Neboj“, pokračoval v rozvijení akce, „kdyby mě někdo kontroloval, nebo vyháněl, řeknu, že dělám průzkum pro Seznam.cz.“

         „A co já?“, nesměle jsem se zeptal.

         „Budeš dělat volavku!“

         „Volavku?“

         „Jó, volavku“, vysvětloval svoji představu, jak to budeme dělat, „a budeš hlídat, aby mě nikdo neokopával, až budu klečet. Občas půjdeš kolem a hodíš mi do kelímku drobné.“

         Viděl jsem, že brácha to má promyšlené a nebude možné ho od té blázniviny nijak odradit. Jeho popis provedení akce žebrání byl tak přesvědčivý, že jsem mu nakonec podlehl a dokonce se na tu blbinu těšil. Brácha přinesl domů několik svršků, které vydoloval z kontejneru na odkládání nepotřebných věcí. Vypadalo to opravdu ošuntěle, ale bylo to čisté a nesmrdělo to.

         Pečlivě jsme vybírali místo na žebrání. Václavák a Můstek, Staromák a Sherwood ve Vrchlického sadech  jsme zavrhli. Tam byla silná konkurence. Chtělo to plac, kudy chodí hodně lidí a přitom byla možnost rychle zmizet, kdyby šlo do tuhého.

         Zkusili jsme podchod u Muzea. Čistý vzduch znamenal, že tam nikdo nežebrá, uniforma nikde vidět a u vchodu do metra živé rušno. Brácha zaklekl a dal před sebe kelímek. Zahlédl jsem, že se mu třesou ruce. Nevěděl jsem, jestli je to strachy, nebo předvádí stařecký třes. Dlouho jsem nečekal a nad tou ubohou klečící postavou bráchy jsem se ustrnul a šel jsem mu hodit první mince. Pětikoruna snad na začátek stačí, řekl jsem si. Přišel jsem až k bráchovi, rozhlédl se kolem sebe, abych upoutal pozornost kolemjdoucích a odhodil minci na kelímek.

         „Ty vole“, ozval se brácha česky, „hodil si to vedle. Padej odsud blbe, kazíš mi výhled!“

         „Ajm sory“, zaskuhral jsem při snaze představovat filantropického turistu, který se rozhodl přispět postiženému českému chudákovi na večeři.

         Netrvalo dlouho a ke svému úžasu jsem viděl, jak bráchovi do kelímku padají mince. To bylo neskutečné, až jsem chtěl těm lidem poděkovat za bráchu, který musel určitě v té poloze skrčence trpět. Chtěl jsem opět přispět svou volavkovou mincí a přiblížil jsem se k bráchovi.

         Zrovna šla kolem početnější rodinka s batohy na zádech, otec v ruce mapu, matka mobil s GPSkou a předpovědí počasí.

         „Můžu mu hodit korunu, mami?“, ozval se jeden z chlapců, „abysme se sem zase vrátili.“

         „Robi, mince se házejí pro návrat do kašny a ne žebrákům“, starostlivě radila maminka.

         „Vrátíme se sem určitě, dyk to vidím tady na mobilu“, ujišťovala ostatní i sebe. Na mobilu hledala kašnu.

         K bližšímu přístupu mě ale odradila slova některých procházejících lidí, která jsem zaslechl. Všichni spoluobčané prostě nechápou, že milosrdenství a soucit s potřebným člověkem je šlechetná vlastnost, která není výrazem slabosti, ale naopak síly charakteru.

         „Já bych ho nejradši kopnul do prdele, dělá to tady ostudu. Že nejde někam makat, hajzl jeden!“

         „Tohle dřív nebejvalo. Myslela jsem, že to mají jen v cizině, ale tady?“

         „Nejradši bych mu tam plivnul! Takovej mladej a musí žebrat. Hanba je to. Je tu někde policajt?“

         Jak jsem slyšel něco o policajtech, neváhal jsem a zavolal na bráchu: „Mizíme, bal to!“

         Brácha pomalu vstal a málem upadl, kolena měl ztuhlá, ale přece jen se rozhýbal a s kelímkem se šoural za mnou ke stánku s kafem.

         „Teda brácho, seš dobrej“, pochválil jsem jeho výkon, „kolik to hodilo?“

         „Na, spočítej to, já se musím rozhýbat“, podal mi kelímek a začal kroužit rukama, přitom dělal dlouhé kroky sem a tam.

         Vysypal jsem mince na plnou dlaň. Již od pohledu bylo vidět, že to nejsou jen malé drobné, ale že se ta hodinka vyplatila. Z českých mincí tam byla dvacka, dvě desetikoruny a pětikoruna, možná ta moje. Jinak většinou eura, těch bylo pět, dokonce jedno pětieuro, několik deseticentů a nějaké tři další mince, které se mi nepodařilo určit. Zázrak? Zázrak. Neuvěřitelný příjem za hodinu. Vejvar za více jak tři sta padesát, to je slušná gáže za bolavá kolena.

         V podchodu se nám zalíbilo. Odsuzující výroky moralistů a studentek jsme museli spolknout, patřilo to k věci, protože jsme sami podobné lidi odsuzovali. Nenechali jsme se odradit, brácha úspěšně žebral a já hlídal a dělal volavku. Jen místo jsme měnili mezi trasou C a A, abychom nebyli příliš nápadní. Po týdnu se rozhodlo, že máme potřebnou hotovost vyžebranou a skončili jsme. V prasátku bylo skoro dvanáct tisíc korun. Po prodeji valut ve směnárně, jsme měli deset tisíc dvě stě čtyřicet šest korun českých čistého. Předpokládali jsme, že by to na skromnou šestichodovou večeři mohlo stačit. Platit cash by se v takovém podniku určitě nehodilo, proto jsme peníze uložili na účet s kartou.

