Večer voněl ...

Večer voněl vínem a básní,

pro každého, verš, kdo zavítal, zněl,

na stolku prala se svíčka s průvanem,

řev ulice sem až nedoleh’

- toneme v mlze příjemných chvil.

U pípy jako mušky vinné

světujem’, žijem’, popíjíme.

Příběhy s oparem pravdy vymyšlené

jak zralý sýr v ústech doznívají.

Vína proud a řeči tečou,

bez zmatku a plynně,

slovobraní lidskosti a smíchu

zamrzá v pravdy,

co pak za své hrdě vyprávíme.

Večer voněl vínem a podzimem

Figurky sklípku chladu dní

se u sklenky vysmívají,

básníci, opilci i blázni

další večer vlaží rty

sluncem v nápoji rozpuštěným.

A čas je bezmocný,

jen lomcuje mříží,

co do role vedlejší ho straní.

Věčnost se rozléhá ťukáním,

jímž přátelé si číší přejí zdraví.

Večer voněl vínem a tebou

Malé, do rušné ulice dveře,

v rohu stolek, barová židle

- kulisy prostých chvil,

další host přichází,

ty ...

Pohled, který mění scénu,

jeviště trvá beze změn,

i my…

a možná se ostatní ani nezachvěli,

když nastala ta změna podnebí.

Dozrály hrozny slok

a mnozí duši svou zde ovínili

pavučinou vět i slov

co prolétly

a možná pohladily.

Noc voní vínem a námi,

zákoutí města odhalují tvář,

na dlažbě zní kroky neznámých ...

Možná se v plášti noci

minulost s přítomností schází

a táhnou tajuplnou Prahou,

nepoznaní pak spolu s námi,

silným mokem hranici času mažou.

Zarezlé dveře, šatlavy závora,

kumpánů známých vítání,

hlas piána i oblak kouře bourá,

než k jinému stolu jsme odehnáni.

A tak putujeme svítáním

za tónem, sklenkou,

jen s tvou dlaní,

která je v časem ranním

mou jedinou

oporou.

Chvíli se ztrácíme,

dne zmatkem probuzeni,

trháme těsný šat,

aby se nadechla naše křídla.

Až potřetí kohout zakokrhá

a zruší hodiny mezi námi,

dáme volnost všem vteřinám.

Den voní tebou

a není to klam,

budoucnost odhazuje masku,

i když je obzor ještě zamlžen,

pozvedám k němu oči

a ... ani nedýchám...