Kulhavcova koleda (Speciální štědrovečerní povídanka)

Ve Lhotce mají sirotčinec. To je takový dům pro malé vnuci obou pohlaví a mládež, kteří nemají maminky, tatínky a dokonce ani babičky nebo dědečky, kteří by se o ně postarali. Tito vnuci a mládež jsou obvykle moc smutní, protože mají všeho málo. Jejich smutek během roku kolísá a nejhorší je na Štědrý den. To sirotci chodí nedostatečně odění ulicemi Lhotky, tajně nahlíží okny do příbytků spokojených a bohatých rodin, dívají se, jak se ty rodiny mají moc dobře, a teskně naříkají. Ne ty rodiny, sirotci.

My s Láďou máme už mnoho let takovou tradici. U mě na zahradě pěstujeme pro sirotky speciální vánoční smrčky. Roste jich tam v jedné řadě sedm různě velikých. Každý rok jeden úplně maličký semenáček zasadíme a ten nejstarší stromek měřící asi dva metry, uřízneme. Pak ho odneseme do sirotčince, krásně ozdobíme, protože chceme, aby měli sirotci Vánoce o něco málo veselejší. Jsme totiž hodní kladní hrdinové dědečkovitého typu. Letos se to ale se stromečkem pro sirotky vyvinulo velmi neobvykle.

Dnes ráno u mě zabouchal na dveře Láďa oblečený do nádherného červeného vánočního svetru. Řekl: Luboši, tak jdeme na to, sirotci už čekají.

Já řekl: Ano.

Taky jsem si oblékl svůj červený vánoční svetr, uchopil pilu typu zlodějka a vyrazil s Láďou do zahrady ke stromkům. Tam mě ovšem polilo horko. Letošní vánoční stromeček pro sirotky byl pryč. Ještě večer jsem ho kontroloval, stál pěkně na svém místě, a nyní po něm zůstal jen pařez. Zaúpěl jsem žalem tak teskně, až mi upadla bambule od kulichu. Řekl jsem: Láďo, to je tragédie!

Láďa, který je velmi chladnokrevný, ale zavrtěl hlavou a řekl: Luboši, podívej, ten zloděj tu musel být teprve před chvílí. Jsou tu čerstvé stopy. Rychle, dohoníme ho a ukážeme mu, zač je toho loket.

Já jsem řekl: Ano. A čí loket? Můj nebo tvůj?

Láďa řekl: Můj i tvůj!

Rozeběhli jsme se po stopách. Stopy vedly k díře v plotu, potom asi sto metrů po humnech, pak jsme zahnuli směrem k šibeničnímu kopečku a tam jsme ho spatřili. Kulhavce. Kulhal velmi rychle pryč se stromečkem na zádech.

Vykřikl jsem: Kulhavče, ty neřáde, to byl stromeček pro sirotky. Stůj a vrať ho!

Kulhavec se otočil, vyděsil se, a protože je to opravdu zlý člověk, udělal něco moc strašného. Uchopil stromeček na obou koncích a přelomil ho přes koleno své kulhavcovité nohy. On už je zkrátka takový. Nerad prohrává a když může uškodit, tak prostě uškodí.

Dostihli jsme ho, svázali jeho vlastním špagátkem z tepláků, dali roubík ze sněhové koule a začali uvažovat, co dál. Láďa řekl: Luboši, ty můj nejlepší kamaráde, kdyby bylo léto, tak ho strčíme nahatým pozadím do mraveniště, jenže léto není. To je špatné, viď?

Já jsem smutně pokýval hlavou, ale pak mě napadl skvělý nápad. Řekl jsem: Kulhavče, zničil jsi sirotkům stromek, tak se jím sám staneš.

Kulhavec se pokusil zděšeně zaúpět, ale sněhová koule vše utlumila. Láďa se zasnil a řekl: Úplně jako tenkrát v únoru roku číslo 1943 na Východní frontě.

Uchopili jsme svázaného Kulhavce za nohy a odvlekli ho k autobusové zastávce. Tam jsme nastoupili do autobusu a vydali se s naším náhradním živým stromečkem do Lhotky. Ostatní cestující se ani moc nedivili, asi v životě viděli už mnohem divnější věci, než je starý zloděj a udavač svázaný šňůrkou od tepláků a s tající sněhovou koulí v puse.

Ve Lhotce jsme vystoupili a šli rovnou do sirotčince. Tam jsme ve společenské místnosti upnuli Kulhavce do stojánku a začali ho zdobit. Nejdřív jsme šňůrku od tepláků nahradili mnohem vhodnějším vánočním řetězem. Toto svázání jsme následně vylepšili kabelem s elektrickými žárovičkami. Pak jsme Kulhavce ověsili skleněnými koulemi, oříšky, čokoládičkami ve staniolu a svíčičkami. Knír jsme mu pokryli staniolovými třásněmi, na uši mu jako náušnice připevnili dva moc krásné zvonečky. Nastal ovšem problém, co s vánoční špičkou.

Láďa řekl: Ta se musí napíchnout na něco, co trčí. Na Kulhavcovi trčí pouze dvě věci. Jedna je nemravná a druhá zase moc baňatá.

Já jsem řekl: Láďo, špička musí být úplně nahoře.

Láďa se podíval na Kulhavcovu hlavu a prohlásil: Luboši, tak já mu vršek seříznu svým památečním bajonetem.

Kulhavec nesouhlasně zavrtěl hlavou, až zvonečky zacinkaly.

Já jsem řekl: To nejde, to by bylo moc nebezpečné, víš?

Láďa řekl: Máš pravdu. A co kdybychom mu do hlavy vyvrtali dírku nebozezem, do ní kladívkem zatloukli dřevěný špalík a špičku nasadili na něj?

Zvonečky opět zacinkaly a já jsem řekl: To je zase moc pracné.

Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme Kulhavcovi vánoční špičku přilepili na temeno tavnou pistolí. Kulhavec sice přes tající sněhovou kouli vyl, protože to bylo moc horké, ale jednou nám ještě poděkuje.

Když byl stromeček hotový, svolali jsme do místnosti nedostatečně oděné sirotky. Všichni nejdřív moc koukali, protože tak zvláštní stromeček asi ještě nikdy v životě neviděli, ale pak se jim oči zaleskly slzami dojetí, a začali zpívat Narodil se Kristus pán. My s Láďou jsme se přidali. Za oknem chumelilo, byl krásný štědrý den, ve vzduchu voněla purpura. Kulhavec byl z toho všeho úplně naměkko. Ve svém životě plném špatností není na takovéto krásné věci zvyklý. Spolkl zbytek sněhové koule, která už z větší části stačila roztát, a představte si, začal zpívat s námi. Viděl jsem mu ve tváři, že svého zločinu okradení sirotků moc lituje, a že alespoň dnes, na Štědrý den, už nic zlého neudělá, a bude hodný člověk, co nikomu neškodí.

Teď, když píšu toto vánoční povídání, je Kulhavec pořád ještě se sirotky a zpívá a zpívá. Sirotci jsou poučení, že mu až do Tří Králů nemají povolovat vánoční řetěz ani světýlka, aby jim neutekl. Věřím, že se tím budou řídit, a že jim stromeček vydrží opravdu hodně dlouho.

Hezký štědrý den a ahoj!

---