nechci o tobě nepsat

Ve staré komodě praská proutí
jako les párátek   mřížoví zatuchlého lesa
pomateného lesa            lesů les
a po okrajích se dere ven tvůj černý svetr - had

nechci tě vytahovat na světlo
ve stínech ses narodil a v nich žil
hýčkán černou matkou  
bez očí malovals dokonalost převyprávěného světa 
nechci  
i když na tom stejně nezáleží
jsem jen kolemjdoucí  
po hmatu dokážeš najít a utrhnout mi hlavu
ze které míváš barevné sny
a hned je zapomínáš

 
domem procházejí psi
nahánějí muflony ve smečkách   
ty zatím krotíš draky na tetovaném zápěstí 
trochu se kolébám – ve vlnách tě vidím pětkrát při výdechu
jak práskneš dveřmi
psi ulehnou do stínu tvých řas
a všichni ostatní zmizí v lese z papíru

závidím ti svobodu
jak si s ní žongluješ na hraně černé
postrádáš pouze další odstín
jsem tak neuvěřitelně blízko
cítím dech bílé
její nohy zamotané do schodů
oči 
ze kterých padáš

zase máš
na propoceném pyžamu mapy světů
které neznáš  
tak tě nebolí ani nové základy hradů 
jejich dokonalý růst co vytlačuje strouhy
polyká vodu    naší drahou vodu!
Po kapkách sklouzáváme k břehům plnosti
vyprázdněni studem

odchlípl se ti nehet 
průsvitnost prstů ztmavla čůrkem krve
co tě zraní víc – má náplast nebo tříska ze zavřených dveří?
Přichází advent s věncem z trní
na nohách zablácené svitky letáků
můžeme ho milovat  až zatopíme pod žebry

budu běhat  bosa na skořápkách z vajec
přes práh
a šeptat zapomenu v jednom z posledních skoků

vykřičet chůzi  
rytmiku rozhozených paží     aspoň chvíli
potom už bude křupavé ticho

maluju obrazy nohou  
a pak je skopávám dovnitř tvého břicha
i ona byla taková    ne!   byla horší
ne! já jsem horší protože lpím na umanutosti panny
ten její smysl pro chaos v cizích hlavách
jak nechce a přesto znovu
promiň
je ve mně zabydlená

a v tobě jemný skřípot skříní
jak se otvírají nečekaně v prázdném pokoji

co se týká tebe jsem grafomanka s klíčovou dírkou v oku
rychle mě polib
než oslepnu