Rozprava 2

Rozprava 2.

 

       

         Přišel obvyklý, klidný páteční večer a s ním i pravidelné setkání štamgastů v malostranské hospůdce v podloubí. V úplně jiné úrovni jim to připomínalo setkávání pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední. Podobně se trousili jak stádečko k napajedlu, uctivě a s úsměvy se rukoupodáním pozdravili, a nebylo tomu jinak ani dnes. Sešli se pozvolna u stolu, a když byli pohromadě, inženýr Doubek, ministerský rada na penzi, rozvážně vytáhl z brašny jednu z tabulek s heslem večera, jak bylo zvykem. Na věšáku dřevěného obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl, se objevil nápis: „Akcionář smělý, aby neprošvihl účet, musí býti bdělý, jinak může bučet.“

         „Teda Doubek, to jste to zase vytáhnul pěknou šlamastiku. Kam vůbec na ty nápady chodíte,“ vybafnul rozčarovaně doktor Kárný, „ještě že nepřipomínáte ty Klausovy čisté a špinavé peníze.“

         „Kdoví, možná to bude některý příští pátek,“ hbitě odpověděl Doubek a již vyhlížel některého Zdeňka. Velký na sebe nenechal dlouho čekat a objevil se jako vždy usměvavý a zahlaholil: „Paní Alžběta má dnes volno, jela na Moravu za sestrou. Dneska vaří Olinka. Dala mi pro vás tip, vynikající špecle s ovčím sýrem a cibulkou. Nebo raději něco od kosti?“  Dva vějíře piv zručně položil na stůl před žíznivé hosty.

„Já bych přece jen raději něco masitého,“ ozval se taxikář Dolanský, „dnes by to mohl být wieneršnicl, libovej.“

„Špecle nemusí být špatné, ale já se přidám k Dolanskýmu, také šnicl,“ ozval se pan Bouček drogista z Nerudovky.

„Dobře tedy, dvakrát vídeň a jak vidím, ostatní si dají pochoutku od Olinky,“ spokojeně zaznamenal Zdeněk a s úklonou odešel.

„Pane inženýre, když jste to načal s tou privatizací, někteří lidé mě při těch jejich privatizačních kouzlech móc překvapili. Z některých uvědomělých, pravověrných komunistů se stali přes noc podnikatelé,“ prohlásil udiveně pan Knotek, prodavač z Mostecké a pozvedl půllitr k pozdravu s ostatními. Jen to zazvonilo.

„Protože to měli zajištěný, měli informace a potom, měli na to prachy,“ rozhorlil se pan Čtvrtník recepční z Muzea hudby.

„Vy myslíte toho ředitele kulturního domu?“ přeptal se školský inspektor na penzi Hanák, „nám přednášel zaujatě marxismus a leninismus na schůzích. Byl vždycky tak teoreticky rozjetej, že na globální problémy mu už nestačil čas. To je pravda, najednou je z něho podnikatel. Vyhrál ve veřejné aukci prodejnu dětské obuvi a hraček. Kde na to vzal, ví bůh. Prej prodali domek po rodičích.“

„Prosím vás, to musel být pořádný dům a ne domek, aby to stačilo na zaplacení takové prodejny i se zásobama,“ zapochyboval pan Bouček, drogista z Nerudovky.

„Já ho znám dobře,“ připojil se doktor Kárný, „jednou se nám chlubil na schůzi, že dvakrát přečetl Marxův Kapitál, všechny 3 díly. Takže se mu to teď asi hodilo, aby to uplatnil v kšeftu. Jenže pánové, to je jen malá rybička v rybníčku. Ty vejš jdou na to úplně jinak.“

„Vona taková teoretická příprava je sama vo sobě protichůdná,“ prohlásil pan Chudoba, fotograf z Josefské. „Mně například vrátili v restituci fotoateliér, kterej mi v roce padesát sebrali. Tak ať mi někdo vysvětlí, když jsem byl bezprostředně zespolečenštěnej a musel budovat socialismus, tak jsem dělal tu samou práci jako živnostník. Teď jsem zase odspolečenštěnej, dělám zase stejnou práci a buduju kapitalismus. Jen se mi změnily daně.“

„Jak jste dopadli v první vlně pánové, pochlubte se,“ zvědavě se rozhlédl po ostatních pan Váša.

„Ani se neptejte,“ otráveně se ozval doktor Kárný, „já měl k dispozici šest kuponových knížek, dvě za nás s manželkou a ostatní od rodičů. Co myslíte, že jsem nakoupil. Uplatnil jsem body až ve třetím kole a dohromady mi to dalo s bídou devatenáct tisíc korun na osobu. Tchán asi čekal milion, protože mi řekl, abych si tu Ježkovu bublinku z národního majetku strčil do – no, abych si ji nechal.

