Bylo to nevyhnutelné

Zaparkoval si své nové, červené auto značky Škoda na dvoře před chalupou. Vždy si měl rád křiklavé barvy, snad aby přehlušily tvé nejísté a nepatrné bytí. Barevné stěny, košile, svetry, ubrousky i ubrusy. Zhasneš světlo auta, automaticky vypneš rádio, které šumí. Vystoupíte, za zády vám šustí les, oči psa u sousedů zbystřily, ozývá se štěkot. Na louce pod zahradou se rozutekli srnci, pavouci a brouci na kachlích v koupelně přebíhají po místnosti.

Kamkoli vstoupíš, vše se dává do pohybu, je to tím, jak jsi rychlý. Často se ptáš, ale neočekáváš žádnou odpověď, plníš prostor slovy, které občas bolí. Kdybych rozstřihala pokoj, který obýváš, sněžily by z něj písmenka všech světových abeced. Zatopíš v kamnech, venku cvrkají cvrčci, oheň příjemně praská. Pokud zrovna nehovoříš, hvízdáš si písničky, které znáš jen ty. Vidím tvé nateklé prsty na rukou, nikdy jsem takové neviděla, jsou oblezlé vylezlými žílami, nehty se ti třepí a půlí vedví.

V lednici máš pár piv značky Budvar, červenou papriku a domácí vaječný likér pro syna k Vánocům. V mrazáku pak pokrájený chleba a dvě až tři kostky zmrzlého másla.

Pouštíš televizi, syn brnká na kytaru. Ani nevím, o čem mluvíte, ale myslím, že ty vyprávíš o své zemanovské fixaci, syn neposlouchá a přemýšlí nad úkolem z obecné biologie.

Nevím přesně, kdy nastal ten den, kdy tě lidé přestali poslouchat. Dnes už vím, že to bylo nevyhnutelné.