Píšu o noci jako Mirka

Bloudím nocí, tmou, hledám se a tebe v mrazu, v duchu se modlím k tobě. Přes silnici přeběhla černá kočka. Mám v sobě zamrzlé kry, kusy něčeho, o čem se těžko hovoří - roky nastřádané samoty, hovorů, setkání, letmých úsměvů, lásky, darů, Boha, přesto ty kry ve mně plavou, naráží do sebe jak litosferické desky při zemětřesení.

Kdysi jsem tě v noci hledala, házela ti kamínky do oken, snad aby sis mě všiml, dnes se beze slov mineme v ulicích Prahy, děláš, že pospícháš, dělám, že pospíchám, pak doma pálím staré deníky, abych tě smazala ze svých probdělých nocí. Pronajal sis část mých místností a dopředu sis u mě smluvil požehnání. Zapomněl jsi, že je pro mě tolik důležitý pocit vděku, nezbývá mi nic jiného, než hlučně mlčet.

Zabloudím zpátky domů, mám ráda své tři schůdky uprostřed pokoje. Cítím tupou bolest na prsou, lehám si na gauč, jeden kocour mi hřeje promrzlé špičky nohou, druhý ulehá k mému rameni. Usnu, s otevřeným archivem z 15. století. Když člověk pracuje, musí přeci něco dělat. Ráno vstávám do malo probuzeného dne, dám nažrat kocourům a vydávám se do temných, zaprášených zakoutí starobylé knihovny. Mám důležité klíče v šuplíku, listuju knihami, snažím se soustředit na starou nemčinu. Brýle mi kloužou ze špičky nosu, sahám pro lupu.

Den utíká a já se spálenými deníky už ani nepřemýšlím nad tím, že za touto zdí dýcháš. I za to ti dík.