„Já jsem si to stále rozmýšlel a počítal, hledal, nakonec jsem uspěl taky až ve třetím kole s Dřevopodnikem Vimperk a Cukrovarem Velvary. Domácí potřeby České Budějovice byly jen za 85 korun, zato mám ale třeba jednu akcii obchodního domu Kotva.  Na burze má tisíc pět set korun. Škoda, že je jen jedna,“ pochlubil se pan Knotek.

Akcionářskou debatu přerušil velký Zdeněk, rozdal první porce špeclí, které zavoněly tak chutně, že i Dolanský s Boučkem zalitovali nad libovými wieneršnicly, že si je nedali také. Dobrou náladu pozvedly plné sklenice pěnivého moku, o které se staral pečlivě Zdeněk sám. Úsměvy vždy doplnil nějakou průpovídkou: „Kdo se stane DIKem, bohatý je okamžikem.“

„Jó pánové, takovejm heslům se dá snadno podlehnout,“ varovně na půl úst prohodil pan Hanák, školský inspektor na penzi.

„Já jsem našel ve schránce letáček, v národních barvách a hned básnička:

Jak zbohatnout bezděčně

rada pro muže i pro ženy

pomůžou vám bezpečně

Harvard fondy Kožený

„Tak jsem to hodil hned všechno na Harvardský fondy a mám pokoj. Snad se to povede. Mám slíbený desetinásobek, to znamená deset tisíc tři sta padesát korun.,“ pochlubil se pan Hanák, školní inspektor na penzi.

„Vede to nějakej Viktor Kožený, to je fenomén. Už tam má prej víc jak dvě stě tisíc lidí.

Je ve spojení s partou z Harvardu, například s Waltrem Kohlem, to jen syn německýho kancléře. Přečtěte si jeho reklamu, to je eso.“

„Ona ta celá ta kampaň vypadá vlastně jako ve Sportce. Vsadíš na špatná čísla a máš akcie, které se na burze ani neobchodují, vsadíš čísla dobrá a seš akcionář,“ připojil se rozvážný pan Váša.

„Jak dopadl jako držitel investičních kupónů ten váš výzkumník Eda?“ zeptal se ho pan Knotek.

„Ten blb! Jako DIK? On se neuměl ani zaregistrovat. Ani těch třicet pět korun neměl na zakoupení kuponové knížky. To jsem musel všechno zařídit já. Aspoň mi tam vystál frontu, já už na ty nohy tak nemůžu. Jenže stejně jsme moc nepořídili. Já si myslel, že budu mít na stáří nějakou jistotu a Eda na ty jeho pokusy. Kdepak, podívejte, já měl třeba padesát pět akcií podniku Subterra po čtyři sta osmdesáti korunách, slušná sumička. Radili mi, prodej to hned, než to spadne. Já vůl, jsem si to chtěl nechat jako rodinný poklad a za měsíc byly za třicet pět korun. To už jsem nečekal šup s tím pryč. 

„Já jsem se snažil vyhovět babičce,“ postěžoval si pan Knotek, „hned v prvním kole jsem podal celou poptávku na Hamiro Příbram, protože tam před léty babička pracovala a byla i členkou BSP. Jenže se přihlásilo více lidí a akcie šly do dalšího kola. Když se to dvakrát nepovedlo, řekl jsem si úcta, neúcta a podal jsem Papírny Vraní, Sběrné suroviny Pardubice, Výtahy Praha a Technomat. Vyšlo to až v pátém kole. Jenže to bylo na babičku moc. Urazila se a oslovila mě jmény, která nikdy předtím nepoužila.

Po dalším přípitku a vzájemně předávaným zkušenostem bylo dohodnuto, že nejlepší cesta bude zvolit pasivní strategii, při níž se budou v další vlně opírat o služby některého investičního privatizačního fondu. Začali tak dohánět západ Klausovským tempem, rychle, rychle vpřed!

„Pánové myslím, že je to docela rozumné,“ shrnul debatu doktor Kárný, „sami se z toho převisu poptávky nikdy nevyhrabeme. A víte co, už té privatizace mám plný zuby.“

„Pánové,“ vpadnul do toho pan Čtvrtník, recepční z Muzea hudby, „tuhle sem čet‘ v křížovce tajenku, že pouze sehnutý oráč oře rovně. To mi připomnělo něco z našeho zákonodárného orgánu,“ přidal se pan Čtvrtník, recepční z Muzea hudby.

