Stará stodola

 

„Dnes není hezké ráno. Podívej se na ty šedivé mraky,“ říká bratranec Olda.

„Hm, brouknu rozespale a jdu se podívat z okna.

„Ty...ty...no...co...co to?“ ukazuji nevěřícně ven.

„Safra,to je jako zemětřesení,“děsí se Olda.

Rychle jsme přistoupili co nejblíže k oknu. Výhled je zdrcující. Zničeho nic se začala hroutit přední střecha staré dřevěné stodoly. Ztrouchnivěla prkna srazila k zemi. Rána jak z děla. Ve vzduchu zůstal oblak prachu.

„Co to bylo za rámus?“ vběhl do dveří děda.

„No, podívej se sám,“říkám.

„ O, to né. Spadla nám stodola. Já vám pořád říkal, zavírejte ty dveře na petlici! Vnikl do ní vítr a takhle to dopadlo. Štěstí, že to nikoho nezabilo,“ lamentuje děda.

„Spadla jen polovina, to se opraví,“ říká Olda.

„Dědo, můžeme se tam jít podívat?“ prosím.

„Dobře,ale opatrně.“

„Vezmeme si cyklistický helmy na ochranu. Jiný nemáme,“povídá Olda.

„A pořádný boty, můžou tam být ostrý hřebíky,“ radí děda.

 

Vzrušeně jsme našlapovali po sutinách stodoly.

„Hele, lidi si budou myslet, že hledáme svá kola,“ vtipkuje Olda.

„Já hledám poklad!“

„Tady? To těžko,“ odrazuje mě Olda.

 

Celý den jsme odstraňovali prkna a polámané tašky. Našli jsme staré noviny prožrané od myší a páchnoucí hadry od nafty.

„Jdu domů, jsem utahaný. Žádná truhlice zlata tu není,“ říká otráveně Olda.

„Počkej ještě chvíli. Koukej, z toho rozbitého prkna něco čouhá.“

„Fuj, stará plechovka. Neotvírej to, co když tam bude nějakej páchnoucí hnus.“

„Nejde otevřít, dojdi mi pro kleště, to víčko by se dalo vypáčit.“

„Jak chceš,ale pak se jdu domů najíst.“

 

Olda nese kleště a zvědavě mě pozoruje. Po krátkém zápolení plechovku otevřu.

„Dopisy? Ukaž,“ vrhne se na ně Olda.

„Já je našel. Nedám ti je. Přitiskl jsem si je k tělu.

„Tak je přečti.“

„Pomalu.“ Opatrně beru obálku do rukou. Razítko je rozmazané. Prohlížím si ho zblízka.

„28.10.1918 Praha. Pan František Víšek, Jablonec nad Nisou,“ čtu nahlas.

„Kdo to je? Žádného Františka neznám. Sakra, tak už ten dopis otevři, to budou nějaký tajný šifry z války.“

„Asi to bude můj prapraděda. Vzpomínám si jak můj děda vyprávěl o Františkovi a Marii. Ten František náš dům postavil takže i tu stodolu, ale proč si sem schovával dopisy?“

„Přečti je a zjistíme to.“

„Je to lezení do soukromí.“

„Lukáši, myslím, že tvému dávnému předkovi to vadit nebude.“

 

Beru do rukou list. Očima přelétnu úhledné písmo.

„Nejdražší Františku, možná je nebezpečné ti psát přímo domů, ale píši ti srdcem, né rozumem...“ čtu polohlasně.

„Začíná to být zajímavé,“ kření se Olda.

Rychle otáčím list a pátrám po podpisu.

„Božena? Jeho žena se jmenovala Marie. V roce 1918 se jim narodil syn, jelikož ten datum je vyrytý do té dřevěné kolíbky, co máme na půdě,“ říkám rozčíleně.

„Nezdržuj a dočteme to.“

„Ani náhodou.“

Vkládám dopisy zpátky do plechovky a strkám ji pod bundu.

„Co šílíš?“

„Nebudu to číst. Je to příliš důvěrné.“

„S tebou fakt není žádná zábava.“

„Běda, jestli o té plechovce něco řekneš,“ varuji ho.

„No dobrá, přísahám,“ říká Olda neochotně.

 

Doma se nenápadně vyptávám na Františka a Marii. Děda věděl jen to, že bojoval jako mladík v první světové válce a Marie na něj oddaně čekala. Byl hrdina a čestný muž. Nasazoval několikrát svůj život, aby mohl zachránit před smrtí své kamarády.

Proč by si dopisoval s jinou ženou? Vůbec mi to na něj nepasuje. Bojím se odkrýt pravdu. Nechci si zkazit dojem. Vyndávám dopisy a pohrávám si s nimi. Bylo jich dvanáct. Na všech je stejná adresa napsaná totožným rukopisem.V hlavě mám jak v úle. Prudce vstanu a všechny listy hážu do plápolajícího ohně v krbu.

Někdy je lepší pravdu nevědět i když je stará sto let...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---