Návrat pod obojí

-Jsem opět zase někde mezi nebem a zemí. Určitostí si nejsem příliš jistá, neboť ani sebou nejsem. Jízdou směrem, procházely se mé myšlenky, narážejíce jedna o druhou.

V tom koště, které kdysi dobře metlo, nezdálo se již býti víc než kusem z kusu tuctového zboží.

Práh se rázem zvlnil a nebylo již o čem dumat.

Překonám to.

Zvolám si v duchu.

Přes všechna úskalí co nesou si lidé z procházek zpět domů, přes nekonečnost startů a cílových pásek, přes mosty, spáleniště naděje a zatracení, zvolila jsem zkoušku, sebe samotnou dostat zpět do zaběhlého řádu výčitek a pokornosti.

Poklekám jen zlehka, dláždění studí jako první přízemní mrazíky co narážejí do obličejů brzkých probuzení. Klečím. Poslouchám klapot času, obíhá tiše, necitelně se prochází po tělech živoucích figurín.

Oči jsem otevřela a hle, intuice.

Blbost, šeptá do toho druhá část.

Tichoooooooo, vždyť se z toho jeden zblázní.

Chci jedno pořádný koště , jeden skutečnej práh, a dost.