Dítě

S odstupem, kterému se říká život, si své narození představuju takto: muž se zrovna pokouší dostat úd do ženiny pochvy, když z ženy vypadne dítě. Oba se polekají, a muž, který měl zrovna výhodnější pozici, uchopí věc obalenou ženinými útrobami do kleští.

Kvůli křiku a tekutinám, které muž považuje za nečisté, ho na chvíli přejde chuť pokračovat v pohlavním styku. Oba se však brzy zabaví dáváním jména. Dítě, které pojmenovali, pak oblékají, krmí, zvedají do vzduchu a přenáší je z místa na místo.

Nezáleží na tom, zda v těchto činnostech vyniká žena či muž.

Jednou dítě pronese své první slovo: né. Muž i žena, kteří dávno opět našli zálibu v souloži a nepociťují před dítětem žádný stud, se i v tomto případě bezelestně radují. Později dítě řekne nechci, nejsem a také nechte mě.

Po nocích dítě nespí, ale předstírá nad otevřenou knihou, že čte samo sobě pohádku, nebo pracuje se svým pohlavím, když slyší z vedlejšího pokoje zvuky milování. Krátce potom dítě řekne jít pryč, ale neodejde.

Teprve později dítě napadne, že kdyby nevyšlo z ženy, nemuselo by čelit bolestivému pocitu nedorozumění, který v něm probouzejí opakované ženiny doteky.

Dítě mělo rádo rodiče, i když se před ním stále chlubili jakýmsi vyznamenáním, kterému dítě nerozumělo, a vůči kterému cítilo odpor a bezmoc. Dítě se domnívalo, že je kus šlachy, kterou se rodičům nedaří naporcovat.

Když dítě přerostlo rodinné poměry, odmítlo pojídat maso zvířat. Stále však podezřívalo každého, kdo mu přišel na pomoc, že je chce ponížit. Své nejlepší chvíle trávilo tehdy dítě ve vodorovné poloze. Bylo toho názoru, že každý si musí za každých okolností poradit s tím, co má.

Dospělé dítě však nemělo nic a tak brzy odrostlo i svému dětství.