Život nedává nic zadarmo, ani medaile, ani jedničky

Sdružení dobrovolných sportovních nadšenců pořádalo dobrovolné běžecké závody. Trasa vedla kolem naší zahrady, přes naše pole, takže se podle všeho jednalo o přespolní běh. Dvě dětské štafety soupeřily, která z nich zaběhne rychleji maraton.

Vzácně vyrovnaná družstva se od sebe během celodopoledního zápolení nevzdálila na víc než na rozdíl jednoho čtyřsetmetrového okruhu. Asi padesátka startujících ratolestí si žila svůj sen o vítězství, fandící rodičové se v lehkém podzimním slunci opíjeli hrdostí. Během předposledního 104. kola se už všichni smířili s reálně nezvratným vítězstvím béžové štafety a vzájemně si gratulovali. O výsledek ten den opravdu nikomu nešlo.

Jenže! K překvapení všech vtrhl do závěrečného kola v dresu okrové štafety o mnoho let starší výrostek, který mílovými kroky co nevidět dohnal závodnici před sebou. V cílovém prostoru nastal zmatek. Do té doby suverénně vedoucí béžoví nechápali, proč mají být připraveni o své vítězství. Okroví naopak netušili, proč má být nezaslouženě odvrácena jejich čestná porážka. To architekti závodu vkročili do nedotknutelného toku dějin a narýsovali jako výsledek remízu. Obě štafety měly slavnostně dorazit do cíle současně ruku v ruce ve vzájemné sounáležitosti. Nikdo nesměl vyhrát, ani prohrát.

Tato myšlenka však nepočítala s vnějšími okolnostmi. Béžovou závodnicí na posledním úseku totiž byla moje osmiletá dcera, která když spatřila, že se na trati najednou děje něco pro ni zcela nesrozumitelného, přestala po 3 hodinách a 22 minutách závodu běžet. Pompézní coubertinovský závěr se nekonal, urputný souboj s časem skončil. Dcera, třímající v ruce štafetový kolík, líným, šouravým krokem zrazena demonstrativně kráčela do cíle. Stovka zúčastněných s konfetami a nastraženými fotoaparáty, připravena pokořit letitý rekord, čekala marně na heroický závěr zremizovaného závodu. Nikdo nechápal, co se to děje. Já jsem tomu však rozuměl velmi dobře. Byl to akt prvotní revolty čistého dítěte proti tomu, když někdo uměle vstoupí do přirozeného řádu věcí.

Proč je v naší společnosti najednou nepřípustné říct, že někdo je vítěz a někdo poražený? Že jeden jsme lepší než druhý? Jako malí jsme také nemohli odejít z rybníka dřív, než se naše sousedské hokejové utkání nerozhodlo. Na kost promrzlí a takřka po tmě jsme dohrávali až do otřepaného „kdo dá góla vyhrál“. Copak jsme si někdy řekli: Remizovali jsme! Všichni jsme vítězové!?

V přirozenosti člověka - a dítěte dvojnásob - je touha být vždy o něco lepší než ten druhý. Tím se zdokonaluje, tím se vyvíjí. Potíráme-li zdravou soutěživost u dětí, jdeme proti lidské přirozenosti. Z turnajů si dnes vozí ceny do jednoho všichni účastníci. Dětské pokoje jsou přeplněny poháry a medailemi, které ztratily jakoukoli hodnotu. Smazali jsme dětem z jejich života základní touhu po úspěchu a současně jim tím upíráme důležitou zkušenost porážky. Ano, udržujeme tak děti v iluzi, že jsou v něčem dobré, že něco umí. Ale jak blízko je od iluze ke lži?             

Tato podivná filozofie už kradmo metastázovala i do našeho školství. „Tati, proč má Matěj na vysvědčení samé jedničky, když z diktátů dostával celý rok trojky?“ pokládá mi celkem logickou otázku syn. A já mu nemůžu naplno říct, že samé jedničky dnes na prvním stupni dostávají všichni, že najednou nikde nikdo nepropadá a že základní školu dostuduje každý, kdo zvládne smazat tabuli. Namlouváme si, že zvláštní školy už nejsou potřeba. Místo abychom ty nejlepší z nás stavěli na piedestal a vyzývali k jejich následování, vytváříme jednolitou beztvarou masu. Univerzálního - ničím se nevymykajícího člověka - jakýsi pohrobek marxistického bludu o beztřídní společnosti.          

Kluk ve 3. třídě bojuje o samé jedničky. V angličtině není schopen naučit se pár slovíček - má z ní jedničku. Strašidelně čte - z češtiny má jedna minus. Při řešení slovních úloh se vůbec nechytá - z matiky má jedničku. Samozřejmě mu přeju to nejlepší, můj vztah k němu stejně žádná známka nemůže nikdy změnit, minimálně za svojí o minutu mladší sestrou však zaostává o parník. Proč bych měl vzít za svou nesmyslnou myšlenku, že pětadvacet žáků ve školní třídě může být stejně chytrých, stejně snaživých, stejně dobře vychovaných? Kde se potom berou všichni ti nepoužitelní absolventi výučních oborů, ti kreténi, co stříkají sprejem po fasádách, ti samostatně neuvažující středoškoláci, ti budoucí voliči neschopní kritického myšlení, kterých je u nás už nadpoloviční většina? Nepodléháme tedy jenom své vlastní lži?

Sekundárním důsledkem takového novodobého socialistického myšlení jsou pokřivené mezilidské vztahy. Nejsme schopni přijmout, že kolega v práci je holt lepší a že si zaslouží vyšší plat. Že má soused hezčí auto, protože je zkrátka schopnější. A tak si závidíme, pomlouváme se, nedokážeme spolu vyjít a uzavírám se každý za svoji vlastní zeď. Nedostatek pokory vždy vypovídá o plytkosti ducha.                       

Až se nás naše děti budou jednou ptát, kdo může za jejich posraný životy, odpovím jim, že MY. Protože jsme jim neuměli říct pravdu do očí. Pravdu o tom, že skutečný život nedává nic zadarmo, ani medaile, ani jedničky.