Vrabec v hrsti

Holub Emil našel právě na trávníku kousek suchého rohlíku a radostně se do něj pustil. Paní holubová hledala další zbytky.

„Evičko, pojď sem, tady je rohlík!“ volal na ni.

„Necpi se tak, Emilku, víš přece, před čím jsem tě varovala.“

„Ale Evičko, lidé si dělají nadívaná holoubata, copak já jsem nějaké holoubě?“

„No, tlustý starší holub jim taky může chutnat,“ odporovala mu Eva.

Vtom k nim přihopkal vrabec Vláďa.

„Já bych si taky dal,“ poprosil.

„Ty prcku jeden, mazej odtud,“ odháněl ho Emil.

„Tak ho nech, ať si trochu zobne,“ zastávala se ho Evička.

Vláďa poděkoval a párkrát si zobnul.

Najednou k nim ale přiběhli lidé se síťkami.

„Páne jo, to je vypasenej holub,“ řekl jeden z nich.“Chyť ho!“

Druhý se snažil na Emila několikrát hodit síť, ale nepovedlo se mu to. Emil se nezdál. Byl sice tlustý, ale stále mrštný. Pokaždé před sítí uhnul a nakonec odletěl na střechu blízkého stavení.

„Ty nemehlo!“ zlobil se první na druhého.

„Pozor, ještě je tu jeden!“ ukázal první na Evičku. Ta ale na nic nečekala a odletěla za svým Emilkem.

„Tys to zvoral!“ První člověk nevěřícně kroutil hlavou. „Aspoň chytni toho vrabčáka!“

Vrabec Vláďa byl tak zabrán do zobání rohlíku, že si lidí vůbec nevšímal. A bum! Najednou měl na sobě síť

„Sláva!“ radovali se oba ptáčníci.

První Vláďu chytl do ruky. „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše,“ prohodil.

Evička to ze střechy pozorovala.

„Emilku, tohle bychom tak neměli nechat. Poleť, zachráníme Vláďu.“

A oba se snesli dolů a začali ptáčníka klovat do ruky. Ten zařval bolestí a Vláďu pustil.

Emil, Evička i Vláďa skončili na střeše.

„Co teď budem jíst?“ foukal si první ruku plnou klovanců.

„Podívej, támhle pod borovicí roste hříbek,“ ukázal druhý a hned ho šel vydloubnout.

První obdivně kývl: „To je macek! Jak říkám: lepší vrabec v hrsti než holub na střeše!“

A od té doby se pro lidi stala vrabcem každá malá jistota.