Není nad kachnu

Kachna. Nemyslím tím nějakou přihlouplou novinářskou, ale pravou, z masa a kostí, nicméně stejně rozumově méněcennou.Teď si říkáte, co mám proti těm roztomilým kejhajícím a štípajícím zvířátkům. Do dneška jsem sice pochybovala o jejich inteligenci, ale moje podezření bylo, bohužel pro kachny, dost razantně potvrzeno.

Vracela jsem se do svého milovaného školního ústavu s hlavou ještě v oblacích a s rozjařenou náladou. Po požití vynikajícího oběda z místního chemicko-výzkumného ústavu ( jídelnou ho nazve snad jen velký jedlík nebo bezmezný optimista a těch je už opravdu po málu) člověk totiž hned pookřeje. Sršíc elánem jsem si suverénně vykračovala, samozřejmě po zazvonění, bludištěm chodeb našeho gymnázia, v kterém se i po několika letech denního studia stále neorientuju a je mi záhadou, jakým zázrakem ostatní zvládají dostavit se VČAS bez věrných pomocníků - mapky a kompasu do správné učebny. Kvůli téhle nepodstatné drobnosti se chtě nechtě stávám terčem posměšku žáků i učitelů. Ti už moje nesmělé: \" Omluvte mě, prosím, já jsem byla u paní profesorky třídní…\" neberou a myslí si o mně své…

Když jsem teda konečně dorazila do výtvarny se zpožděním přesahujícím i pověstnou akademickou čtvrthodinku, zmerčila jsem už od dveří toho úděsného tvora provokativně stojícího uprostřed místnosti. Kolem něho seděli spolužáci - nadějní malíři v jakémsi rádoby kroužku. No, prostě výjev připomínající uctívání božského zvířete v pravěku nebo spiritistickou seanci . S ne příliš povzbuzujícím tušením jsem zaplula do svého pelechu a šla do boje.

Spolužáci mi podrobně vysvětlili pracovní postup, o který jsem díky své \" náhodné sekyrce\" přišla. Nejdřív jsem si měla podle instrukcí zakrýt jedno oko. \"No jo, ale co moje okuláry? \"strachovala jsem se. Po chvíli velkého přemlouvání jsem odložila své brýličky. Hned mi bylo jasné, že bez nich to nepůjde. Vidět místo kachny obrovský nahnědlý flek je při kreslení přinejmenším nepraktické…Jala jsem se proto najít svá milá pěti-dioptrická skla pohmatem po okolí. Spolužáci, nesmírní dobráci, je zatím ale kamsi přemístili a já šmátrala a šmátrala a čmuchala a ňuchala a s hlavou skoro na podlaze se plazila třídou…

Z jejich dalších rad mi v paměti utkvělo jenom: \" Musíš si vždycky přeměřit rozměry kachny, abys ji zachytila správně vystihla.\" A tak jsem po vzoru kolegů šermovala ve vzduchu dlouhatánskou špejlí snažíc se aspoň napodobit jejich impozantní styl. Křečovitě zarívajíc nehty do měkkého dřeva jsem přenášela naměřené vzdálenosti na čtvrtku. \" Ááááá, super \" raduju se \" tak to máme krček, zobák, křídlo už tam taky je…Teď už zbývá jenom spojit těch pár teček.\" Jo, úkol zdánlivě primitivní. Jenže když jsem si to tak šinula tužkou po všech těch bodech a kolečkách, s hrůzou jsem zjistila, že můj výtvor se kachně podobá asi jako myš krávě. Pravda, určité podobnosti byste s přímo nadlidským úsilím našli - kachna i moje zrůdička mají čtyři končetiny a zobák. Jinak nic.Blbý zvíře, ta kachna. Ještě jsem se ji snažila přikrášlit a trochu vylepšit. Vzpomněla jsem si totiž na babičku, která jednou nakreslila ve škole ( podle jejích slov) nádherného kohouta a pan učitel jí ho s nadšením celého zapatlal fialovou barvou, teprve pak byl prý dokonalý. Takže inspirována touto příhodou jsem svoji nesmírně vydařenou polokachnu natřela jako futra ( oblíbený výraz naší profesorky) úchvatnou kanárkově žlutou. ( Kanárek má přece ke kachně moc blízko…)

Bohužel se doby nějak změnily, a tak se žlutá kachna nedočkala veřejného uznání ani pochvaly od naší výtvarnice. Inu, není nad kachnu………na talíři…