         Největší proměna se stala s bráchou. Po dvoudenním pobytu v salonu s thajskými masážemi se z oškubaného bezdomovce stal elegán v obleku od Bandi, s motýlkem a Rolexkami, které dostal od tety z Rakouska. Byl jsem na něho pyšný.

         Nyní bylo důležité vybrat vhodný podnik, kde bychom působili nenápadně a samozřejmě, jako bychom se nikde jinde než pod michelinskou hvězdou nestravovali. Abychom zvládli objednat menu s více chody, začetli jsme se do the Michelin guide na rok 2018 na youtube. Zjistili jsme, že letos obhájily jednu michelinskou hvězdu restaurace Alcron, La Degustation Boheme Bourgenoise a Field. Šest Bibů obhájily SaSazu, Na kopci, Sansho, Maso a kobliha, Aureole a Divinis. A čerstvě ho získala restaurace Eska.

         Když jsme si pročetli menu s cenami jídel s párováním, začali jsme si multichodové kulinářské hodování pomalu rozmýšlet a v duchu jsem viděl, jak brácha znovu klečí v podchodu u Muzea.

         „Co takhle ten Field?“, podotknul jsem již nesměle, „v ulici U Milosrdných, tam by mohli mít i milosrdné ceny. Hvězdu mají úplně čerstvou.“

         „To ti můžu říct hned, zrovna jsem si to naguglil. Desetichodový oběd s nealko párováním je za čtyři tisíce pět set. S vínem, to se ani neptej. Museli bysme žebrat ještě měsíc“, zamítl brácha můj návrh.

         „Snad jedině vybrat z jídelního lístku a la carte menu něco jednotlivě, ale to není ono“, zvažoval ještě možnost zkusit to u Fielda.

         „Máš tam třeba řízeček z jelena sika s fazolovým luskem, černým bezem a lanýžem za šest set devadesát. Co k tomu?“

         „Oni vařej jelena siku?“, zeptal jsem se naivně, „nejsou ty jeleni ohroženej druh?“

         „To víš, že ne. Jinak by si to nedovolili na takové mezinárodní úrovni“, vysvětlil mi brácha můj starostlivý dotaz.

         „Hele, nestačil by nám místo hvězdy jen Bib Gourmand“, namítl jsem úsporný pohled na možnosti našeho účtu, „za ty peníze bych nechtěl jenom něco rozmazanýho na talíři. Letos dostalo Biby těch šest podniků. 

         „Počkej, mám to“, vítězoslavně zvolal brácha, „úplně novej podnik, hvězda, tři vidličky, je to blízko, na Starým Městě.“

         „Jak se to jmenuje? Co je to ty tři vidličky“, zvědavě jsem se ozval.               

         „Hvězdy se udělují za jídlo. Pak jsou v označení vidličky, ty získává obsluha“, vysvětlil brácha s přehledem.

         „Je to úplně novej podnik. Správný název, Oculi in culina. Bude to asi něco italskýho.“

         „Mrkni na to. Šestichodové degustační menu, podávané jen večer ve všední dny. S párováním tři tisíce dvě stě korun.“

         „Na to máme vyžebráno, prima“, zajásal jsem.

         „Hned to rezervuj, dokuď jsme odhodlaný“, nařídil brácha a hned počítal, kolik budeme ještě potřebovat na taxíka a další potřebné propriety.

         Objednal jsem stůl pro doktora Benetku s doprovodem na šestou hodinu ve čtvrtek na menu uvedené v nabídce. Zavolal jsem taxislužbu a domluvil odvoz. Nastaly horečné přípravy, rychločistírna, kosmetika, prádlo, blbli jsme jako před svatbou, až přišel čtvrtek a přijel taxík. Brácha s ním domluvil herecký výstup za mírný příplatek k jízdnému.

         Předjeli jsme před nablýskaná, šedými draperiemi zčásti zakrytá velká okna restaurace Oculi in culina, taxikář obřadně otevřel dveře a my stejně důstojně vystoupili. Vstoupili jsme do tlumeně osvětleného prostoru před vchodem do jídelny restaurace a čekali, kdo se nás ujme. Profesionální úklonou nás uvítal číšník, a když brácha na jeho tázavý pohled řekl ledabyle: „Benetka!“, okamžitě nás odvedl ke stolu u druhého okna vedle nádherné palmy, za kterou jsme byli diskrétně skryti před několika sedícími hosty vpředu.

         Večeře proběhla přesně podle degustačního menu, až na to, že jsme chvílema nevěděli, co vlastně jíme, které víno párujeme, a na co máme příbory, které stále měnily tvary i polohy. Když jsme dostali vyzdobené meringue s malinami, věděli jsme, že je konec hodování. Brácha s gestem multimilionáře podal obsluhujícímu kartu a smetanu do pouzdra. Když mu jí vracel, setrval hodnou chvíli v předklonu s napřaženou rukou a přáním, aby pánové, pokud byli spokojeni, opět navštívili  Oculi in culina. Obdrželi jsme oba také barevně vyvedený členský karton se svými fotografiemi, což nás překvapilo. Poděkovali jsme a měli jsme štěstí, že jsme již neslyšeli, co říkal vrchní servírce.

          „Zdá se mi, že toho staršího odněkud znám, čéče. Možná z divadla, nebo z televize?“

         „Taky mám pocit, že jsem ho někde nedávno viděla. Je možný, že by to bylo v podchodu u Muzea, nebo u koně?“

         „No, možný to je, ale je vidět, že jsou za vodou, to se pozná. Kolik ti hodil?“

         „Cvaknul to, ani nemrk“, dodal vrchní.

---