Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePan Badi
Autor
Oldjerry
Dávám to na trh ač vím, že to není žádný trhák. Jen nějak cítím, že je třeba psát i takové věci, snad právě proto, že jsou zatím ještě dost výjimečné. Signalizují ale další vývoj...
Ústí nad Labem, únor 2008
Není tajemství, že jsem byl docela nedávno v nemocnici... jak vám to tak napsat ? No : sestra mne uvedla na pokoj pro tři pacienty. Na jedné ležel starší muž, druhé lůžko prázdné, ale zřejmě obsazené. Tady je vaše postel, tady máte skříň, ... Sestro, co ještě ten polštář? ozval se ten honimír. Pomyslil jsem si něco análního a začal se zabydlováním. Ty sestry tady jsou fakt nanic, oslovil mne, to aby si člověk o každou blbost říkal extra... Nechal jsem to vyšumět. Jen mi tak blesklo: ty nejspíš doma držíš hubu a tady buzeruješ... poloboženko... Vešla sestra: pane Badi – vy jste tu nebyl, tak jsem vám ten nitroglycerin nechala na stolku. Děkuji, sestři, promiňte - já jsem byl svého bývalého šéfa – on je tu taky pacient – odvést na ECHO... Ve středu - týden po infarktu - měl jít domů, ale kvůli začínající angině pectoris musel absolvovat ještě nějaká vyšetření. Takže až ve čtvrtek, pane Badi, až ve čtvrtek ...ale už dopoledne. Do pokoje vstoupila asi třicetiletá štíhlá žena v civilu. Udělalo se světlo a nejen proto, že slunce na chvíli vylezlo z mraků. Márošovi svítily oči jak lampióny. Něco si chvilku šuškali, mladá paní odběhla a za chvíli se vrátila s dalšími sedmi lidmi a malými lidičkami. Dvě dospělé ženy, muž, pubescent a tři děti různého věku. Očekával jsem brebentění, hlučné vyprávění, překřikování... Kdepak: naprosto kultivovaná komunikace, polohlasné věty, každý čekal, až domluví ten před ním, děti ukázněné... všichni čisťouncí, upravení... Demonstroval a já to pochopil. Honimír neprojevil zájem, účast. Za deset minut se rozloučili se „svým“ pacientem, potom s námi dvěma a tak, jak se potichu zjevili, tak potichu za sebou zavřeli dveře. Nazdar, Máro, povídám, koukej se šetřit pro rodinu ... máš prima rodinu. Jsem rád, že jsou takoví, jako jste vy, děkuji ti za to, že jsi takový, jaký jsi. (Trošku jsem se do toho obklíčil, no jo...). Mároš pochopil velmi správně, jak jsem to myslil... dokonce krátce popotáhl nosem. |
13 názorů
Lakrove - děkuji za komentář... nemám co bych dodal k tomu cos napsal. Povídky či to čemu říkám pro jednoduchost básně jsou postaveny na autentickém základě, někdy s malým procentem licence většinou pro vypointování... jinak ze života... Jo... život - ten toho načmárá... (:-D
Čte se to dobře, jen si ke konci říkám, že nebýt to uvedeno oním prologem (jímž je řečeno, že je to napsané před deseti lety), zdálo by se mi to v dnešní době poněkud tendenční. Ideou, jakou nese ten příběh, se mi to ovšem líbí; jen tu ideu nesmíme zobecňovat, což je ostatně v závěru řečeno také. Tip. P.S. A až teď vidím, kdo je autorem, takže nemám důvod nevěřit onomu časověmu údaji v prologu.
Děkuji vám, dívky, není tu ani tečka s kterou bych nesouhlasil. Ten Badi byl daleko společenštější, než polovina Čechů. Komunisté jsou upozaděni, nicméně dědictví jejich československých předchůdců tu bude ještě dlouho zapáchat...
Chování "pana Badiho" je evidentně něco, k čemu se dopracoval a chce u toho zůstat.
Na rozdíl od generací, pro něž to není životní změna, ale v dnešní době se slušnost a pozornost k druhým lidem jaksi přestává nosit... viz tramvaje a autobusy, kde si sednou ti nejrychlejší a pak se stanou neviditelnými ... a spousta jiných póz současnosti ... Byla bych pro, aby se úroveň vrátila i do našeho běžného života... Ne přehnaná slušnost, ale vnímání ostatních a vytváření příjemného světa....
obdivujem ľudí typu pána Badiho, pretože ich zaradenie sa do spoločnosti a ochota prispievať k dobru jej nerómskych členov je čosi tisíckrát ťažšie vybojované, ako keď to isté dosiahne člen majority.
Pretože zaznávaní členovia menšín (a to Rómovia nesporne sú) musia k vynaložiť neskutočne veľa energie a pozbierať velikánske odhodlanie k dobru, aby spolupracovali a mali "našincov" napriek všetkému nášmu nepriateľstvu radi.
Aničko, nestojí to za moc, ale dokud ti to mohu napsat, tak je vlastně všecko OK... díky
Dodola - ono to samozřejmě souvisí, ale podstatné je to, že sociální péče je měkký prostředek a dokonce zneužitelný v každé fázi jejího poskytování a ještě důležitější je integrační metoda a systém na prd , když ti, co se mají integrovat jsou v prostředí měkké sociální politiky neintegrovatelní ve svých etnických kořenech a staletých zvycích a pravidlech. Jinými slovy: pokud něco pomůže, tak je to bezohledná racionalizace poskytování finanční sociální pomoci. Už jsem mnohde četl, že i naši lidé emigrovali před komanči... ano! ale - většinou byli už jazykově vybavení, zvyklí dodržovat tradiční společenská pravidla a hlavně!! ochotní se skutečně integrovat, pracovat a dodržovat zákony hostitelské země.
Oldjerry, bude to spíš o poměru prevence (sociální práce, integrační programy) a represe ve státě. Ta epigenetika v tom hraje silnou roli, to je dobrá připomínka zvedavce, ale musí být vytvořeny vhodné podmínky. Za represi nepovažuju zákaz činnosti, které odporují našim zákonům, lidským právům, to platí obecně pro jakoukoli menšinu. Ale musí to koordinovat stát, to je hlavní viník, když vznikají ghetta, ne jednotlivci, menšiny nebo etnika. Lidé nejsou dokonalí a nikdy nebudou. Evo, dík za ten odkaz.
Nazdar, Evička, áno - v gettách žijú chorí a invalidní (ozaj chorí a ozaj invalidní - vieme (:-D ) a pak aj takí, ktorí chorobu iba predvádzajú. Treba ich rospoznávať - chorých a simulantov... - a ja ďakujem
tí, čo žijú v tých getách si za niečo môžu sami a za niečo nie...za niečo aj my, naše správanie.
A v tejto súvislosti ma zaujala epigenetika.
http://vedanadosah.cvtisr.sk/co-je-epigenetika-a-aky-je-vztah-medzi-genetikou-a-epigenentikou
Ano, ghetta jsou dost špatná zařízení pro všechny: pro ty vevnitř (nic nemění na věci, že sem nemuseli přijít... mohli někam.kde nejsou třeba ani ta ghetta). Když není ghetto, tak si ho dělají třeba ze zcela nových paneláků, jako obyvatelé sídliště v Chanově u Obrnic, nebo ze starších, ale obyvatelných domů jako v Předlicích v Ústí... Problémem na prvním místě je neřízená migrace (1993 - 1995)...
Mároš měl zřejmě štěstí, že nevyrostl v ghettu. Ghetta jsou problém společnosti, ne etnik, která v nich žijí.