„Snad nemyslíte nějakého sehnutého, shrbeného poslance?“ otázal se udiveně taxikář Dolanský, „přiznám se, že, jak říkáte, sehnutýho poslance, tak to jsem ještě nikdy neviděl. Nanejvejš vospalýho, ale sehnutýho, to nikdy. Proto asi ty zákony nevorají rovně a musí je pořád dovorávat dodatkama.

„Jó, vospalejch, těch je tam dost. To maj z těch jejich klubů. Tam se unavěj a pak to v sále nevydržej,“ přidal se pan Hanák.

„Prosím vás, kdo by se v klubu neunavil, když je tam pivo za dvanáct korun a Metaxa za dvacku,“ připomněl doktor Kárný.

Nálada stoupala, i když dnes pivo roznášel jen velký Zdeněk, protože malý měl volno. Přišla i vzpomínka na baviče Rudlu Vojtěcha.

„Jó Ruda, ten se již definitivně nevrátí. Oženil se v Brazilii. Vzal si bohatou vdovu po majiteli obrovských plantáží, někde v Bahiu,“ připomněl pan Doubek, „tuhle poslal pozdrav a vzpomínal na služebnou hraběnky Valdštejnové a jejího koně, kterýho nechali v Chuchli. Prý by se mu teď na tý plantáži hodil. Dokonce napsal, abychom za ním přijeli, že by nás rád viděl a popil s náma tu jejich Cachaca.“

„To by bylo něco pánové,“ rozveselil se pan Bouček, drogista z Nerudovky, „opíjet se na třtinové plantáži mezi černoškama. Himbajs Doubku, domluv to, ať se Ruda ukáže, když tak pochodil. Já bych klidně zavřel krám i na měsíc.“

„No bylo by to asi zajímavé,“ mírnil Boučkovo nadšení pan inženýr Doubek, „ale neumím si představit naši společnost, s přihlédnutím k fyzické zdatnosti, dostat se takovou dálku bez úhony a újmy. Na devadesát dní bychom tam mohli bez víza. Kdo z vás prosím mluví portugalsky?“

„Já myslím snad španělsky, né,“ vpadl do hovoru pan Knotek.

„Nikoliv pane Knotek, máte mezery v hospodářské geografii. V Brazilii se hovoří hlavně portugalsky, když nepočítám další stovky indiánských jazyků,“ neudržel se pan Hanák školský inspektor na penzi.

„Tak to má ten Rudla kliku, že se uchytil u té plantážnice. Jak to spolu vlastně dělají, vždyť Rudla uměl jen trochu německy,“ doplnil Doubka Dolanský, „ona je asi Němka, po válce jich tam prej přesídlilo hodně.

„Asi máte pravdu,“ řekl inženýr Doubek, „její křestní jméno je Hildegarda, jak napsal Rudla.

„ Vy byste snad opravdu chtěli jet za Rudlou do Brazílie?“ zeptal se pochybovačně.

„Tak já, kdyby nás Rudla pozval, já bych jel,“ zálibně se Dolanský rozhlížel, kde je velký Zdeněk.

Když ho spatřil, zakýval na něho, a ohromil ho otázkou:

„Zdeňku, neměl byste panáka Cachaca, nebo Kachaka, nebo jak se to vyslovuje portugalsky? Tady se plánuje cesta do Brazílie a prý se to tam pije a mohli bysme to vyzkoušet.“

„Kašasa, vyslovuje se to Kašasa,“ opravil ho pana Hanák.

„Pánové lituji velice, mám tu dvacet druhů alkoholického potěšení, ale tuhle species ani neznám,“ odpověděl zklamaně, „mohl bych vám nabídnout finskou vodku, to je takový neutrální povzbuzovač.“

Chvíli se ještě dohadovali o cukrové třtině, rumu a pálence, ale když se dozvěděli od Hanáka, že let z Prahy do Salvadoru trvá osmnáct hodin a zpátečka stojí osmadvacet tisíc korun, bylo od návštěvy Rudly rychle upuštěno.

Velký Zdeněk zachránil situaci a přinesl další vějíř sklenic s pivečkem, čímž nastala pravá spokojenost. Bylo dohodnuto, že vyšlou delegaci do nemocnice za panem Boudou, který si rozbil kotník při pádu z nemluvněte na Kampě. Dobrák, chtěl vyhovět vnukovi, který si ho chtěl vyfotografovat, jak sedí figuře na zádech., ale neudržel se a nešťastně sklouzl. Pověření získali inženýr Doubek a pan inspektor Hanák.

Zdařilý večer ukončil nenápadně velký Zdeněk. Vyinkasoval útratu, poděkoval za dýška a rozloučil se průpovídkou:

„Pánové pamatujte, Středisko cenných papírů, každému šije na míru. Dobrou noc a děkujeme za návštěvu!“

---